Po měsíci nervů našlo drama kolem tendru na pátý a šestý reaktor Dukovan šťastnou koncovku. Jak známo, 6. května zakázal Krajský soud v Brně předběžným opatřením českému státu uzavření dohody s korejským stavitelem KHNP. Slavnostní podpis měl proběhnout následující den, stočlenná korejská delegace k nám tak letěla zbytečně. Ale teď, 4. června, Nejvyšší správní soud (NSS) předběžné rozhodnutí krajského soudu zrušil. Premiér Fiala, ministři Vlček a Stanjura, zkušenější o tuto blamáž, už netrvali na ceremonii a své účasti na ní, načež mohla pouhých několik hodin po verdiktu NSS česká firma EDU II (80 procent v ní má stát, 20 procent ČEZ) s Korejci podepsat dohodu elektronicky, tedy na dálku.

Tím jsme vyklouzli z krajně nepříjemné situace. Od začátku května do začátku června totiž hrozilo, že tendr bude nutné vrátit téměř na začátek. V Jižní Koreji mezitím proběhly prezidentské volby, vyhrál je opoziční kandidát, liberál I Če-Mjong (inaugurován byl shodou náhod ve stejný den, kdy český NSS vydal svůj nález), který podle dostupných zpráv z dukovanského tendru zrovna nadšený není. KHNP se totiž v České republice zavázala k takovým podmínkám, že jí tu nekyne velká marže.

Hrozilo i to, že Evropská komise v mezičase, než NSS kasační stížnost proti krajskému soudu projedná, vydá zase svoje předběžné opatření, tedy svůj vlastní zákaz podpisu česko-korejské smlouvy. Evropské torpédo na Dukovany hypoteticky ani nadále vyloučit nemůžeme, podrobněji se o této možnosti píše níže v textu.

Nicméně 4. června Petr Fiala na tiskové konferenci mohl vystoupit jako ten, kdo zachoval klid, a ten, komu soud následně dal za pravdu. Ve skutečnosti i premiér – natož management ČEZ a příslušná ministerstva financí a průmyslu – měl v těch čtyřech týdnech mezi oběma soudními výroky odůvodněný strach, že dostavba Dukovan se odsouvá na neurčito. Svědčí o tom premiérova slova z konce května na Radiožurnálu, že do voleb se podpis „nemusí stihnout“.

Fakt je, že kabinet dal Nejvyššímu správnímu soudu najevo své přání, aby se o Dukovanech rozhodovalo přednostně, minimálně jeden člen vlády s vedením soudu v tomto duchu mluvil. Na druhou stranu se všeobecně předpokládalo – ostatně se tak na Radiožurnálu vyslovil i premiér –, že NSS může o kasační stížnosti rozhodovat v řádu měsíců (běžně NSS o kasačních stížnostech rozhoduje půl roku). Soudci ale nežijí na měsíci a sami vědí, jaký má spor o Dukovany strategický význam pro stát. Tady svým bleskovým verdiktem – nález, který zvládl za dva týdny, čítá 23 inteligentně popsaných stran – zachránil vládní garnituře kůži. Nemůžeme bohužel konstatovat, že tím rozhodnutím zachránil i energetickou bezpečnost České republiky. Ale bez Dukovan II bychom se o nějaké energetické bezpečnosti nemohli vůbec bavit.

V bezpečnostním režimu

Otázka, která musí napadnout každého laika: Jak to, že v tak důležitém případu mohou dva vysoké soudy dojít k opačnému závěru? Krajští soudci se tu opřeli o starší rozsudky NSS týkající se zákona o zadávání veřejných zakázek z roku 2006. Ale dnes platný zákon o veřejných zakázkách pochází z roku 2016 a je napsán jinak. Kromě toho v těch starších rozsudcích šlo o zakázky malého rozsahu, zatímco teď byl bezpečnostní režim uplatněn přímo kvůli bezpečnosti státu.

