Jakmile člověk opustí Lovosice, což vůbec není tak marné ani tak dlouhé město, jak by si někdo mohl myslet, každou chvíli hrozí, že spadne z kola. Krajina Českého středohoří nutí k neustálému užaslému zírání, jehož se nelze jen tak nabažit. Jezdec krájí ostrý jarní vzduch, zeleň lučin a polí je koncem dubna dosud mladá a líbezná, krev tepe v končetinách. Velbloudí hrby sopečných kopců se harmonicky řadí do zástupů, z nichž kynou pocestným. Věky a věky ohlodaly kdysi ostré špičky vulkánů do malebných oblin, takže připomínají obří zvony, které dopadly v časech přesliček, plavuní a předpotopních veleještěrů na zemskou kůru. Na úpatích těch zvonů se usadily vesničky, jež zdálky pořád ještě vyvolávají představu dokonalé souhry lidí s liniemi přírody. Ta je tu tak štědrá a vlídná, že ji kdysi, už za baroka, mohli právem nazvat Böhmisches Paradies, Český ráj, což až koncem 19. století přeskočilo k Turnovu a na Trosky, neboť ráj Čechů přece nemohl být tam, kde se to mezitím poněmčilo.

Tak se pak dodatečně kraji kolem Litoměřic začalo říkat Zahrada Čech, čímž se trochu posunul smysl toho nadpozemského divadla, které víc než zahradám se záhony se podobá aleji pyramid zavěšených na neviditelných šňůrách z nebes.

Vyjel jsem tedy z Lovosic, podjel dálnici a vjel do vsi Vchynice, kde má původ rod s vlčími zuby ve znaku, knížata Kinští, původně psaní Vchynští z Vchynic. Ves vypadala pokojně, u požární nádrže vedle kapličky sedělo na klandru několik dětí, kterým začínaly jarní prázdniny. Hodlal jsem se jich zeptat na pár historických událostí, co takhle bitva u Lovosic, že ano, 1756, začátek války sedmileté, ale pak si to rozmyslel. Pravil jsem jen: Máte to tady pěkné. Děti přikývly. – A to před námi je Lovoš, že. Děti znovu přikývly. – A jak se prosím jmenuje ten menší kopec? – Kybička, řeklo jedno z těch dítek. No ano, Kibička, a píše se to s tvrdým, nebo měkkým i? zeptal jsem se, čímž už jsem začínal být dětem podezřelý. Děti tedy na mne tak i pohlédly a já se s nimi raději rozloučil. Ono to není s tím „i“ tak jednoduché, neboť varianty jsou obě, podle toho, zda se držíme německého názvu Kibitsch, jenž zní stejně slovansky.

Ale to už jsem vesnici opouštěl a nořil se dál do Středohoří, sledován scenerií majestátních vulkánů osazených zříceninami hradů: Oltářík, Košťálov, Ostrý, v pozadí Hazmburk, samozřejmě teplé páry dýmající Boreč a Milešovka čili Hromský kopec, Donnersberg, svatá hora romantiků. Na každém tom kopci jsem už jednou byl, vylezl jsem tam v jiných a hbitějších fázích života, teď už bych asi dosti hekal, ale ještě by to určitě šlo, aspoň tedy doufám, třeba to ještě podniknu. Na některé kopce lze lézti opakovaně, ba dalo by se říci, že lezení na mírný kopec je jedna z životních rozkoší, jež tato země umožňuje bez větších nároků. České kopce drží lidské rozměry, nejsou nebezpečné a zrádné, žádné zvláštní požadavky, vybavení nebo sklony nevyžadují, jenom trochu odhodlání a výdrže, po nichž přijde odměna. Většina Čechů žije v dosahu nějakého kopce, přičemž tady ve Středohoří je výběr jako v nejluxusnějším butiku: jsou to kužele často obnažené či jen listnatými dřevinami porostlé, takže z odstupu vidíme dokonale jejich siluety, které mají nádherný tvar, ladné ženské křivky, které se oku nikdy neomrzí. Nahoře je z nich krásný výhled, jenž oblaží smysly a zacloumá s city. A jsou to kopce individualisté, jsou mezi nimi rozestupy, takže lze jeden kopec dobře odlišit od druhého, poznat, dalo by se říci, osobně, ba třeba až důvěrně.

Ale já žádný kopec tentokrát nezdolal, měl jsem v úmyslu jen provést defilé, rychlou vizitaci nastoupené horské jednotky a jarním povětřím směřovat do severních pánví ztýrané Bohémie. Projel jsem Režným Újezdem, minul Mrsklesy a Velemín a slavnostně klesal směrem k obci se starobylým jménem Vlastislav, jež si přechodné obyvatelstvo upravilo na Watislau. Již zdálky se obec hlásí nápadnou kruhovou věží, která není na kopci, nýbrž v údolí na mírné skalnaté vyvýšenině, takže jakoby skryta, přesto dobře patrná. Byl to zbytek hradu Skalka, u něhož jsem zastavil a zcela sám ho počal obcházet. Po straně kulaté věže stála budova zámeckého typu a za ní poněkud omšelý hospodářský dvůr. Po ostře se vinoucí cestičce jsem vystoupal k věži, kde se mi otevřel nádherný výhled směrem k Hazmburku a pak dál až kamsi do hlubin Čech.

