Hornická kolonie Nikiszowiec, jejíž skořicovou krásu jsem se snažil popsat minule, má ještě tu pozoruhodnost, že sloužila jako hnízdo fantastické skupině umělců, kteří se do historie (nejen) polského umění vepsali jako Grupa Janowska. Byla to skupina malířů, jimž se v kunsthistorické hantýrce říká „naivní“, ale naivního, tedy prostomyslného, na nich nebylo nic, neboť to byli mystici, vizionáři a svérázní myslitelé. Byli to lidé sice v umění neškolení, opravdoví amatéři, ale to jim, jak to často bývá, dává možnost dělat si věci po svém, svobodně a nespoutaně. Tak i vypadají jejich úžasné imaginativní obrazy, které jsem v Nikiszowci v galerii viděl a které si od té doby (na internetu, na fotografiích, které jsem si udělal) prohlížím a žasnu, jaká zvláštní, magická poetika se v těch hornických končinách zrodila.

Byli to většinou horníci nebo lidé pracující jako dělníci, byly mezi nimi i ženy, na dolech v okolí Katovic, kteří se scházeli od poloviny padesátých let, kdy poměry v Polsku přece jenom povolily, v kulturním domě v Janówě. To je předměstí Katovic, jež sousedí s tím Nikiszowcem, jehož krásná architektura (cihlové hornické domy se sytě červenými parapety) vstupovala do jejich obrazů, tvořila kulisy jejich snových scenerií. Zakladatelem skupiny byl skutečný mystik, malíř Teofil Ociepka, okultista a teozof, který se tady roku 1891 narodil a kolem nějž se právě ta skupina shromáždila jako kolem světce a zasvětitele. Scházeli se nejdřív u něho doma, pak jim úřady v Janówě poskytly tu klubovnu, začali se o ně zajímat kunsthistorici a galerie. Ociepka se stal vedle známějšího Nikofora (1895–1968), největší hvězdy východoevropského „naivního“ malířství, polským malířským prorokem, světcem, který se už za života stal lokální legendou, čehož se pak ke stáří rozhodl zbavit a na konec života se odstěhoval do Bydhoště, kde v roce 1978 zemřel. V roce 2001 natočil režisér Lech Majewski magickorealistický film Angelus inspirovaný jeho životem a vizemi, který podobně jako jeho obrazy hýří barvami, z nichž jsou stvořeny bizarní i rajské bytosti, zvířata všech druhů a tvarů, čarovné rostliny, mystické bytosti, jež jsou přitom zasazeny do hornické krajiny kolem Katovic, v níž se setkává nadpřirozeno s tvrdou skutečností dělnické dřiny.

Jeho pokračovatelem byl neméně úžasný malíř Erwin Sówka, celý život horník v Dole Wieczorek v Janówě, samouk a od pohledu tvrďák, do kterého by nikdo neřekl, že bude malovat záhadné, mystikou a zvláštním humorem nasycené obrazy, na nichž se v kulisách Nikiszowce horník potkává s Buddhou a tlustá žena s vilně roztaženýma nohama se svatou Barbarou, patronkou lidí fárajících pod zem. Snovou atmosférou a precizním provedením připomínají našeho Pavla Brázdu a Věru Novákovou, metafyzickými prvky zas Giorgia de Chirica a Reného Magritta, ale hlavně je to mystika i realita slezského světa, drsné polské hornické každodennosti, do níž ale proniká něco zázračného, nějaké zásvětí a podsvětí, které tam tento chlapík, jenž na fotografiích vypadá jako pořízek z fabriky, chlápek v kožené bundě a se silným podbradkem, s lišáckým úsměvem vkládal. Když v roce 2021 umřel, přišly se s ním do nikiszowského kostela rozloučit tisíce lidí, byl u toho tehdejší polský premiér Mateusz Morawiecki. Tak si v Polsku váží hornických samouků…

Tak jsem se pomalu loučil s cestou, která začala před deseti dny na Černém Mostě v Praze a končila tady v Katovicích, odkud jsem měl v úmyslu vrátit se do Prahy. Měl jsem ale ještě jeden plán, jedno místo, které jsem chtěl vidět. Protože jaká by to byla pro mě polská cesta bez doteku s místem, jež je spojeno s důvody, proč jsem se kdysi dávno začal o Polsko tak zajímat a proč mi ta země tak přirostla k srdci.

