Na pražském Výstavišti stojí jedna po všech stránkách svérázná stavba, do které v devadesátých letech proudily davy na muzikály v čele s Jesus Christ Superstar, pak však na více než dvě dekády upadla do zapomnění. Po loňské rekonstrukci ale opět otevřela své unikátní kruhové hlediště – a nabízí prostorový zážitek, jaký u nás nemá obdoby.

Vysoké a nízké

Roku 1993 proběhl první ročník Grand Prix Obce architektů, vůbec prvního celostátního ocenění za architekturu. Zakládala jej mimo jiné Alena Šrámková a jeho váha byla mimořádná: oceňovalo se tehdy zpětně za všechny první tři porevoluční roky. Galavečer se konal v „zánovní“ budově divadla Spirála na pražském Výstavišti, v jednom z reliktů problematické Všeobecné československé výstavy z roku 1991. Černý válec bez oken tehdy působil stejně tajemně jako dnes a na porotu udělal takový dojem, že se rozhodla udělit hlavní cenu přehlídky právě této stavbě.

Za vznikem divadla Spirála stál v první řadě architekt a bývalý rektor UMPRUM Jindřich Smetana, který tehdy působil už desátým rokem v souboru divadla Laterna magika, které si svým neortodoxním přístupem k představením vydobylo mezinárodní renomé. Během příprav jubilejní výstavy využil Smetana příležitost vytvořit zcela novou experimentální divadelní scénu z chátrajícího kruhového kina na pražském Výstavišti, kde se měla nákladná akce odehrát. Zatímco ostatní stavby pro účely Všeobecné československé výstavy – Křižíkovy pavilony a dnešní budova divadla Pyramida – vzešly z architektonických soutěží, výstavba Spirály probíhala přímo pod taktovkou Jindřicha Smetany.

K projektu přizval architekty z uskupení Lo-tech: Zbyška Stýbla, Jana Loudu a Tomáše Kulíka. Skupina vznikla už v osmdesátých letech a její ironický název reagoval na tehdy světově dominující hi-tech architekturu využívající vyspělé materiály a technologie. V podmínkách socialistického stavebnictví o něm ale architekti mohli jen snít, proto se přihlásili k opačnému přístupu – k práci se snadno dostupnými materiály, průmyslovými prefabrikáty a prověřenými stavebními procesy. Do Spirály se tenhle přístup obtiskl naplno: od ocelové vložené konstrukce kruhového hlediště až po černý plášť z obyčejných kari sítí.

Relikt odvahy a dynamiky

Samotný prostor byl pro české divadlo převratný. Diváci sedí na rampách spirálovitě stoupajících od podlahy až pod unikátní konstrukci tzv. Ledererovy kupole, prakticky jedinou část původního panoramatického kina, která zůstala zachována. Právě na ní byl zavěšen výkonný americký projektor umožňující vertikální promítání, díky čemuž se představení ve Spirále vymykala všemu, co diváci znali.

Velkou slávu však doslova spláchla voda. Povodně v roce 2002 zničily srdce budovy, drahé technologické zázemí divadla, a Spirála tak byla nadobro odepsána. Jediná činnost, která v budově následující dvě dekády probíhala, byly krádeže ocelových konstrukcí. Na objekt byl dokonce vydán demoliční výměr, ten se ale po roce 2015, kdy celý areál Výstaviště převzala nová městská společnost, podařilo zastavit a postupně připravit generální rekonstrukci. Na ní se podíleli i mnozí z původních spoluautorů, především pak architekt Tomáš Kulík, který se však bohužel slavnostního znovuotevření už nedožil.

Kruhová scéna funguje stejně dobře dnes jako před třiceti lety, její hlavní devízou je to, že dokáže navodit jak intimní, tak i monumentální scénu, a hodí se tudíž pro širokou škálu akcí od firemních prezentací po komorní koncerty a různá scénická představení. Rekonstrukce přinesla také potřebné moderní zázemí, uživatelský komfort anebo důkladné požární zabezpečení, které tady bylo velkým oříškem. Původní architektonická koncepce ale zůstala nedotčena.

Nová Spirála je dnes především dokladem odvahy a dynamiky devadesátých let. Přestože jubilejní výstava skončila v obrovských dluzích a celkovým neúspěchem, autorům budov Spirály, Křižíkových pavilonů a Pyramidy se podařilo vyprojektovat a postavit architektonicky výjimečná díla během pouhého jednoho roku – dnes bychom za rok nezískali ani jedno razítko na stavebním úřadě. A je rovněž důkazem toho, že i u staveb s již vydaným demoličním výměrem je dobré dvakrát posoudit, jestli jde opravdu o to nejlepší řešení.