Letní den ve středním Polabí byl pořád dost dlouhý, aby ho bylo možno protahovat zajížďkami a koupacími přestávkami. Takovou pozdně odpolední pauzu jsem podnikl u obce Ostrá, za níž je zaplavená díra po dolování písku, na mapě se jmenuje Jezero Ostrá, a u něj je kemp Ostrá, do něhož jsem ostře vjel. Takové letní kempy jsou fantastickým místem pro antropologické výzkumy a pozorování lidu, s nímž rád v těch chvílích splývám. Shromažďuje se tam věru jiný národ než v pražských kavárnách a redakcích, člověk tu nepotká vyznavače designových předmětů a biostravování, o inkluzi a citlivých přístupech k genderovým otázkám by se ti lidé asi také moc dlouho nebavili, na toalety chodí staromódně odděleně, ale jinak tu vládne družná rovnost pohlaví, v něčem až nelítostná.

Tento lid, pokud nepřijel s obytnými přívěsy, které vypadají jako kosmické moduly, jako obří vejce na háku, obývá nenáročné budky a chatky, jež naopak vypadají jako z nějakého filmu o zálesácích v tajze. Ač obývají cokoli, myjí se ve společných sprchách, čas tráví venku rácháním v kalné vodě za zvuku ječících dětí, věnují se tradičním sportům nesportovních lidí, ale především a nejvíc družnému vysedávání u kempových barů, na lavicích z fošen a stolů pobryndaných pivem, hořčicí a oranžovým aperolem, což, jak jsem si všiml, pijí rády mladé i starší ženy. Zařadím se do fronty mezi skoro obnažená těla různých forem, zdaleka nikoli jen vypěstovaná, ale zato zhusta vyzdobená kožní grafikou, kterou si nenápadně prohlížím a snažím se vypozorovat nějakou souvislost s jejich nositelem či ještě častěji nositelkami. Objednám si pak obvykle malé pivo a okouzleně sleduje ten pokoj a klid vydechující organismus ho usrkávám. Jsem v tu chvíli zcela spokojen, ba blažen. Jenom kdyby nemívali puštěnou tak strašnou hudbu… Ale asi i to k té lidové pohodě nějak patří, dusot idiotské hudby pravděpodobně nějakým způsobem ulehčuje sociální vztahy, člověk se v tom rozpouští jak v louhu, měkne jako okurka v láku, stává se svolným a blaženým, připraveným k přijetí svaté letní stupidity.

Zvedl jsem se pak, šel se na chvíli ponořit do Ostrého jezera a s příjemnou chutí piva v ústech, tou chutí, která mi vždy připomene mládí, jsem po chvíli dojel do Kostomlat. To je samozřejmě místo pro Hrabalovy věrné kultovní a nepostradatelné, Kostomlaty nad Labem, „fádní stanice“ kousek od Nymburku, místo, kde Hrabal dělal nejdřív v roce 1942 pochůzkáře, podbíjel kolejnice a šlapal drezínu, a když prošel v Hradci Králové kursem výpravčího a půl roku sloužil v malé stanici Dobrovice u Mladé Boleslavi, přeložili ho v prosinci 1944 sem, do Kostomlat, už jako výpravčího celé stanice. To je místo, kam po dvaceti letech zasadil děj Ostře sledovaných vlaků – a mně v tu chvíli došlo, že kousek je ta vesnice Ostrá, což je souvislost zcela nesouvislá, ale věci se někdy spojují tajemně. A tedy to obyčejné, ale poctivě vypadající nádraží na trati dost frekventované je významné místo v literární mytologii. A to přesto, že když znalci vědí, že většina motivů z Vlaků pochází z těch Dobrovic, včetně slavného razítkování krásné zadnice Zdeničky Svaté výpravčím Hubičkou. Takže pamětní deska tady na nádraží v Kostomlatech, kde je načrtnuta linie hýždí, je poněkud zavádějící, jako je zavádějící pro Hrabala vlastně i ta scéna, neboť je příliš jaksi hravá a lascivní, ne že by mi to vadilo, ovšem Hrabal hravý a lascivní nebyl a také ta scéna je ve Vlacích spíš okrajová a její proslulost je dílem hravé lascivnosti Jiřího Menzela a ovšem geniálního podání Josefa Somra – a také pěkných tvarů Jitky Zelenohorské. A samozřejmě že ten film se nenatáčel tady v „autentických“ Kostomlatech, ale v Loděnici u Berouna, kde to víc připomínalo periferní Dobrovice: jak vidno, je to trochu zamotané, ale to nevadí.

