„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

To je úryvek z románového debutu Bonding (česky přibližně Sbližování) britské autorky Mariel Franklinové, o kterém se pochvalně vyjádřila britská prozaička Zadie Smithová, Financial Times i Guardian. Franklinová ho napsala během pandemie covidu a román vyšel v roce 2024 (česky zatím ne). Autorka má výhodu humanitního vzdělání i zkušenosti z práce v technologické firmě: díky tomu dokáže poučeně popsat prostředí technologických firem a start-upů se všemi jejich slabinami.

Kromě toho má ale Franklinová mimořádnou schopnost vyhmátnout a pojmenovat proudy, které hýbají soudobou společností, a predikovat jejich vývoj (a v tomto ohledu bych se nerozpakovala ji srovnat s francouzským romanopiscem Michelem Houellebecqem). Román Bonding vypráví o bolestivých místech moderního života, o nenaplněných životech současných třicátníků, kteří většinu života strávili s digitálními přístroji v ruce; nemají sice materiální nouzi, ale ani žádné kotvy, které by jim zabránily ve volném pádu životem – a nevědí, co se sebou.

Vypravěčka Mary je třicátnice žijící v Londýně, bez profesních ambicí i jakýchkoli osobních vztahů, které by určovaly její osobní život. V diskusi se spolubydlící se od ní ale překvapivě dovídáme, že její největší životní ambicí je založit rodinu a mít děti. Po čerstvém vyhazovu si udělá výlet na Ibizu, kde potká Toma, vystudovaného chemika, který se vydal na marketingovou dráhu a pomáhá zavádět na trh eudaxu, antidepresivum nové generace. Mary dostane od své dávné známé (a milenky) Lary nabídku pracovat ve firmě zavádějící novou seznamovací aplikaci s názvem Openr, která otvírá i dosud neprozkoumaná vztahová tabu. Oba produkty – psychofarmakum i aplikace – nabízejí řešení narůstajících pocitů osamělosti. Mezitím na pozadí těchto technicistních konceptů štěstí a touhy probíhají sociální nepokoje současné Británie.

Žádní intelektuálové

Postavy románu nejsou žádní intelektuálové (ti už leckterému čtenáři soudobé prózy lezou krkem), ale pracovníci středního a vyššího managementu korporací, které hýbají světem a tvoří trendy. Jejich sociální i emoční potřeby jsou nenaplněné, většinou žijí single, všichni totiž dávno vědí, že jakékoli ambice budovat hlubší vztahy je činí zranitelnými až směšnými. Není náhodou, že jedinou postavou, jež příběhem prochází nezdevastovaná, je Lara, která ostatními manipuluje a nepouští si je k tělu; jen jednou jsme svědky toho, že zakolísá a zakusí potěšení z blízkosti jiných lidí, ale okamžitě se zas dokáže obrnit. Všechny postavy se snaží přijít na to, jak žít ve světě, z něhož se vytratil smysl i jakákoli zdrženlivost, dřív diktovaná náboženstvím a tradičními normami, a hledají „tu nejnovější velkou věc“ („... neustále je bombardují reklamy na nejrůznější profylaktika – fitness programy, pochody proti kapitalismu, kurzy psychoterapie… Cokoli, co jim zabrání si uvědomit, že nikdo nemá ponětí, jak žít“).

Tom, který má na starosti uvedení nového antidepresiva, odpovídá na otázku, proč tak dramaticky rostou počty depresivních pacientů, přičemž depresi nelze nijak biochemicky či laboratorně prokázat: je mnohem víc diagnostikovaných, velmi často autodiagnostikovaných, nenadsazují třeba jen symptomy své nepohody? „Možná je to volání o pomoc? (...) Pokud je část těchto diagnóz jen voláním po pozornosti (...), je to proto, že je dnes svět sebestřednější? Konkurenčnější? Narcistnější? I na to existují teorie: že modernita odměňuje zájem o sebe samého a do určité míry snižuje důvěru. Existuje teorie, že lidem chybí stabilita, protože nemají silné vztahy. Bez životních vzorů, přátel, rodiny – i prostých sociálních norem, jako je třeba náboženství – je obtížnější regulovat náladu. A ještě obtížnější je formulovat nějakou vizi budoucnosti.“

Rodiče jako rekvizity

Absence silných rodinných vztahů je v textu velmi nápadná: rodiče se zmiňují jen okrajově, jako falírující rekvizity, se kterými se postavy vídají z povinnosti jednou za rok a které patrně stojí za psychickými problémy a nejistotou hlavních hrdinů. Lidi, kterými se obklopují, lze stěží nazvat přáteli, pojí je spíš nutnost sdílet spolu podnájem než možnost se na sebe navzájem spolehnout. Když Mary po třech letech odchází z podnájmu, její spolubydlící sotva odvrátí zrak od svého laptopu.

