Co se rozjíždí kolem ministra spravedlnosti Pavla Blažka, nabírá až absurdních rozměrů. Minulou středu byl vypátrán v restauraci na pražském Žižkově, kde se účastnil oslavy lobbisty Martina Nejedlého, který kdysi v České republice zastupoval ruskou ropnou firmu Lukoil a v týmu bývalého prezidenta Miloše Zemana hlavně sám sebe. Od té doby nemine dne, aby se od Blažka rituálně nedistancoval nějaký jeho kolega ve vládě nebo předák jiné vládní strany než ODS. Markéta Pekarová Adamová veřejnosti sdělila, že ona by od lidí typu Nejedlého „utíkala mílovými kroky“.

Včerejšek byl ale dosavadní vrchol. „I kdyby trakaře padaly a vlétl jsem do restaurace, tak k člověku, jako je pan Nejedlý, bych si opravdu nepřisedl,“ to zase oznámil ministr vnitra Vít Rakušan v Partii na Primě. Tedy muž, kterému před rokem touto dobou tak trochu zatápěla hlavu kauza Dozimetr, do níž tehdy spadl předseda pražské organizace STAN Petr Hlubuček a podnikatel s vazbami na politiky STAN Michal Redl. Rakušan to byl, kdo tou dobou jmenoval do čela rozvědky člověka s dávnými vazbami na Redla a tuto svou volbu obhajoval s pomocí protiotázky: A to odteď bude každý muset do životopisu uvádět, jestli se s Redlem někdy viděl?

A tady se dostáváme k nábožnosti, s jakou u nás jedna část novinářské obce přistupuje k nálezům a závěrům tajných služeb. V posledku se nám tím říká, že kontrarozvědka rozhoduje, s kým občan státu smí udržovat společenské vztahy, že už pouhý preventivní zájem kontrarozvědky (jehož oprávněnost se může prokázat, nebo nemusí) člověka diskvalifikuje. Takové výsadní postavení by tajným službám asi patřit nemělo. Tajné služby mají v moderním státě své místo, jejich doporučení a varování ať čte předseda vlády a případně se podle nich řídí, co je nad to, jsou v zásadě zpravodajské hry.

A pak je tu obecný lidský rozměr: nahrávání a focení politiků s byznysmeny nebo lobbisty bylo oblíbeným novinářským žánrem zhruba před deseti lety, vynikal v něm tisk Andreje Babiše. Zprávy, s kým byl viděn který lobbista a kdo se vyskytl na narozeninách některého z bývalých lidí typu Ivana Langera, dodávaly kolorit Babišově tehdejšímu šlágru o Palermu.

Bylo by lepší, kdyby Blažek ke stolu s Nejedlým neusedal, a rozhodně by bylo lepší, kdyby se pak tak dětinsky nevymlouval na bouřku. Ale pro zločin tu chybí motiv. Dokud ti, kdo požadují jeho konec na ministerstvu, neposkytnou aspoň trochu kvalitní tezi, co by s Nejedlým mohl škodlivého kout, není pro ten konec důvod. V Seznamu, jehož redaktoři Blažka před řeckou tavernou natočili, se nám nabízí jako možný motiv prověřování toho, jak se za Zemana na Pražském hradě hospodařilo, a to, že se Nejedlý neoprávněně dozvěděl, že ho odposlouchává BIS. S odposlechem počítá ve vyšších politických a hospodářských kruzích skoro automaticky každý. A představě, že by Blažek intervenoval ve prospěch Nejedlého u Lenky Bradáčové, jejíž Vrchní státní zastupitelství v Praze nad prvním případem dohlíží, něco chybí – totiž aspoň elementární věrohodnost.