Zhruba od začátku dvacátého století se mezi perenami, tedy vytrvalými zahradními květinami, začínají hojněji objevovat kulturní variety, zkráceně kultivary. To je totéž co „odrůda“ a původně byly takto opisovány latinsky vlastnosti rostliny. Proto se všechny nejstarší pestrolisté odrůdy jmenují „variegata“, žlutolisté „aurea“ a červenolisté „atropurpurea“. Jakmile jsou původu kulturního, tedy vznikly přičiněním člověka, musí dostat rozlišitelné jméno. Bylo nutno vymyslet způsob, jak narůstající počty nově příchozích do světového sortimentu označovat.

S latinou jsme si vystačili u řady druhů poměrně dlouho a ta je v kultivarech výslovně zakázána až od roku 1959. To se stalo osudným například šlechtěncům Josefa Vika, jehož Viburnum x pragense z roku 1955, tedy kalina pražská, nese latinský název, kdežto Robinia x pragense, trnovník pražský, z roku 1964, je sice vžitý, ale poněkud nekorektní název. Nejde totiž o přirozeného křížence podchyceného z přírody, ale o výsledek systematického šlechtění.

První rod, kde se tato nedostatečnost ve větším měřítku projevila, byly samozřejmě růže. Jejich šlechtění se během 19. století rozvinulo v takové míře, že se přímo nabízelo pojmenovat novošlechtěnce na něčí počest. A tak začaly vznikat kultivarové názvy na něčí počest, poděkování či pozdravy z toho či onoho města. Tato praxe se velice rychle přelila do tehdy módních rodů, jakými byly pivoňky, šeříky a mnohé cibuloviny. Samozřejmě vedle jmen popisných v národním jazyce, která nešetřila superlativy. Tak vznikly mnohé Peach Blossom, Couleur Cardinal, White Delight nebo Pink Profusion. Ostatně tyto názvy se dávají podnes, abychom netápali nad barvou květu.

Trvalky neboli pereny si dlouhá léta vystačily s botanikou včetně nalezených variet a forem. Šlechtění se ovšem projevilo brzy zejména u kosatců a pivoněk, kde se latinská popisnost brzy vyčerpala. Množství semenáčů uváděných na trh brzy předčilo reálnou hodnotu rostlin a došlo k podobným jevům, jako jsou popularizovány z období tzv. tulipánové horečky. Nikoli tedy do „hrdel a statků“, ale stovky nových odrůd přicházely do katalogů zcela nekriticky uváděny na trh v touze urvat si něco málo z chvilky popularity. Tento efekt se nazývá „přetečení sortimentů“, protože závěr to má vždycky jen jeden, donekonečna se opakující. Z překypělého sortimentu prostě vypadnou nepatřičnosti neúprosnou rukou trhu. Většinou jde o rostliny slabé, nevitální a duplicitní, nicméně v mnoha případech šlo nepochybně o slibné pěšinky, které někdo bohužel nedošlechtil. Byly zajímavé barvou květu či kombinací, ale postrádaly například vůli přežít za standardní péče. To srazilo mnoha odrůdám vaz.

Mezi mé oblíbence patří historická denivka Prague Spring, kterou vyšlechtil John R. Lambert, profesor North Caroline State University. Kdysi jsem ji dostal od Pollie Maasz, britské školkařky a sběratelky denivek. Její dar zjevně směřoval na jméno sorty a její osobní vztah k období pražského jara, které v ní zanechalo živou vzpomínku. Vysoká sorta kvete krásně nad listem ve velmi nezvyklé barevné kombinaci. Velký zelený jícen květu přechází na okvětních plátcích do starorůžové barvy. Samy plátky mají poněkud netradiční tvar, protože od denivky očekáváme často květ lilie s úzkými plátky jsoucími do špičky. Tady tomu tak není. Plátky končí naopak tupě a blíží se tomu, čemu denivkáři říkají „spades“, tedy rýčky. Mezi kultivary denivek to všeobecně hýří barvami. Tato vůbec. Je tklivá, nadčasová a sošná. Jsou díla, která nepotřebují komentář. Jakkoli mě v červenci nutí myslet na srpen.