A to místo v Katovicích se jmenuje Wujek, což znamená Strýc či Strýček, německy se do roku 1922, kdy ho převzal polský stát, jmenoval Oheim, což je to samé. Tak familiárně se jmenuje uhelný důl na jih od centra Katovic ve čtvrti Brynów, takové roztahané industriální zóně složené z kolejnic, nadjezdů, brownfieldů a blackfieldů, průmyslových hal, komínů a těžebních věží. Kopalnia węgla kamiennego Wujek čili kamenouhelný Důl Strýček vypadá na povrchu jako obrovská fabrika neurčitého charakteru, obklopená z jedné strany zarůstajícími kolejemi a z druhé ohradami a ploty. Když se šikovně objede a najde se správný směr, stane člověk na prostranství před vysokým křížem. Připomíná podobný kříž před (bývalou) loděnicí V. I. Lenina v Gdaňsku, centrálním poutním místem té fáze polských a tím i jaksi našich dějin, ve kterých moje generace dorůstala a vyrůstala.

Ten kříž tady u Dolu Wujek byl vztyčen na začátku devadesátých let na památku devíti zastřelených horníků, kteří tady padli při „pacifikaci“ okupační stávky po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981. Pamatuju si na to nedělní ráno, i naše televize přerušila vysílání, Studio Kamarád nebo něco takového, a vysílala projev generála Jaruzelského, který s prkenným výrazem oznamuje, že takzvaná Vojenská rada národní spásy přebírá moc v zemi, aby ji vyvedla z krize a zachránila před katastrofou. Příští dny jsem prožil s rádiem u ucha a poslouchal prskající zprávy za Svobodné Evropy. V nich se v prvních dnech opakovalo jméno toho dolu, Wujek. Směna, která z něj měla v neděli vyfárat, se rozhodla zůstat a vyhlásit okupační stávku. Byla to zoufalá, beznadějná, přitom heroická akce horníků, kteří to vzali tak, že komunistická vláda proti nim vyhlásila válku. Horníci věděli, že nemají šanci, že naděje se odkládá na neurčito, že temno se rozleje po kraji, ale už třetí den drželi svou šachtu. Ta byla od pondělka obklíčená, v úterý probíhalo vyjednávání, ve středu 16. prosince oddíly ZOMO, což byly speciální oddíly na potlačování demonstrací, šly do akce. Na druhé straně je čekali horníci, kteří se odmítli vzdát. Vyzbrojili se tyčemi, řetězy, násadami od lopat, měli snad i zápalné lahve, prostě tvrdé polské palice, které se jen tak nevzdají. Zpívali a modlili se, nejspíš měli představu, že tak se Polák chová v dějinách: jde do marných a ztracených bitev. Zomovci, jak se jim říkalo, pomocí tanku prorazili zeď u kotelny, kterou horníci obsadili, a snažili se je vypudit paterdami a slzným plynem. Horníci se tvrdě bránili, několik zomáků bylo snad i zraněných, sami horníci zajali tři policisty. Po několika salvách do vzduchu zazněl povel, že je možné použít ostrou střelbu. Po ní zůstalo na místě šest mrtvých těl, tři další horníci zemřeli v nemocnici. Po poledni akce skončila, stávkující opustili svůj důl, šachtu převzala armáda, stejně jako všechna důležitá místa v zemi. Nastalo několik let polské zimy, která se pomalu měnila v nesmělé polské jaro. To bylo naše mládí, těch, kteří měli štěstí prožít ho v osmdesátých letech, během nichž se celé to komunistické panství naklánělo a hroutilo, ale nebylo jisté, zda a kdy se zřítí úplně. Polsko bylo tehdy základním zdrojem nadějí, že to třeba jednou vyjde, že se ten moloch skácí a rozvalí v prach. Jméno Dolu Wujek se proměnilo v pojem, jejž si člověk, který se o to zajímal, nesl jako vzpomínku na signály vzdalujících se dějů majících kdysi svůj zásadní význam, jenž se pomalu ztrácel v historii. Koneckonců, důl dál existoval, tisíce horníků z něj tahaly tisíce tun uhlí, dějiny mezitím šly dál a pokračovaly, těžba uhlí se utlumovala. I Wujek je nyní prý na odpis, ještě se tam fárá, ale těží se už jen zlomek toho, co dřív, na plotě je velký transparent s nápisem, že závod zničí zelená dohoda EU, zielonego ładu UE. Dějiny pokračují.

V hale, kde byla kdysi hornická kantýna, je od roku 2008 Izba Pamięci Kopalni Wujek, velmi moderní muzeum se třemi podzemními sály, v jednom je dokonce ten tank, jak proráží zeď. Dějiny, které jsem kdysi dávno slyšel skrz rušičky, byly inscenovány do podoby dioramat, maket a modelů. Bylo to opět magické – i komické. To je moja młodość, řekl jsem mladíkovi u pokladny, když viděl, že mám cosi v očích. Ach, pan to pamięta…, řekl chápavě. Tak, troche, upřesnil vzdálený pamětník.

Večer už jsem byl zas v Praze.