Vědomí toho, že celý tendr na Dukovany běžel v režimu bezpečnostní výjimky, je pro pochopení právnické podstaty zásadní. Vláda výjimku chtěla, aby mohla vyřadit uchazeče, kteří třeba technologicky a cenově byli špička, ale nepřáli jsme si je geopoliticky (Rusko, Čína). Jenže bezpečnostní režim s sebou nese i to, že v tendru neúspěšný uchazeč, v našem případě francouzská EDF, posléze nemůže uplatnit námitky proti samotnému tendru ani proti způsobu, jakým zadavatel nabídky vyhodnotil. Může se bránit jen na začátku proti použití bezpečnostní výjimky jako takové. Francouzi však měli námitky proti průběhu tendru a proti parametrům korejské nabídky, nikoli proti použití bezpečnostní výjimky. Ta jim nevadila, naopak, vyřadila přece dva ze čtyř konkurentů. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) se tedy celkem logicky podstatou jejich výhrad (třeba nakolik je nabídka KHNP ekonomicky reálná) odmítl věcně zabývat.

Zastání našli Francouzi teprve u krajského soudu, k němuž proti rozhodnutí ÚOHS podali žalobu a v ní žádost, aby soud Korejcům a českému státu po dobu soudního řízení zakázal smlouvu uzavřít. Krajský soud takový předběžný zákaz může vydat, když dojde k názoru, že žaloba má významnou šanci uspět. A krajský soud významnou šanci pro Francouze viděl, právě s odkazem na zmíněné starší judikáty NSS. Režim bezpečnostní výjimky považoval za podobný režimu zakázek malého rozsahu. U nich dříve NSS podle zákona z roku 2006 dovodil, že i když jsou zadány mimo formální zadávací řízení, ÚOHS musí garantovat aspoň základní zásady férovosti – transparentnost, rovné zacházení a zákaz diskriminace. V tomto bodě se však krajský soud podle NSS mýlí. NSS vyložil, že jednak jde o dva různé zákony, jednak a hlavně o dvě odlišné situace. V režimu bezpečnostní výjimky už – píše NSS – je „běžný postup včetně možnosti podat námitky proti postupu a jednotlivým úkonům zadavatele upozaděn ve prospěch elementární bezpečnosti ČR (…)“.

Právní kolečko ještě není úplně u konce. NSS zatím přezkoumával jen rozhodnutí o předběžném opatření na zákaz podpisu. Koncem června bude stejný krajský soud rozhodovat i o samotné žalobě EDF a bude znovu, už podruhé, posuzovat onu otázku, zda se ÚOHS vůbec mohl zabývat něčím jiným než onou nevznesenou výhradou, že bezpečnostní výjimka neměla být uplatněna. Pokud by Francouzům právo na jiný druh námitek dal, musel by k tomu vymyslet novátorskou argumentaci a důkladně se vymezit proti jednoznačně podanému názoru NSS. Což není pravděpodobné.

Otázka bližního

Druhá základní výtka NSS vůči krajským soudcům se týká újmy. Krajský soud dal svým předběžným opatřením přednost hypotetické újmě Francouzů před hmatatelnější újmou, která průtahy s podepsáním smlouvy hrozila vzniknout korejské a české straně. Jednoduše řečeno, zájem francouzského státního podniku nadřadili krajští soudci zájmům nejen ČEZ, ale i českého státu, české společnosti, českého hospodářství. I to viděl NSS opačně. Energetická bezpečnost a potřeba předejít průtahům při výstavbě pro něj byly důležitější než nekonkrétní obavy Francouzů.

A jak to s těmi škodami českému hospodářství je? Jsou to samozřejmě jen dohady, ale kvalifikované: ČEZ má interně spočítáno, že kdyby u nás EDF stavěla s podobným umem jako v Británii, kde s velkým zpožděním a prodražením dokončuje elektrárnu Hinkley Point C, zaplatí čeští spotřebitelé ročně za proud z nových Dukovan o 24 miliard korun víc, než když reaktory postaví Korejci a dodrží cenu – což budou muset, když ji garantovali ve smlouvě. Rozdíl plus minus 24 miliard mezi francouzskou a korejskou nabídkou je rozdíl, který by rok co rok platili čeští spotřebitelé. Projekty EDF se protahují a prodražují v Británii, ve Finsku i doma ve Francii, zatímco dosud jediná jaderná elektrárna postavená KHNP v zahraničí, Baráka ve Spojených arabských emirátech, jen mírně překročila původní cenu i harmonogram.

