V úterý zemřel Pavel Zajíček, jedna z vůdčích postav zdejšího undergroundu, básník, výtvarník, hudebník, taky signatář Charty 77, po dobu jednoho roku politický vězeň, pronásledovaný člověk, exulant. Česká hvězda, to především. Ne ve smyslu člověka masově známého a obdivovaného, i když jsem byl překvapen a dojat tím, kolik lidí různých generací po jeho skonu dávalo najevo, že pro ně Pavel Z. a jeho dílo hodně znamenali.

Byl nadaný jistým typem magnetismu, stačí mu objevit se, aby to něco znamenalo, aby tím okamžik získal nějakou novou váhu, aby se oči lidí na místě otočily k němu a držely se ho – ne nutně jako k autorovi nějakého díla nebo člověku s mimořádnou historií, ale jako k uhrančivému úkazu, jehož síla nevychází z minulého, ale z toho nejpřítomnějšího okamžiku. Existuje omletá poučka, podle níž člověk po dosažení určitého věku vypadá, jak si zaslouží, je autorem svojí podoby, stvořil ji svým dosavadním životem. Pavel Zajíček byl ve svých pozdnějších letech velmi specifickým způsobem krásný.

O Zajíčkovi se často mluví a píše jako o prorokovi nebo chiliastovi, za nějž ho označil Ivan Jirous. Jeho slova v sobě skutečně mají jakousi intenzitu zjeveného a taky syrovost vyjádření člověka, který se k tvorbě a undergroundu dostal z „úplně barbarskejch pozic“. Jakkoli to byl sečtělý a v pravém slova smyslu kultivovaný muž, uchoval si i něco z bezprostřednosti nedotčeného outsidera, který musí všechno vynalézat znovu. Nevím, jestli sám sebe viděl jako chiliastu, ale snažil se psát o posledních věcech, o těch, které zbudou, když se ztratí vše, co je navíc. „Vracím se do zahrady lehkosti a do zahrady vzplanutí, / do zahrady nenápadnosti a zahrady ticha; / neptej se proč, odpověděl bych ti mlčenim. / nahý slova vrhaný proti zdi ... Neser se s tím!“

Tajná policie ho donutila k emigraci, prožil ji ve Švédsku a v New Yorku, v časech, kdy to město muselo být hodně inspirativní. Po revoluci se vrátil. Bylo tehdy hodně návratů, mnoho těch, kteří z politických důvodů nesměli hrát, se pokoušelo dohnat roky, o něž byli okradeni. Ne vždycky to ale dopadlo dobře a vzniklo z toho víc než důvod ke společnému vzpomínání. Nebyl to ale případ Pavla Zajíčka a DG 307. Nesnažili se oživovat něco minulého, dál hledali nějaký vlastní výraz a často se jim to, myslím, dařilo. Jejich desku Kniha psaná chaosem (1996) si dokonce troufnu označit za jedno z nejlepších českých alb dekády. Ke kapele to přivedlo i nové posluchače, jistěže jich nebyly zástupy. Ale prokázalo to, myslím, že apel Pavla Zajíčka nebyl omezený na jednu generaci a její zkušenost. I na mladší lidi mohl fungovat magnetismus muže, který se na pódiu prakticky nehýbe ani nezpívá, deklamuje a stačí to i tak, protože jeho hlas má takovou váhu a barvu, že stačí prostá řeč. Jestli mu to něco nepřineslo, byly to peníze. V posledních letech, kdy už na tom zdravotně nebyl dobře, je dost potřeboval. Všichni lidé, kteří mu různými způsoby pomáhali, zaslouží dík.

Po Zajíčkově skonu hodně lidí postovalo jeho texty a záznamy vystoupení, Petr Placák připomněl svůj starší článek z časopisu Babylon, popisuje v něm vystupování obviněných před soudem s Plastiky v roce 1976 a cituje některé Zajíčkovy odpovědi. Čtenář je v duchu slyší pronášené jeho hlasem, tou zcela vážnou intonací, třeba v ní byla i stopa ironie, nevím, nebyl jsem tam, myslím si ale, že nepřevažovala. Na otázku, proč ve svých textech používá vulgární výrazy: „Tato slova byla pro mě nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože jsem se skrze ně dostával do hlubších poloh svého myšlení.“ Prokurátor Kovařík: „Co mělo lidem říci, když jste ve Veleni veřejně recitoval: Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu?“ Pavel Zajíček: „Šlo o reprodukci mého vlastního snu, který se mi právě takto zdál…“ V reakci na výtku, že jeho textům není rozumět: „Nerozuměli jste jim, protože jste jim rozumět nechtěli!“ Může mě v tom ovlivňovat vážnost chvíle, ale ta jeho slova mi v hlavě znějí jako věty člověka, který tváří v tvář nespravedlnosti a absurdnosti bolševické „spravedlnosti“ i všeho toho nespravedlivého a absurdního v lidské existenci došel k tomu, že význam má jedině snažit se ze všech svých omezených sil a vlastními slovy říkat pravdu. Nejsem si vůbec jistý, že jsme si Pavla Zajíčka zasloužili. O to víc bychom měli být vděčni, že tu byl.