„Právní stát znamená, že právo platí pro všechny stejně, nezávisle na tom, zda někdo osobně souhlasí nebo nesouhlasí s nějakým trestným činem spáchaným v některém z členských států EU.“ Tato slova napsal na síť X (někdejší Twitter) současný německý velvyslanec v Polsku Miguel Berger. Navázal tak na živou diskusi, která provází soudní řízení probíhající ve Varšavě ve věci Volodymyra Žuravlova – ukrajinského potápěče, aktuálně žijícího v Polsku, který je podezřelý z členství ve skupině, která před skoro třemi lety podnikla v Baltském moři útok na plynovod Nord Stream. Byl zatčen na základě evropského zatykače vydaného německými orgány. Před německým soudem mu hrozí až 15 let vězení.

Volodymyr Žuravlov je v Polsku nepochybně hrdinou uplynulého týdne. „Těžko si dovedu představit více nečestné a pokořující jednání než to, že vydáme tohoto člověka do rukou německých orgánů,“ napsal Jan Rokita, kdysi Tuskův politický parťák, dnes jeden z významnějších komentátorů veřejného dění. Média připomínají i starší výrok ministra Radka Sikorského, že si ukrajinský potápěč zaslouží „azyl a metál“. Konzervativní opozice ostře kritizuje vládu, že vůbec dopustila, aby k zatčení a zahájení soudního řízení došlo, a také že se prohledání Ukrajincova bytu účastnili jako pozorovatelé zástupci německé policie. Zkrátka, jak napsal v Berliner Zeitung Klaus Bachmann, „Poláci si našli národního hrdinu“ a kauza „má potenciál poškodit vzájemné vztahy“.

Až zarážející je zarputilost, s jakou německé orgány činné v trestním řízení jdou po (údajných) pachatelích útoku. Volodymyra Ž. prý už jednou, před rokem, Poláci nechal odjet na Ukrajinu, čímž vyvolali zuřivé reakce třeba bývalého šéfa rozvědky Augusta Hanninga. Napodruhé už polská prokuratura na zesílené německé žádosti reagovala. Připomeňme, že druhý zatčený Ukrajinec nyní čeká na soudní řízení v Itálii. Místo aby Němci nechali celou věc potichu odejít do zapomnění, jsou ochotni jít i do případných třenic se spojenci a kauzu opakovaně připomínat veřejnosti po celé Evropě. Koneckonců asi tak, jako tento týden německou politiku vůči Rusku připomněla svým hodně propíraným výrokem pro maďarské noviny Angela Merkelová, když si postěžovala, že ji Poláci a Baltové v roce 2021 neumožnili domluvit se s Vladimirem Putinem.

Už zmíněný Klaus Bachmann spatřuje jádro problému kauzy Volodymyra Ž. (jak je to v německém tisku běžné) v nevyléčitelné polské germanofobii. Protože si stejně jako většina německých komentátorů a politiků i v době po Zeitenwende neuvědomuje, jak velký zásah přímo do srdce ideje kolektivního Západu coby společenství sdílené bezpečnosti zasadil rusko-německý plynovod. Polský (a ukrajinský) problém s Nord Streamem se netýkal ztracených tranzitních poplatků (jak si němečtí autoři občas snaží věc racionalizovat), ale skutečnosti, že se klíčový spojenec stal spolupracovníkem v realizaci imperiálních plánů Ruska a kvůli ukojení vlastní touhy po levném plynu byl ochoten celou řadu zemí, včetně jiných členů NATO a EU, vystavovat existenciální hrozbě.

„Nelze nechápat přímou souvislost mezi zprovozněním Nord Streamu a ruskou invazí na Ukrajinu,“ říká bývalý prezident Andrzej Duda. Bylo to zřejmé všem, kteří rozumět chtěli, včetně Donalda Trumpa, který v roce 2019 zavedl proti firmám realizujícím projekt sankce – a při té příležitosti německé pokrytectví ostře odsoudil. Když po nástupu Joea Bidena Němci zahájili rozhovory, aby Washington zrušil „iracionální“ Trumpovo nařízení, ministři zahraničí Polska a Ukrajiny zveřejnili v Politico článek, v němž prohlásili, že „zprovoznění druhé nitky Nord Streamu bude vážným ohrožením míru v Evropě“ a že je nástrojem agrese vůči Ukrajině. To bylo na jaře 2021. V srpnu nakonec Američané se zprovozněním plynovodu souhlasili. Na slova obou ministrů došlo přesně šest měsíců poté…

Svou urputností ve stíhání údajných strůjců sabotáže Nord Streamu německé orgány zatím docílily hlavně toho, že se o některých aspektech tématu začalo mluvit podstatně otevřeněji a bez servítek. Jeden z významných polských analytiků mezinárodních vztahů, Sławomir Debski, navrhuje, aby Polsko využilo německou žádost o extradici ukrajinského potápěče k tomu, aby „před polským soudem prozkoumalo kauzu Nord Streamu“. Podle Debského je třeba si v první řadě odpovědět na otázku, zda Nord Stream náhodou není „legitimním vojenským cílem“, a jeho zničení tedy oprávněným aktem sebeobrany ve válečném stavu. Tím pádem by byl „Německem vydaný evropský zatykač neopodstatněný“.

Zadruhé podle Debského německé chování v této kauze nedává záruky, že bude zatčeným zajištěn spravedlivý proces. „Německá justice má v této věci za sebou dvacet let selhávání. Dvacet let nereagovala na zcela zjevné případy politické korupce provázející tento případ,“ zmiňuje kauzu bývalého kancléře a následně vysokého představitele Gazpromu Gerharda Schrödera. „Udělejme takový soud nad Nord Streamem. Prozkoumejme, co Němci zkoumat nechtěli: Jak se to stalo, že německé firmy a německá vláda realizovaly tak dlouho a tak odhodlaně ruské mocenské zájmy?“

Kauza Volodymyra Žuravlova má zcela určitě řadu aspektů, které zůstanou široké veřejnosti skryté. Je zarážející lehkovážnost, s jakou k možnému zatčení přistupovali jednotliví členové údajného ukrajinského komanda, cestující za rodinami a na prázdniny po celé EU. Je příznačné, že zatím poměrně vlažně reagují ukrajinské úřady, pro něž je nyní Německo klíčovým partnerem. Je více než pravděpodobné, že v takové konstelaci nebude mít ani polská vláda zájem vstupovat do přímého konfliktu s Berlínem. Ale celá kauza by měla být dobrou připomínkou pro ty, kteří už několik měsíců nadšeně prosazují vizi Německa jakožto nového garanta evropské bezpečnosti po odchodu „těch zlých Američanů“.