Francie udělá všechno, aby nové jaderné bloky v Dukovanech nevznikly. „Nejde jim o to, vyhrát, ale o to, aby tady elektrárna nevznikla. A to je dramatická zpráva pro Českou republiku.“ Obrana, kterou francouzský státní podnik EDF po neúspěchu v tendru na pátý reaktor v Dukovanech zvolil, „zasahuje do národních a bezpečnostních, strategických zájmů České republiky“. Krajský soud v Brně – ten, který vyhověl žádosti EDF, aby vláda odložila podpis s vítězi tendru – „klade na roveň zájmy firmy cizího státu s energetickou bezpečností státu vlastního“.

Tyto nezvykle silné výroky zněly z úst vedení ČEZ a představitelů vládní koalice minulý týden po francouzském zásahu do českého plánu nahradit do roku 2036 jeden dosluhující reaktor v Dukovanech reaktorem novým a výhledově, o rok dva později, spustit ještě jeden další. Veřejná soutěž byla uzavřena loni v červenci vítězstvím jihokorejské společnosti KHNP nad jediným soupeřem, právě francouzskou EDF. Korejci nabízeli nižší cenu – později bylo zveřejněno, že dva bloky se Korejci zavazují postavit za 400 miliard korun. Francouzská nabídka ani v základních parametrech známa není, a ačkoli ČEZ Francouze vyzval, aby ty parametry zveřejnili, ti tak zatím neučinili a místo toho zdůrazňují, že korejská cena je podstřelená a nebylo jí možno dosáhnout jinak než s nedovolenou podporou korejského státu. O nabídce EDF víme z veřejných výroků české strany pouze to, že kromě vyšší ceny působila nepříznivě i neochota Francouzů ručit jak v případě zpoždění, tak v případě překročení nákladů, a tedy dodržení (vysoké) ceny, dokonce i v případě pozdějších závad. Máme vybrat Francouze, tázal se řečnicky v soukromí jeden člen vlády, a pak se nechat zavřít? Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš se zase vyjádřil na tiskové konferenci slovy, že on by kontrakt předložený Francouzi „v životě nepodepsal“.

EDF je stoprocentně vlastněna francouzským státem, a pokud si můžeme dovolit předpoklad, že EDF rovná se prezident republiky, zjistíme o Emmanuelu Macronovi tyto poznatky: že se umí zúčastnit a neumí prohrávat a že úzký zájem jedné státní firmy mu je bližší než energetická bezpečnost celé jedné členské země EU a NATO, a tedy spojence na dvojí způsob. Anebo tu státní management prokazuje snahu prezidentovi se zalíbit. Nedávno Macron jednoho generálního ředitele EDF odvolal.

V ČEZ mají vyčísleno, že každý jeden měsíc zpoždění provozu reaktoru bude stát 500 milionů korun v dnešních cenách. Polovinu z té částky tvoří nevyrobená, rozuměj neprodaná elektřina, polovinu pevné, například mzdové náklady. Premiér Fiala poněkud konejšivě tvrdí, že zatím se do původního harmonogramu pořád můžeme vejít – za předpokladu, že Krajský soud v Brně rozhodne rychle (dá rozum, že ve prospěch České republiky). To hlasy z ČEZ vyvracejí: harmonogram nemá žádné rezervy, takže každý jeden měsíc zpoždění na začátku znamená stejný měsíc zpoždění na konci. Kdyby v Brně o francouzské stížnosti rozhodovali rok, nespustí se pátý reaktor ani cvičně dřív než roku 2037 atd.

