Zdá se, že ta otázka je věčná. Proč se právě Židé v průběhu dějin jako jediní na světě stali terčem všeobecné nenávisti? Proč je dodnes tolik lidí hanobí a pomlouvá? Antisemité tvrdí, že sama historie antisemitismu vysvětluje a ospravedlňuje antisemitismus. Skutečnost, že Židé jsou tak dlouhodobě terčem nenávisti a často pronásledováni, má být důkazem, že s nimi něco není v pořádku.

Po celé dějiny se nepřátelství vůči Židům řídí určitým vzorcem. Křesťanský a islámský antisemitismus se sice od sebe značně liší, ale mají stejný důvod k nenávisti. Židé obě nová abrahámovská náboženství odmítli a tím je zneplatnili. Fanatické předsudky vznikají a zanikají, ale příčiny antisemitismu se stále proměňují. Upozornil na to kdysi britský rabín Jonathan Sacks. Nenávist vůči Židům měla zprvu náboženské kořeny. Někdy po osvícenství, kdy přestalo být přijatelné někoho odsuzovat za víru, přišla do módy rasa a Židé na to opět strašlivě doplatili. Když se ale ve dvacátém století po Hitlerovi stal rasismus také naprosto nepřijatelným a civilizovaní lidé nemohou mít Židům za zlé jejich náboženství ani rasu, nezbývá než je nenávidět za to, že si pořídili stát – a troufají si ho bránit.

Zdálo by se, že si lidé k zášti vždy najdou záminku. Pravda je ale mnohem složitější. Antisemitismus totiž drží Židy v pasti neřešitelného dilematu. Spisovatel Gregor von Rezzori, narozený na sklonku starého Rakouska, zachytil jeden rys takové společenské situace ve svém mistrovském románu z roku 1979, provokativně nazvaném Vzpomínky antisemity. V jedné kapitole sugestivně vypráví příběh mladého muže, jenž má poměr se starší Židovkou. Jdou spolu na večeři a její milenec se setkává se svými přáteli, kteří zaznamenali původ jeho společnice. Zatímco si ona užívá večer ve společnosti a pokouší se nenápadně měnit své návyky, aby se jim přizpůsobila, jeho tím přivede do rozpaků. Místo aby mladíka její úsilí o asimilaci potěšilo, tak se nepříčetně rozzuří. Její chování mu připadá groteskní a scéna vrcholí, když ji přede všemi uhodí do tváře.

Výjev dokonale vystihuje tragédii Židů ve střetu s antisemitismem. Žena byla nápadná svým židovským vzhledem a lidé ji svou nechuť dávali veřejně najevo. Když se ale pokusila chovat jako ostatní, porušila nepsaný zákaz a vyvolala přímo opovržení. Antisemita totiž Židům vyčítá jejich identitu a zároveň je odsuzuje za integraci.

Existuje několik verzí této neřešitelné hádanky. Židovský národ je obviňován z úspěchu a bohatství, ale kdysi byl nenáviděn také za chudobu. Antisemitismus devatenáctého století v Židech mnohdy spatřoval nuznou a špinavou holotu, která prchá před carskými pogromy z Ruska i z východní Evropy a zaplavuje Západ. Jak by ne, přicházeli přece s prázdnou. Zároveň ve stejném historickém období se Židé stereotypně označovali za ziskuchtivé boháče, takže jako typické Židy antisemité klidně vykreslovali i bankéřskou rodinu Rothschildů. Protimluv osočování se neustále v dějinách opakuje. Jedni jim vytýkali náboženství, jiní ateismus. A co teprve když se na scéně objevili Marx a Trockij.

Po celá staletí se nenávist vůči Židům zakládala na jejich identitě cizinců a na tom, že neměli státní příslušnost. Tihle „kosmopolité bez kořenů“ jsou asociální, hlásala známá fráze krajní pravice a představovala je jako bezprizorní méněcenné občany rozkládající soudržnost většinové společnosti. Když se ale v roce 1948 Židům podařilo v zemi svých předků obnovit stát, stal se antisemitismus opět uznávanou formou nenávisti. Židy bylo opět možné legitimně a bez obav kritizovat kvůli Izraeli.

