Možná to někoho překvapí a možná je to doklad, že událost, jež byla ještě docela nedávno živá, se už stala dějepravnou. Každopádně tři a půl roku žádný z redaktorů Echa nepoužil ve svém textu slovo Anticharta – k mému druhému překvapení jsem to naposledy byl já v srpnu 2022, když zemřela Hana Zagorová. Dnes se ovšem pokusím navázat. Ne snad proto, že by Anticharta slavila kulatiny, nýbrž proto, že zrovna na 30. ledna, kdy text píšu, a na 31. ledna, kdy vyjde, připadá počátek uveřejňování seznamů signatářů Anticharty v Rudém právu.

Nemá smysl se na tomto dnes už proslulém gagu znovu pást. Za připomínku stojí, jenom když se přiřadí k dalším vzpomínkách potrefených. Jen z takového kaleidoskopu vynikne zpráva o tom, o jak moc hanebný okamžik v životě společnosti šlo a jak moc se jím někteří cítili hluboce zostuzeni. Namátkou: chartista Pavel Landovský seděl v kavárně Slavie, čili naproti Národnímu divadlu, a hleděl přes výlohu na své kolegy, jak se trousí ponížit. Karel Höger, jenž v Národním divadle zažil podobnou potupu už za nacistické okupace, podpis Anticharty dlouho nepřežil. Jan Werich se pokoušel telefonicky se u přátel ze svého podpisu omluvit. Například blízkému kamarádovi Jaroslavu Seifertovi, jenž podepsal Chartu. „To je pravda, Seifert mi říkal, že mu Werich telefonoval a řekl mu, že chce, aby právě on z jeho úst slyšel, jak to bylo. Ale víc o tom mluvit nechtěl, byla to jejich intimní záležitost,“ potvrdila mi skutečnost kdysi literární historička Marie Jirásková v rozhovoru pro náš týdeník.

Bratři Justové, scenárista Jiří a teatrolog Vladimír, na to šli každý jinak – Jiří podepsal, protože byl krátce na Barrandově, měl malé dítě a do výroby šel jeho film Jako jed; Vladimír nepodepsal, protože v práci notoricky nechodil na schůze, každý to o něm věděl, a nikdo ho proto neuháněl a nikdo se nedivil, že nepřišel zrovna na schůzi, kde se podepisovala loajalita státu. Ilja Racek jako jediný člen souboru Divadla na Vinohradech prostě nepřišel – moc ho ovšem nepřehlédla, a tak další hraní měl ztížené. Nepřišli ani členové Národního divadla manželé Luděk Munzar a Jana Hlaváčová – jejich podpisy však v Rudém právu otištěny byly. A protože je nebylo lze porovnat s podpisovými archy, je třeba věřit slovu obou manželů.

Již zmíněná Hana Zagorová se k svému podpisu Anticharty vyjadřovala zřídka a lakonicky, obzvlášť když došlo na úvahu, že svým slavným podpisem Několika vět se v roce 1989 chtěla vykoupit z Anticharty: „Vůbec bych ty dvě události nedávala do souvislosti. Anticharta byla na nás trochu podvod. V tom druhém případě jsem si přečetla text petice Několik vět a cítila jsem, že to musí podepsat každý slušný člověk. Nebylo co řešit.“ Její kolegyně Marie Rottrová bývá ve věci podpisu Anticharty sdílnější, avšak věcná: „Já přeci podepsala taky Antichartu. Podepsali jsme to všichni jako ovce a strašně mě to mrzelo. Bála jsem se.“ Karel Gott byl za Antichartu nadosmrti popotahován, zároveň se za něj vždy postavila chartistka Marta Kubišová, která jemu do očí i do kamer kdykoli zopakovala: „Tobě, Karle, nic nevyčítám,“ jelikož Gott se jí pokoušel po celou dobu, co ji režim ustrkoval, pomoct zpátky.

Takto všechno pohromadě to působí plasticky; ostatně je to událost, jejímuž popisu se tuzemská věda poctivě věnovala. Jedna antichartistická historka ovšem do povědomí společnosti pořád nevstoupila dostatečně, přestože by měla – ostatně kvůli ní píšu tento text. Je to příspěvek Ladislava Smoljaka, jímž se ve svém knižním rozhovoru Mým divákům, který připravil se spisovatelkou (a tehdy též svou režijní asistentkou v Divadle Járy Cimrmana) Blankou Čechovou, přiznal k podpisu Anticharty. Přestože Čechová namítala, že není uveden v Rudém právu, Smoljak si nedal v knize vymluvit, že se udělá lepším. Cituji zhruba:

„Nejsem tam uveden, jelikož se mi do podpisu samozřejmě nechtělo. Pořád jsem ho odkládal. Až přišlo na poslední den, kdy bylo možné ho připojit. Protože jsme se v divadle domluvili, že podepíšeme všichni, nemohl jsem se zachovat jako srab a jako jediný nepodepsat. A tak jsem se na podpisové místo vydal v pátek odpoledne, dojel jsem tam a domáhal se, že podepíšu. Oni už to balili, spěchali na chalupu a řekli mi, ať neblbnu, že už to nemá cenu, že s posledními archy beztak před chvíli někdo odjel do redakce Rudého práva. Ale já si ten podpis vynutil, jinak bych se klukům v divadle nemohl podívat do očí. Jenom mě už pak nikde neuváděli.“ Srovnejte si přístup Smoljakův s přístupem Františka Ringa Čecha aneb tolik protentokrát k výročí uvádění signatářů Anticharty v Rudém právu. Pokračovat by šlo mnoha dalšími jmény, leč pro představu postačí tato.