Zbývající překážky

V předběžném opatření Krajského soudu v Brně se hrálo o zákaz podepsat smlouvu. Poněvadž ta mezitím podepsána byla, hraje dnes EDF u krajského soudu už „jen“ o odškodné.

Ohroženy mohou být Dukovany ještě na unijní rovině. Autor varovného dopisu (neuzavírejte smlouvu) českému ministerstvu průmyslu, Francouz Stéphane Séjourné, nadále zůstává místopředsedou Evropské komise. Tento bývalý Macronův ministr si osvojil argument, že Korejci doma získali státní podporu (ačkoli samotná EDF zatím takto konkrétní nebyla).

Jakkoli se to dnes jeví jako divoký, nepravděpodobný scénář, Komise pořád může zakázat i plnění už uzavřené smlouvy s odvoláním na evropské Nařízení o zahraničních subvencích narušujících vnitřní trh (FSR). V nařízení se píše, že Komise může ukládat jakákoli opatření nezbytná k ochraně soutěže na vnitřním trhu. Byl by to hodně silný tabák a Česká republika by se stala cvičištěm, na němž si Komise tuto zbraň proti členským státům vyzkouší.

Rok 2036, kdy by první nový, tedy pátý celkově, reaktor v Dukovanech měl cvičně naběhnout, se jeví jako vzdálená budoucnost a přiměřeně tomu nás zatím netrápí, že Komise pro prodej elektřiny z nových Dukovan stanovila ekonomicky nevýhodné podmínky – 70 procent elektřiny prodávat na burze, k tomu přednost pro obnovitelné zdroje (OZE), což znamená hrozbu příležitostného vypínání a zapínání Dukovan. Pragmatici soudí, že teď je hlavně třeba za každou cenu začít projektovat a stavět, a podmínky provozu se s Komisí předjednají v běhu. Optimisté věří, že tou dobou už žádná Komise členským státům do jejich energetické bezpečnosti mluvit nebude, superoptimisté, že tou dobou už nebude žádná Komise.

Odlehlost roku 2036 nám však klade i otázku, čím rostoucí spotřebu elektřiny pokryjeme v mezičase. Uhelné elektrárny jsou emisními povolenkami už dnes vytlačovány z trhu, pro plynové elektrárny potřebují investoři jistotu, že jim stát bude kompenzovat ztráty, když kvůli nadprodukci OZE budou stát. Přitom o těchto povoleních, tzv. kapacitních platbách, až do letošního jara nikdo z Prahy v Bruselu nevyjednával. Teprve nedávno se do jednání o kapacitních platbách pustilo ministerstvo průmyslu – další nepochopitelná liknavost státu ve strategických věcech.

Letos v dubnu vydala bez jakékoli pozornosti Evropská síť provozovatelů přenosových soustav elektřiny (ENTSO-E) svou zprávu o zdrojové přiměřenosti. Je to evropská obdoba zpráv ČEPS a z evropského srovnání nevychází Česká republika vůbec dobře. Model pro rok 2028 odhaduje, že u nás bude druhý nejvyšší počet hodin, kdy vyrobená elektřina nepokryje poptávku, takže třeba velké podniky budou nuceny k odstávkám (19,9 hodiny za rok). Před námi je Dánsko, ovšem nikoli celé, pouze ostrov Sjælland, na němž leží Kodaň. Z hlediska energetické bezpečnosti stojíme tedy na konci Fialovy vlády jak nazí v trní. Nejvyšší správní soud právě odstranil jeden trn, který už nám rozdíral patu.