Kdysi, bylo to rok dva po Hrabalově smrti, jsme se sem, do Kostomlat na stanici, dopotáceli s Jáchymem Topolem a Viktorem Stoilovem z Kerska: v Hájence, v té slavné hospodě, zůstala po Hrabalovi jeho hůl a beranice, taková papacha, kterou si, myslím, přivezl z Ruska, kde jsou ty časy, kdy v devadesátých letech do Moskvy jezdili čeští spisovatelé, i Jirous tam nakonec byl, i Pavel Tigrid například. My jsme na ty dva pozůstalé předměty po svatém Boganovi, hůl a beranici, hleděli jako na posvátné relikvie a nějakým způsobem se nám podařilo hospodského přesvědčit, možná s tím nedělal ciráty, aby nám je dal do ruky, takže jsme drželi tu hůl a přendávali si pak i čepici z hlavy a na hlavu, ovšem nejdéle ji na té hlavě měl Jáchym, jako že je Hrabalův nástupce. Snad jsme se u toho fotili, možná ty fotky někde Viktor má, a samozřejmě jsme u toho pili pivo a možná i něco tvrdšího a potom jsme se vypotáceli z hospody, bylo jaro, a tedy čas slavností sněženek, a my jsme šli tou dlouhou kerskou avenue k Hrabalově osiřelé chatě, snad tehdy šlo i vlézt na zahradu až k té vilce a tam jsme skrz okna verandy viděli hromady knih, hlavně o umění, ve kterých si nejspíš Hrabal listoval, protože číst už mu moc nešlo. A pak jsme nějak došli na hřbitov v Hradištku, k tomu hrobu, na němž ruka vylézá z hranolu, a pokračovali dál k Labi, kde jsme byli přesvědčeni, že musí být most, kterým se dostaneme do Kostomlat, které jsou na druhé straně. Možná jsme si i zmateně představovali, že snad mladý Hrabal chodil do své stanice z Kerska, což je samozřejmě nesmysl, neboť v té době ještě bydlel u rodičů ve vilce v Nymburku a do své stanice jezdil každé ráno z nymburského nádraží, které se trochu tomu kostomlatskému podobá. A tak jsme pajdali k Labi, šli jsme cestou skrz pole a pomalu k nám přicházel pocit, že sníme a máme halucinace, protože ta pole byla zasněžená, přitom byl květen. A v úžasu nad tím jsme křičeli, že to jsou sněhy Kilimandžára, protože Hrabal napsal, že když je člověk opilej, je i Kilimandžáro v Kersku, ale ony to byly bílé fólie, kterými se ta pole, kde se snad pěstovala nějaká choulostivá zelenina, chránila před mrazem. Pak jsme přišli konečně k Labi, kde měl být ten most, jenže to nebyl most, ale zdymadlo, taková soustava trubek a rour přes řeku a normálně se přes tu konstrukci přejít nesmí, ale jako zázrakem tam stál nějaký správce nebo kdo a ten když nás viděl, tak řekl, kluci já vás pustím, ale musíte dávat bacha, a my jsme snad nějak přešli po takové úzké kovové lávce, působilo to docela nebezpečně a vachrlatě, možná byl pod vlivem i ten správce, že nás tam pustil, ale vlastně už si nepamatuju, jak se to odehrálo, jen ten jarní proud Labe pode mnou a tam pocit lehké a blažené závratě. A pak jsme došli do Kostomlat na nádraží, kde tehdy ještě žádná pamětní deska nebyla a kde nám pak jel vlak do Prahy, do naší běžné reality a každodennosti životů.

Hrabal tady v Kostomlatech zažíval na stanici pomalý, ale jistý konec války, viděl tady ty obrazy, které se mu zaryly do paměti, rozbité vagony, ve kterých bučely hlady a šílenstvím zvířata, dobytek, který si spásával srst navzájem, nafouklé zdechliny a mrtvoly koní s rozpáranými břichy. Ty obrazy zvířecího utrpení utvořily základ jeho imaginace, která vždy směřovala k lítosti, bolesti a soucitu, což je, jak často opakoval se Schopenhauerem, podstata vší lásky: Alle Liebe ist Mitleid. A když byl už skoro úplný konec války, byl on sám úplně nejblíž smrti, protože jeho staničkou projížděly poslední vlaky s eses, a partyzáni rozmontovali před hradlem kolejnice a vojáci, když spravili trať, vjeli do stanice a vzali ho na lokomotivu a on cítil na zádech ústí jejich parabel, stál před velitelem, vlak s ním odjížděl a on v hrůze viděl, že stačí jediný pokyn u až nebude a jeho třicetiletý život v tu chvíli skončí, jako skončily životy milionů lidí v těch letech. Avšak velitel vlaku, byl to Rakušan, což Hrabal poznal podle čepice, když ho dost pomučil, dal znamení, vlak přibrzdil a on seskočil na štěrk a vracel se do své staničky.

Před níž jsem stál, už v rychle ubývajícím světle letního večera, a čekal na vlak, který by mě posunul o trochu dál.