Antisemitismus představuje pro Židy věčnou hádanku, ale pro společnost, jež se jím nakazila, je závažným varováním, aby se nad sebou zamyslela, neboť tento zvláštní dějinný úkaz o ní cosi vypovídá. Pronikavý postřeh o antisemitismu lze najít v mistrovském románu Život a osud Vasilije Grossmana. Popisuje snad nejtemnější období dvacátého století, tažení ruské armády od bitvy u Stalingradu po cestě do Berlína lemované tábory smrti. Spisovatel také předkládá pronikavou charakteristiku myšlení Josefa Stalina a Adolfa Hitlera. Ale uprostřed válečné epopeje, v mrtvém bodě jeho devíti set stran, o půlnoci dvacátého století, Grossman náhle ustoupí od líčení příběhu a na necelých čtyřech stránkách řekne téměř vše, co lze o nenávisti vůči Židům vypovědět.

„Antisemitismus má mnoho podob,“ konstatuje, „od posměšné, pohrdavé nevole až po vražedné pogromy.“ Lze se s ním setkat „na tržišti i v prezidiu Akademie věd, v duši starce anebo slyšet jeho ozvěnu v dětských hrách na dvorku“. Má stejnou moc „ve věku atomových reaktorů a počítačů jako v době petrolejových lamp“. A když se v Grossmanovi náhle ozve filozof, pokusí se o definici: „Antisemitismus je vždy mnohem víc prostředkem než cílem; je měřítkem nevyřešených společenských rozporů. A také zrcadlem selhání jednotlivců i státu. Povězte mi, z čeho obviňujete Židy – a já vám vysvětlím, co máte za problém, čím jste se provinili vy sami.“

Autor knihy uvádí příklady z doby ruského nevolnictví, kdy i takový literární génius jako Dostojevskij propadl nákaze náboženské nenávisti. S odvoláním na novější případy Grossman poukazuje na nacistické obvinění Židů z rasismu a z touhy ovládnout svět. Nacionální socialisté de facto popisovali sami sebe, svou vlastní ideologii. Jak trefně zaznamenal: „Státy i společnost hledají ve fantazmagorických intrikách světového židovstva vysvětlení svého selhání.“ A platilo to zejména během společenské destabilizace, od počátku kapitalistické přeměny světa, během všech revolucí i v našem atomovém věku.

Na závěr popisuje tři typy antisemitismu. První je „relativně neškodný všední antisemitismus“ a pouze svědčí o postoji neúspěšných a závistivých hlupáků. Druhá verze má sociální kořeny a vzniká pouze v demokratických státech. Objevila se v konzervativní reakci, v nacionálním protestu, v pokusu o bojkot židovských krámků a židovských pracovníků i v ideologické obraně tradičního náboženství. A pak je tu ten třetí, státní antisemitismus totalitní vlády, jež hledá podporu u hlupáků a ztroskotanců, aby vydělala na nevědomosti pověrčivých a vzteku hladových. V závěru píše: „První fází státního antisemitismu je diskriminace… Druhou likvidace.“

Ve světle Grossmanova pojetí se objevují kontury zdánlivě nevysvětlitelného jevu a zdá se, že je dnes stejně aktuální jako v jeho době. Vždyť arabské státy, přestože opakovaně napadaly Izrael, jej obviňují z expanze či krádeže území, a dokonce i z „kolonialismu“. A nejsou snad dějiny muslimů příběhem neustálých invazí a záborů? Vždyť jedinou příčinou rozšíření islámu byl, jak bychom dnes řekli, „kolonialismus“.

Daleko nejzuřivěji z expanze a kolonialismu obviňuje Izrael revoluční islamistická vláda v Íránu, jež tak usilovně v posledních letech rozšiřuje své šíitské kolonie. Čím jiným se Gaza stala než íránskou kolonií? Nebo Irák po svržení diktátora Saddáma Husajna a odchodu Američanů zcela ovládaný fanatickými mulláhy. A co se děje v Jemenu? Nebo v Sýrii, kde rozmístili své revoluční gardy? Jejich zástupci a zmocněnci na Západě po léta obviňují Izrael z expanze a kolonialismu, ale ve skutečnosti to byli Iráčané, kdo na Blízkém východě založil své impérium. Když v Sýrii vypukla občanská válka a Íránu hrozila ztráta vlivu, tak nařídil ozbrojeným složkám Hizballáhu, aby se do bojů zapojily a jejich předsunutou základnu zachránily. Libanonská vláda ještě v roce 2006 byla schopna se distancovat od akcí Hizballáhu, ale v říjnu 2023 už mu nedokázala zabránit, aby se s teroristy v Gaze nezapojil do války proti Izraeli. Libanon se v podstatě stal kolonií pod nadvládou Íránem podporovaných ozbrojenců. Ti ovládali bejrútské letiště, terorizovali civilisty a de facto vládli bez ohledu na přání většiny obyvatel.