Byl jsem ve středu české magické mytologie, v dějišti nejpodivnější historky „starých pověstí českých“. Sem totiž Kosmas umístil hrad (Kosmas píše „urbs“) Vlastislav, sídlo kmene Lučanů a jejich bojovného a „ve svých záměrech nadmíru lstivého“ knížete Vlastislava. Lze si představit, že odsud dal rozkaz k tažení na ty zbabělce ve středních Čechách, kterým vládl pacifista a bázlivec Neklan. Dle Kosmase kníže Vlastislav v řeči před útokem bojovníkům sliboval, že nebude na ně ani potřeba zbraní, budou stačit draví ptáci, sokoli, krahujci, dokonce volavky, kterým pak dají nažrat masem poražených nepřátel, jejichž ovdovělým ženám přiloží k prsům štěňata místo jejich nemluvňat. Tak to píše Kosmas. Jenže to namyšlený Lučan dosti přecenil síly: jednak do čela Čechů se místo Neklana postavil neohrožený Tyr – a pak Lučanům nepřály vyšší síly. Neboť „čarodějnice neb příšery Čechů svými kouzly nabyly převahy nad našimi hadačkami, takže naši zahynou všichni do jednoho a vítězství se dostane Čechům“. Tak to před bitvou, která se pak odehrála na Tursku, řekla jedna lucká vědma, která poradila svému pastorkovi, aby prvnímu zabitému Čechovi uřezal uši, strčil je do tobolky a pelášil s nimi pryč. Lucký bojovník tak učinil, skolil prvního Čecha, pod koněm udělal znamení a kvapem se vrátil domů, kde nalezl svou mrtvou manželku s ránou na hrudi a uťatýma ušima. I poznal, že v bitvě v podobě protivníka zabil svou vlastní ženu.

A tento v kouři magie a skromné české mytologii ponořený příběh má možná svůj geografický počátek tady, jak píše Kosmas, na „pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, mezi dvěma vrchy Medvězím a Připkem“, což jsou vrchy, které jsem marně hledal v mapách, nicméně se usuzuje, že tu mohl Kosmas i osobně být a procházet se tady, v rozvalinách hradiště, které možná ještě byly na začátku dvanáctého století (Kosmas zemřel v říjnu 1125, blíží se výročí) zřetelné, neboť zaniklo na začátku století jedenáctého, tedy nějakých sto let před Kosmasem. To už není ovšem pověst, to je výsledek výzkumu, který tu v padesátých letech prováděl archeolog Zdeněk Váňa. Hradiště bylo nejspíš součástí linie opevněných sídel na středním a dolním toku Ohře, chránících jádro Čech. A ta magická lucká válka, o níž magicky zpívá Oldřich Janota ve skladbě Bitva na Tursku, je nejspíš Kosmovou magickou fabulací, v níž se promítá nějaký příhraniční konflikt z doby ovšem už pozdější, snad střet knížete Boleslava I., zakladatele státu a vraha bratra Václava, s nějakým odbojným náčelníkem ze severních Čech.

Už jsem chtěl od věže odejít, když jsem si všiml, že na dveřích přilehlé budovy je napsáno, že zámek je přístupný, ale otevírá se až 5. května… Přijel jsem o dva týdny dříve. Byla tam však cedulka s telefonním číslem. Inu, zkusím to: zvedl to milý ženský hlas, který mi řekl, že mám štěstí, že právě jde na zámek zavřít okna, že bude pršet. A že mě pustí. Ale nic moc tam není, však uvidíte.

Za chvíli byla tady, štíhlá žena s inteligentní venkovskou tváří. Podívala se na mě a pak řekla: Vy jdete asi kvůli papežovi, že? – Kvůli papežovi? podivil jsem se. Jak to myslíte? – No, myslela jsem si, že vás zajímá kardinál Schönborn, říká se, že by mohl být papežem. To bysme měli rodáka. – Vtom mi to došlo. No samozřejmě! Vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn, vždyť on se narodil tady někde v Sudetech, koncem války, jen jsem nevěděl, že by to mělo být tady. – Ano, tady, on se u nás byl i podívat, milý člověk, úplně obyčejný, nechtěl, aby se kolem toho něco dělalo, pojďte, ukážu vám místnost, kde se měl narodit. – A vedla mě sály toho vyprázdněného zámku, jehož poslední majitelé, hraběcí rodina Schönbornovi, tady žili do podzimu 1945. Tak prý tady, řekla a ukázala na místnost, kde byla sbírka starých kočárků, které tam dala jedna paní z Teplic. – Hm, to se sem hodí, řekl jsem. Dva dny nato umřel papež František. Jméno kardinála ze Skalky u Vlastislavi bylo chvíli v pořadí.