John Fitzgerald Kennedy je nejmytologizovanější americký prezident. Mladý a energií nabitý politik se stal ikonou a nenaplněnou nadějí Spojených států. Šanci na změnu ukončila před šedesáti lety kulka v Dallasu. V Kennedyho legendě tím tak začal úpadek USA. Jeho nástupce Lyndon Johnson zatáhl Ameriku do války ve Vietnamu. Rasové napětí narůstalo. Studená válka se vytočila do nových obrátek. Se smrtí Kennedyho skončil zlatý americký věk dříve, než vůbec začal. Jenže je to z většiny jenom legenda. Kennedy byl z velké části průměrný prezident. Jeho mýtus je tak silný právě díky jeho vraždě. Stojí více na nikdy nenaplněných tužbách než na reálných Kennedyho úspěších.

Kennedyho úřadování začalo katastrofou. Když vyhrál závod o Bílý dům, bylo to do velké míry vítězství formy na obsahem. Dynamický, rétoricky zdatný Kennedy porazil zkušeného Richarda Nixona, bývalého senátora za Kalifornii a viceprezidenta. I když se u Kennedyho zdůrazňuje jeho mládí, Nixon byl jen o nějaké čtyři roky starší. Skončilo to velmi těsným vítězstvím Kennedyho. Jeho relativní nezkušenost se záhy projevila při fiasku v zátoce Sviní.

Pár měsíců nato se setkal se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem na summitu ve Vídni. Jednalo se o další diplomatickou katastrofu. Kennedy trpěl zdravotními problémy a byl údajně pod vlivem prášků. Nechal se Chruščovem zatáhnout do ideologické diskuse, kterou Chruščov vyhrál. Kennedy prohlásil: „Byla to nejhorší věc v mém životě. Zničil mě.“ Chruščov odjel z Vídně s pocitem, že v čele USA stojí slabý prezident, se kterým si může pohrávat.

To mu potvrdila berlínská krize v srpnu 1961. Východoněmecký režim vyřešil problém emigrace do Západního Berlína tak, že kolem něj postavil zeď. Bylo to vlastně ideologické vítězství Západu, východní blok de facto přiznal, že může udržet lidí na svém území jen pomocí násilí, ale Kennedy znovu reagoval slabě.

Tyto všechny okolnosti nejspíše přesvědčily Chruščova, že se od Kennedyho nemusí ničeho obávat, a začal přemisťovat na Kubu sovětské jaderné zbraně. Když na to Američané přišli, vypukla kubánská raketová krize. Jedná se o Kennedyho nejskvělejší hodinu, kdy silným tlakem donutil Sověty rakety zase stáhnout. Je to moment, kdy bylo lidstvo nejblíže jaderné válce – a Kennedy právem bývá považován za vítěze této konfrontace. Neobešlo se to ale bez ústupků. Kennedy souhlasil se stažením amerických raket z Turecka, což byl možná jeden z Chruščovových cílů. V očích veřejnosti Chruščov prohrál, reálně to byla spíše plichta.

Kennedy byl také ten, kdo zahájil americké angažmá ve Vietnamu. Souhlasil s vysíláním stále většího počtu amerických poradců, kteří se stále více zapojovali do bojů. Plnohodnotný vstup do války přišel až s Johnsonem, byla to ale Kennedyho politika, která Ameriku do Vietnamu zatáhla, a není proč se domnívat, že by postupoval jinak. Kennedy byl přesvědčený antikomunista, který se po neúspěších svého prvního roku v úřadě snažil agresivně napravit svou reputaci. To je z hlediska pravice spíše plus, ale naprosto to neodpovídá jeho mýtu jako téměř pacifisty, který by se vyhnul studenoválečné eskalaci.

V domácí politice se zapsal jako bojovník proti segregaci. Byl to ale jeho nástupce Johnson, který tuto politiku dotáhl do konce.

Musíme rovněž připomenout jeho osobní selhání. I když na veřejnosti vystupoval jako rodinný muž a jeho manželka Jackie Kennedyová se stala ikonou sama o sobě, byl to sériový nevěrník, kterému postelí prošel nespočet žen. Kdyby byl prezidentem dnes, zlikviduje ho obří skandál MeToo.

S postupem času tak dochází k přehodnocení Kennedyho odkazu. Historici ho již dávno nepovažují za přelomového prezidenta, který nebyl schopný kvůli tragické smrti dotáhnout svoji revoluci do konce, ale za průměr, který uspěl v jedné velké v krizi, a v dalších pohořel. V mnohém navazoval na Eisenhowera a Johnson zase navazoval na Kennedyho. Kennedy zapadá do tradice americké politiky.

Nejvýznamnější událostí jeho prezidentství je jeho tragická smrt. Z výše popsaného je snad jasné, že Kennedy nebyl nějakým outsiderem, který by šel proti establishmentu a deep state. Naopak byl jeho nejvýraznějším členem. Představa, že se stal obětí spiknutí uvnitř americké vlády, je velmi bláhová.

Establishment neměl důvod ho zabít. Mezi experty, kteří prozkoumali okolnosti Kennedyho vraždy do posledního detailu, panuje všeobecná shoda. Kennedyho zabil Lee Harvey Oswald a pracoval sám. Oswald byl bývalý mariňák a relativně zdatný střelec. Zároveň přesvědčený komunista, který odjel do SSSR. Tam zjistil, že sovětský život se nemůže vyrovnat americkému, a zase se vrátil. Celkově působí jako loser, který nevěděl, co si počít se životem. Dnes by se nejspíše stal masovým střelcem, tehdy byly u pošuků v módě politické vraždy. Amerika jich v šedesátých letech zažila celou řadu, od Bobbyho Kennedyho, Johnova mladšího bratra, až po Martina Luthera Kinga. Oswald se před Kennedym pokusil zabít generála Edwina Walkera. Když vezmeme v potaz všechny tyto okolnosti, loser s komunistickými sympatiemi (nic nenasvědčuje tomu, že ve vraždě Kennedyho měli prsty Sověti), ale dobrý střelec, začne Kennedyho vražda dávat smysl.

Oswald svým činem vytvořil kennedyovský mýtus. Ale také nenávratně poškodil Ameriku. Kolem smrti začaly rašit konspirační teorie. Když se k tomu přidala válka ve Vietnamu a poté aféra Watergate, vedlo to k masové deziluzi Američanů. Před 60 lety Američané důvěřovali své vládě a téměř bezvýhradně věřili, že stojí na správné straně. Po 60 letech roste podezřívavost, skepticismus a víra v temné síly působící v zákulisí. Kennedyho smrt tak svým způsobem opravdu byla začátkem konce zlaté éry.