Jak jsme došli až sem

Nejprve si v hrubých rysech načrtněme, jak k tomuto nepříjemnému stavu mohlo dojít. Rozhodnutí nahradit a posléze rozšířit jaderný park v Dukovanech padlo ještě za Babišovy vlády poté, co byl opuštěn už pokročilý plán na rozšíření jihočeského Temelína. U Dukovan stát zprvu oslovil firem pět: vedle EDF a KHNP ještě americký Westinghouse, ruský Rosatom a čínskou firmu CGN. Jaro 2021 přináší zvláštní kauzu Vrbětice a promptní vyloučení Rosatomu a posléze i z výbuchu muničního skladu nikterak podezíraných Číňanů. Je třeba konstatovat, že Babišova vláda vylučovala z geopolitických důvodů na přání části vlády, tajných služeb a opozičních stran budoucí pětikoalice, avšak nikoli s podporou tehdejšího a zřejmě i příštího ministra hospodářství Karla Havlíčka (ANO). Rozhodně do toho vládu nehnal ani ČEZ. Havlíčka i ČEZ vedla prostá úvaha, že víc účastníků znamená lepší nabídky a nižší konečnou cenu pro český stát.

Je to stejné, jako kdyby v lednu 2024, kdy Fialova vláda vyřadila z tendru americký Westinghouse, neboť i Westinghouse se v nabídce vyhýbal jakékoli závaznosti a nechtěl se vůbec bavit o ceně, v soutěži zůstali například jen Korejci. Tím, že KHNP musela zohledňovat přítomnost francouzské konkurence, se od ní podařilo získat zmíněnou nabídku, která by vedla k výrobě jedné megawatthodiny elektřiny za 90 eur.

Čistě z hlediska ceny se metoda veřejné soutěže vyplácí. Například Polsko se dohodlo se Spojenými státy, že první polskou jadernou elektrárnu postaví Westinghouse, a protože se dohadovaly napřímo vlády mezi sebou bez tendru, vyjde jedna polská megawatthodina z elektrárny Lubiatowo-Kopalino na 130 eur. Tak to alespoň v propočtech prezentovaných minulý týden novinářům dovozoval generální ředitel ČEZ Daniel Beneš.

Loni v březnu hostila Praha Emmanuela Macrona. Ten k nám přivezl vzletnou nabídku strategického spojenectví v EU, jehož základem by se stala právě jaderná energetika. Návštěva spadá do doby, kdy už se nabídky EDF i KHNP vyhodnocovaly, kdy zainteresovaní věděli, že ta korejská má nápadně lepší parametry, a kdy Paříž mohla svou nabídku vylepšovat. Macron pobyt v Praze k žádnému vylepšování nevyužil.

Verdikt, pro mnohé z nás zcela překvapivý, ve prospěch Korejců přišel 17. července 2024. Reprezentanti EDF, která samozřejmě nesložila v ten moment zbraně, vyčítavě konstatují, že nikoho, ani premiéra, ani nějakého z příslušných ministrů, nenapadlo se s nimi sejít a věc jim vysvětlit (s agilním Karlem Havlíčkem z ANO problém, že by nereagoval a odmítal se bavit, nemají, nemá ho nikdo). Že česká vláda, respektive její významní členové, vykazuje rysy autismu, víme i z jiných souvislostí. Nicméně ani to není důvod házet údajnému strategickému spojenci do rozvoje jaderného parku vidle.

Následná stížnost EDF k českému antimonopolnímu úřadu (ÚOHS) se opírá o domněnku, že Korejci mohli tak výhodné nabídky dosáhnout jen s nedovolenou státní podporou. Úřad definitivně podnět odmítá 24. dubna. Za dva týdny, 7. května, má nastat slavnostní podpis česko-korejské vládní smlouvy. Z Koreje přilétá více než stočlenná delegace, ale ve chvíli, kdy už je ve vzduchu, zmínění soudci v Brně předběžným opatřením české vládě podpis zakazují. V době mezi verdikty ÚOHS a krajského soudu také do Prahy přichází oficiální výzva viceprezidenta Evropské komise Stéphana Séjourného, aby Česká republika nic nepodepisovala, dokud Komise nerozhodne, jak to s tou nedovolenou státní podporu pro Korejce bylo.

