Charakter současného světa se často popisuje slovy „prudce se měnící“, formulace to může být častým užíváním omletá, ale výstižná. Ano, dějí se změny a jsou prudké. Dokonce prudké tak, že člověku může dělat problém je registrovat a také rozlišit mezi zprávami o skutečném dění a parodiemi a vůbec fikcemi zrozenými v nějaké z řetězu utržené a často ideologicky motivované mysli.

Významnou část těch změn do světa vnáší Donald Trump a jeho administrativa. Tvrdit, že její funkční období v některých zásadních ohledech kopíruje to, co se dělo za vlády Trumpova předchůdce Josepha Bidena, se tedy může zdát úplně „na hlavu“. S vědomím tohoto rizika si to stejně troufnu. Nemyslím tím ale podobnost cílů nebo idejí, ale podobnost cest, jimiž se věci ubírají, a podobnost chyb a vlivů, které tomu vývoji udávají směr.

Na začátku Bidenova volebního období byl také zabitý George Floyd a začaly demonstrace Black Live Matter, na levici obecně i ve federálních úřadech sílil vliv pokrokářů formovaných online diskurzem a normami online života. Díky tomu se témata tábora demokratů a jeho rétorika posouvaly ke krajnostem, nezřídka absurdním. Zastánci umírněnějších názorů na to většinou reagovali vymlčováním a popíráním, případně zoufalým vykrucováním (např. v reakcích na dotaz, jak definovat ženu). Nepokoušeli se woke křídlo svého hnutí dostat pod kontrolu, v mnoha věcech mu šli na ruku, často i ze strachu – v prostředích, kde měla nová levice silný vliv, se uplatňovaly dost autoritářské metody, disent se moc netoleroval a jeho známky se nacházely ledaskde, často v manipulativním způsobem dezinterpretovaných slovech. Výsledkem byla velká ztráta podpory ve společnosti, která sice většinově souhlasila s tím, že rasismus je nepřístupný a LGBT lidé mají mít stejná práva. Konkrétní představy nového antirasismu a vnímání otázek genderu pro ně ale byly vzdálené a nepřijatelné. Voliči si tak demokraty spojovali s postoji, jež výrazná většina veřejnosti nesdílela. Volby dopadly podle toho.

Samozřejmě nejsem doktor, a i kdybych byl, bylo by nezodpovědné a neetické někoho diagnostikovat na dálku. Vidím ale totéž, co všichni ostatní. V chování Donalda Trumpa se projevují podivné úlety, které nelze vysvětlit chybějícím kontextem toho či onoho videa nebo nepochopenou snahou udělat vtip. Považuji za docela pravděpodobné, že s prezidentem se děje cosi souvisejícího s věkem (a možná se snižující se schopností sebeovládání). Tenhle druh problému se časem zhoršuje. Jeho okolí a většina spojenců v mediálním a online světě na to reaguje podobně jako v Bidenově případě – vymlčováním a vykrucováním se, nikdo si nechce protiřečením nejvyššímu podepsat ortel. Jejich úděl je těžší, protože v Trumpově případě se ta možná proměna projevuje zvýšenou povídavostí, nikoliv bidenovskou „ospalostí“. O to víc toho k vymlčování je. Nedá se čekat, že by se Trumpovo okolí chovalo v dalších letech jinak než to Bidenovo.

Podobně jako po nástupu demokratů v roce 2020 se i se začátkem „Trumpa 2.0“ svezlo nemálo lidí z prostředí radikální online pravice, formovaných pravidly online diskurzu a online života. Trumpův establishment je podobným způsobem šetří a někdy taky pěstuje, díky tomu tohle radikální křídlo sílí, nikoliv ale ve společnosti, její většině ještě pořád nepřipadá hajlování a (možná performativní) nenávist k Židům přitažlivé a netěší se, až toho všeho bude ještě víc. Trumpova administrativa se rovněž dostává do situace, že ve věcech, pro něž ve společnosti existuje většinová podpora (přísnější pravidla pro imigraci), postupuje způsobem, který většina odmítá. A v některých věcech – například momentálně po celém světě probíraný nátlak na Grónsko a Dánsko – se Trump a jeho administrativa dostávají do rozporu s míněním velké většiny Američanů. Zároveň je tlačí způsobem, který by mohl umožnit, aby právě tyhle záležitosti pro ně byly v očích veřejnosti definiční. Paralelně s tím sílí v republikánském táboře autoritářské tendence, jakkoliv jejich podoba je jiná, než tomu bylo u pokrokářů. Snaha (zatím rétorická) nadřazovat vůli vůdce zákonu, sympatie pro metody policejního státu řekněme tradičnějšího typu, než je společnost online dohledu. Ani v tomhle za nimi moc lidí nestojí.

Největší naději pro republikány tak představují demokrati. Poklesu Trumpovy popularity nedokázali využít, jsou na tom u veřejnosti ještě hůř než prezident, který je dost dole. Pravice může upínat svoje naděje k tomu, že se opozice v čím dál vzrušenější atmosféře předvede v tom nejhorším světle, připomene lidem, čím je tak štvala, když byla u vlády. To, že se demokrati po volební porážce nevzpamatovali a nebyli schopni vyrazit nějakým novým směrem, ale pro republikány může být také memento. Můžeme dopadnout úplně stejně. Nikoho to ale, zdá se, neznepokojuje. Začátek Trumpova druhého období byl mezi jeho oddanými stoupenci doma i ve světě vítaný jako začátek nové éry. A jistě, dějí se věci dříve nebývalé. I ty ale v americkém kontextu mohou být příznakem pokračujícího rozkladu dvou tradičních stran, to skutečně nové třeba teprve přijde. Zní to trochu hrozivě.