Mary s Tomem se ale snaží vytvořit si něco svého a pevného, zlehka a nenápadně si budují vztah, který se neodváží pojmenovat, a o společné budoucnosti jen s ostychem žertují, vědomi si nepatřičnosti takové ambice. Oba zažívají skutečně hluboký milostný vztah poprvé v životě, ve čtvrté dekádě svých životů, a jsou si v něm nejistí jako gymnazisté. Jejich vztah se vyznačuje a od všech ostatních vztahů liší vysokou mírou fyzické blízkosti – skutečná láska se totiž odehrává na úrovni doteků, tělesných vůní a pohledů z očí do očí, nelze ji vykázat do dimenze digitálního chatu. Rozhodnou se opustit svá zaměstnání i Londýn, město, kde dočasné vztahy i životy připomínají jen rozplizlé obrysy mezi permanentně nevybalenými krabicemi. „Cítila jsem paralyzující beznaděj daleko přesahující můj vlastní smutek. Při pohledu z okna na město jsem občas měla pocit, jako by byl Londýn jen čekárnou pro pracovníky, letištní halou plnou dočasného personálu. Stále tu byli lidé, kteří tu zůstávali, dokonce i lidé, kteří si tu vybudovali život, bylo ale stále těžší předstírat, že Londýn mého dětství stále existuje.“

Tento pocit nostalgie prochází celým textem – nostalgie po věcech, které tato generace znala a přišla o ně (život v rodině), anebo je ani nikdy nepoznala (anemoia, nostalgie po věcech či místech, které jedinec nikdy nepoznal). To je sentiment, který se u generace Z projevuje zejména v posledních letech; fascinují ji fyzické atributy jako vinyly, polaroidy či dobové fotoaparáty, ale i fyzické interakce. Trpí nostalgií po dobách, kdy mladí lidé neměli telefony, digitální platformy ani videohry, ale jeden druhého. Kdy se seznamovali na ulici, chodili spolu do kina nebo spolu hráli fotbal. Nostalgií po dobách, kdy se ve chvílích nějaké světové tragédie lidé navzájem objímali, místo aby hned běželi zkontrolovat sociální sítě.

Tom s Mary se rozhodnou odstěhovat na ostrov Gomera. Místo ovlivňování jiných lidí se chtějí pokusit získat kontrolu nad vlastními životy. Eudaxa, to zázračné nové antidepresivum, má ale nečekaný úspěch. Záhy se zjistí, že její uživatelé přišli na překvapivý vedlejší účinek – při překročení doporučeného dávkování zažívají pocity hluboké a nefalšované lásky ke svým bližním, na platonické i sexuální rovině. (Povšimněme si podobnosti s halucinogenní drogou zvanou soma, kterou konzumují obyvatelé Huxleyho dystopického světa v románu Brave New World.) Jsou ale lidé po požití eudaxy sami sebou více, či naopak méně? Mary podvědomě cítí, že je příliš mnoho potěšení v rozporu s pocitem životní spokojenosti. Obrovský úspěch nové pilulky na sebe nenechá čekat – stejně jako ještě větší kontroverze.

Spoiler: Tak jako Prometheus, který bohům ukradl oheň, je i Tom po zásluze potrestán. Mary pyká za svou polovičatost a zůstává sama a emočně otupělá. Tak jako řada dalších osamělých digitálních nomádů objíždí méně navštěvovaná evropská města. Všechno je rozmazané, emoce jsou nejisté a chabé jako podzimní slunce. Nic zvláštního se nestalo, není tu nic k vidění, rozejděte se.

„On-line trh se snaží uspokojit jakoukoli potřebu. Vytváří nové potřeby a následně i způsoby, jak je uspokojit. Nesnaží se nasytit, dokonce ani vygenerovat zisk – jeho cílem je produkovat stále nové způsoby života, vize budoucnosti, které se neustále proměňují, mizí jako kouř a znovu se přeskupují… Třeba je pravda, že je všechno jen technický problém. Možná je jen otázka času, kdy všechno půjde zredukovat na kód. To se zdálo být cílem, ale zároveň neexistoval žádný pocit kontroly, existovalo pouze neúprosné odvíjení se efektů druhého, třetího a čtvrtého řádu, které daleko přesahovaly chápání kteréhokoli jednotlivého hráče.“

Světem budoucnosti se potácejí postavy zbavené kostry tradic, rituálů a institucí, aniž mají ponětí, kde je sever. Věru neradostná vize.