Na částečný úvazek

Vzniká otázka, která se okamžitě diskutovala v kuloárech a první ji veřejně formuloval Radek Škoda z Technické univerzity v Liberci. Proč proboha vláda s Korejci smlouvu nepodepsala vzápětí po nálezu ÚOHS? Proč dala Macronovým lidem v EDF i v Komisi (Séjourné do loňska sloužil jako Macronův ministr zahraničí) čas tuto mezistátní smlouvu torpédovat? Při bližším pohledu je to ještě horší: předseda antimonopolního úřadu Petr Mlsna ve svém stanovisku poněkud alibisticky Francouze odkazuje na možnost soudní ochrany, tedy ukazuje jim, kudy se jde do Brna. A do toho vláda 30. dubna oficiálně oznamuje, že slavnostní podpis se uskuteční za týden. Mezitím v pátek tedy odchází jak psaní EDF do Brna, tak psaní Séjourného do Prahy.

Prostoje vlády a premiéra demonstruje profesor Škoda na datu Prvního máje, kdy se Petr Fiala ve svém Brně zúčastnil slavnostního odkrytí sochy řeholnice Marie Restituty Kafkové. To byl čtvrtek, příležitost udělat si dlouhý víkend. A i když chtít po vládě, aby důležitou mezistátní dohodu podepisovala na státní svátek, je dobrodružné, Škoda tu bezděky poukázal na jeden trvalý rys Fialova výkonu moci. Stávající premiér vládne na částečný úvazek – a teď nenarážíme na to, že si i v době, kdy je premiér, ponechá menší úvazek na univerzitě, narážíme na dlouhé víkendy v moravské metropoli. Nápadně často mívá premiér v kalendáři termíny ve svém domovském městě ještě v první části pracovního týdne. Vezměme si pro ilustraci minulý měsíc a začněme týdnem, od něhož se odvíjí poslední dějství Dukovan: v úterý 22. 4. otevírá premiér v Brně halu pro míčové sporty; v pondělí 14. 4. se účastní „slavnostního setkání u příležitosti dokončené hrubé stavby nového pavilonu Masarykovy univerzity“, odkud přejíždí do startupové agentury JIC Brno, z níž se přesouvá na debatu se studenty gymnázia; úterý 1. dubna si prohlíží stavbu multifunkční arény v Brně a pak jedná v jihomoravském Vratěníně „o budoucím projektu dostupného nájemního bydlení“… Je zřejmé, že Fialu to táhne domů – bohužel bydlí ve městě, kde se nenachází centrum moci.

Tmě vstříc

Selhání s EDF nejde ale pouze za premiérem, u podpisu s Korejci chtěli být přítomni i ministři financí a průmyslu Zbyněk Stanjura a Lukáš Vlček. Sladit harmonogramy tří členů vlády není hračka, pokud to ovšem předseda vlády nenařídí jako prioritu. Zákulisní informace si tu odporují, podle některých Stanjura chtěl podpis dohody naopak urychlit.

Každopádně nás tento „antimanagement“ přivedl zase o něco blíž k systémovému nedostatku elektřiny. S obnovou a rozvojem jaderného parku máme hlavně vinou bývalých premiérů Sobotky a Babiše zpoždění deset roků. Připomeňme, že proslulá zpráva ČEPS o hodnocení zdrojové přiměřenosti z roku 2022, která k roku 2040 pro republiku odhaduje v konzervativním scénáři patnáct a v dekarbonizačním scénáři něco přes tisíc hodin nedostatku elektřiny ročně, ještě počítá s tím, že aspoň pátý blok Dukovan tou dobou bude už vyrábět, a částečně tak utlumí výpadek daný zavíráním uhelných elektráren. Dodejme, že stejně jako jsou teď v limbu Dukovany, nemá Praha s Evropskou komisí dosud vyjednané ani kapacitní platby nutné pro stavbu plynových elektráren. Budeme potřebovat hodně štěstí a méně strnulé vládnutí, abychom se už v příští dekádě tu a tam nebudili do tmy.