Všude platí stejné pravidlo. Krvežíznivé bojůvky Hamásu osočují Izraelce z genocidy. Palestinci a jejich příznivci, kteří povzbuzují svou mládež, aby považovala „mučednickou smrt“ za výraz nejvyšší odvahy, obviňují Židy z vraždění dětí. Zločinci, pro něž je znásilňování legitimní válečnou zbraní, kritizují Izrael za znásilňování palestinských vězňů. Prezident Erdoğan a jeho vláda po léta napadají Izrael za okupaci, zatímco Turecko od roku 1974 nezákonně ovládá severní Kypr (území členského státu EU) a vojensky zasahuje v Sýrii.

A stále se to opakuje. Několik týdnů ještě před začátkem izraelské války v Gaze jordánská královna Rania prohlásila v rozhlase, že Izraelci nabízejí Palestincům volbu mezi vyhnáním, nebo vyhlazením, etnickou čistkou, nebo genocidou. Kdyby se o Palestince opravdu zajímala, mohla se zeptat svého tchána, krále Husajna, co se to tenkrát za jeho vlády stalo a proč se té události dodnes říká Černé září. Nespáchal snad právě on etnickou čistku, když zmasakroval podle oficiálních údajů několik tisíc Palestinců a podle vůdce OOP Jásira Arafata dokonce pětadvacet tisíc?

A co kritici Izraele na Západě? Ti pochodují v ulicích nebo na protest staví stany na univerzitních kampusech a obviňují Židy z celé škály vymyšlených zločinů. Ale i jim lze nastavit zrcadlo. Průzkum z roku 2022 ukázal, že 42 procent Britů ve věku od osmnácti do čtyřiadvaceti let nepochybuje, že „jejich zem založili rasisté“, že je dodnes „strukturálně rasistická“, a považují za nezbytné, aby se tato pravda vyučovala ve škole.

Americká mládež se v názoru na neduhy své země naprosto shoduje se svými britskými vrstevníky. Harvardský průzkum z roku 2022 zjistil, že téměř polovina mladých ve věku od osmnácti do devětadvaceti let by volila kandidáta s názorem, že jsou americké zákony a instituce skrytě rasistické, což by se mělo stát součástí školních osnov. Mladí lidé na rozdíl od starší generace téměř opustili tradiční patriotismus. Ještě v roce 2013 osmdesát pět procent Američanů ve věku od osmnácti do dvaceti devíti let uvedlo, že jsou hrdi, nebo dokonce velice hrdi na svou vlast. O deset let později se jejich počet snížil na 18 procent. Důvodem tak drastického posunu je zřejmě příklon 44 procent dotazovaných k socialismu, zatímco zastánců kapitalismu ubylo a představují jen 40 procent. Možná to souvisí i s tím, že v roce 2020 už jen 39 procent Američanů mladších třiceti let považovalo americké otce zakladatele za hrdiny, zatímco ohromujících 31 procent v nich vidělo „zločince“.

Průzkumy naznačují, že západní mládež z historického hlediska na ctnosti své kultury zapomněla a na svou rodnou zem nahlíží negativně. Nechala se přesvědčit, že se narodila do civilizace, jež dodnes udržuje zlo založené osadnicko-kolonialistickými rasisty, etnickými čistkami a genocidou.

Obrovský nárůst antagonismu mladé generace vůči Izraeli je možná, jak by řekli psychologové, právě projekcí takového vidění světa. Nevztahuje se snad i na ně Grossmanovo pravidlo? Stačilo by je jen mírně upravit: „Povězte mi, z čeho obviňujete Židy – a já vám řeknu, jakým komplexem trpíte vy sami.“

Z knihy Douglase Murrayho On Democracies and Death Cults: Israel and the Future of Civilization (2025) vybral a přeložil Alexander Tomský.