Při práci s historickými památkami se architekti vždy rozhodují, zda se vydají cestou věrné obnovy stavby do jejího původního stavu, anebo raději, podobně jako archeologové, zafixují její dochovanou podobu bez dalšího přikrášlování. Nelze říct, jaký přístup je lepší, každý projekt vyžaduje vlastní přístup a vždy záleží především na daném kontextu, zadání a technické kondici staveb. Své o tom vědí španělští architekti, kteří se v případě úprav vyhořelého středověkého kláštera rozhodli vydat cestou kombinující oba zmíněné přístupy: zachovat duch stavby, ale zároveň ho rozvinout.

Pokora s odvahou

Královský klášter Santa María de Sijena byl založen už ve dvanáctém století – jeho dnešní podoba je proto výsledkem dlouhého procesu stavebních úprav v rozličných stylech, kdy se komplex upravoval podle dobových potřeb i vkusu. Největší dějinný zvrat v jeho rozvoji nicméně přinesla španělská občanská válka, kdy jeho velká část roku 1936 zcela vyhořela. Nepomohlo ani následné zapsání mezi kulturní památky, klášter byl ponechán svému osudu a nezadržitelně pustl.

Když do něj architekti ze studií Sebastián Arquitectos a Pemán y Franco v roce 2002 poprvé vstoupili, objevili už jen torza původních konstrukcí. Požár a následné chátrání obnažily architekturu stavby na její základní substanci: rytmus oblouků, nosné zdi a další stopy jednotlivých stavebních fází. V této struktuře architekti nicméně dokázali číst jako v učebnici stavebního umění a rozhodli se na tento příběh přirozeně navázat – s veškerou pokorou, ale i odvahou.

Pokus vrátit klášter do jeho původní podoby by byl vzhledem k chybějící dokumentaci pouhou architektonickou fabulací. Archeologický způsob opravy zase nebyl možný kvůli zamýšlenému využívání částí kláštera coby muzea. Zvolená cesta tak vedla směrem organického navazování na historické dědictví a přidání současné vrstvy do takřka tisícileté mozaiky. Architekti se důsledně drželi toho, aby nové zásahy byly na první pohled odlišitelné od historického základu a aby byla zachována čitelnost jednotlivých stavebních etap. Podobným způsobem u nás přistoupil Atelier-r k oceňované opravě středověkého hradu Helfštýn.

Jizvy času

Zvolená metoda se u kláštera, jenž se nachází ve vesnici Villanueva de Sigena na severovýchodě Španělska, projevuje zejména v detailech. Chybějící části kamenného zdiva jsou doplněny cihlou, která dokresluje původní objemy, aniž by vytvářela repliky. Zaniklé části z hliněných konstrukcí jsou nahrazeny pohledovým betonem, vnášejícím do prostředí novodobý akcent. Dostavby ze čtrnáctého století označuje strukturovaná vápenná malta, dřevěné stropy v bývalém dormitáři pak zase naznačují, že se nad nimi dříve nacházelo patro. Kromě odhalování stavebních vrstev ale na architekty čekalo také několik obtížných technických rozhodnutí. Klášter totiž leží v místě s vysokou hladinou podzemní vody, což si vyžádalo vybudovat hluboké drenáže pro odvedení vody. Technologická zařízení související s novým provozem byla umístěna mimo historické části kláštera. Za každým podobným projektem tak vždy stojí tisíc a jedno rozhodnutí, která zůstávají oku návštěvníka skryta.

K nejnáročnějším zásahům došlo v prostorách dormitáře, kde vznikly nové výstavní prostory pro prezentaci uměleckých děl včetně maleb odvezených z kláštera po jeho požáru – u kterých soud nedávno rozhodl, že se musí vrátit zpět. Právě zde se nejzřetelněji ukazuje schopnost architektů skloubit památkovou citlivost s nároky současného provozu. Nová keramická podlaha tady skrývá technické instalace a chrání před vlhkostí, mobiliář a vitríny byly pečlivě navrženy s ohledem na rytmus původních konstrukcí. Nové vstupy neruší, ale přináší místu nový rozměr. Ocenila to také porota Ceny Evropské unie za soudobou architekturu Miese van der Rohe, která projekt vybrala mezi čtyřicítku nejlepších realizací posledních dvou let.

Jak uvádějí autoři návrhu, výsledkem dlouhého procesu stavebních úprav není klášter jiné epochy, ale klášter, jenž dospěl do naší doby – se všemi vrstvami, stopami i jizvami, které k jeho stáří patří. Architektonický přístup nám tady ukazuje, že práce s památkou může znamenat doplňování jejího příběhu o další kapitoly, nikoli jejich definitivní uzavření.