Přiznejme si na přelomu roků, že s vánočními a novoročními přáními zacházíme poněkud svévolně, dokonce bych řekl bezmyšlenkovitě. Tak třeba já jsem si k letošnímu ježíšku přál po podzimních měsících bez oddechu zpomalit, švagrová si přála strávit víc času s rodinou a přes různé aplikace mi přišlo hodně vzkazů s vinšem pevného zdraví. Výsledek se dostavil vzápětí: na Boží hod jsem sjel ze schodů a zpřelámal si záda, takže jsme celá rodina zrušili tradiční každoroční pojíždění po široké rodině a zůstali celý týden na návštěvě u mého bratra a jeho ženy. Plyne z toho všeho myslím zřejmý závěr: že máme svá přání volit uvážlivě, protože ať jsou jakákoli, je velká šance, že je Ježíšek, pánbůh, matka příroda, italská čarodějnice Befana, finský vánoční kozel, vesmírná temná hmota – či kdo to vlastně nosí dárky – vyslyší.

Se vší touto čerstvou zkušeností se tedy osměluji skutečně uvážlivě volit tři přání, která bych rád, aby byla brána vážně námi všemi v nadcházejícím roce.

Druhé přání vlastně souvisí s prvním: moc bych nám všem přál, abychom si konečně začali více všímat svého okolí a byli ochotnější o něj pečovat. Znovu jsem si tento neduh české povahy uvědomil při podzimních diskusích kolem uveřejněné nové podoby hlavního nádraží v Praze. Nejde o to, že se tu nestaví zajímavé objekty a že toto je jeden z pokusů něco poutavého vytvořit, spíše myslím na to, že když už jsme schopni něco nového a třeba i pěkného vybudovat, nejsme schopni to opečovávat, aby to dlouho vydrželo hezké, pěkné, bylo nám v tom příjemně. Uveďme jako příklad jiné nádraží: autobusové na pražském Černém Mostě. Bylo zprovozněno v roce 1998, před pouhým čtvrtstoletím, a vypadá to tam věru příšerně, zanedbaně, odpudivě. A uvést by se dalo mnoho dalších takových příkladů. Vždycky mě dojme, když se našinci rozplývají nad tím, jak krásné jsou udržované vesničky v Rakousku a německých spolkových zemích. Ale proč tak vypadají? Inu protože místní o ně pečují a neváhají třeba o víkendech zvelebovat veřejná prostranství svých obcí (v Sasku a Lužici jsem to zažil mnohokrát, u nás výjimečně). Vždyť i v činžovních nebo panelových domech se každý rád postará o svůj byt, ale společné prostory ať obhospodaří někdo jiný, protože ty nepovažujeme za své (jsem účastníkem mnoha a mnoha schůzí bytového družstva, takže mě nepřesvědčíte, že se mýlím). Projevujeme v tomto punktu vyloženě obludné uvažování – a kéž už se ho konečně zbavíme.

Třetí a poslední mé přání opět souvisí s předešlým: kéž nějaký politik sebere odvahu a začne hovořit o tom, že abychom se měli dobře, musíme taky trochu pracovat. Nelekejte se budovatelského tónu v pravicovém médiu – ostatně práce je hodnota suverénní, prosta ideologických přívlastků. Toužíme-li mít vyšší platy, mít se dobře, zlepšit školství, kulturu, cítit se lépe atd., měli bychom si uvědomit, že pečení holubi sami nepřiletí. Zdejší politici se ovšem slovu práce a jakékoli agendě, jež s ním spojena, vyhýbají jako křížům čerti. Vždyť i nejúspěšnější politické heslo posledních let – „Ano, bude líp“ – sděluje, že se „to“ udělá „samo“ (jaký je to rozdíl oproti americkému předobrazu „Yes, We Can“, kde je alespoň ta první osoba množného čísla, což správně pochopili tvůrci kampaně některých vládních stran, když minule tvrdili „Spolu dáme Česko dohromady“). Hovořit o tom, že některé věci nebudou hned, že vyžadují soustředěnou a trvalou práci, jejíž plody možná budou sklízet až naši potomci, to mi chybí. Přitom bychom se tímto vědomím ulevili, získali potenciální horizont, měli se na co těšit, dodávali si odvahy mít vize, vrátili do politiky kromě kulturních sporů a pořvávání na sociálních sítích taky ekonomický rozměr.

Toto bych nám všem přál. Volil jsem rozvážně a dodržel pohádkové číslo, které ohraničuje ideální míru únosného chování. Snad tedy v příštím roce budu vyslyšen aspoň v něčem.