„Hele, ty jezdíš po těch kostelích, tak bys měl konečně přijet do Obděnic! To je přesně pro tebe: kostel, krásnej, snad ještě románskej, a vedle fara, už dávno opuštěná, ale v dobrým stavu, můžeš tam přespat. A sloužil tam farář Hlad, úžasná postava, hrdina, světec, znáš ho, ne? Tak to bys ho teda měl znát. Já ho taky neznal, ale udělal jsem o něm představení, takový dokumentární pásmo, tak jednou za měsíc se to dává, na té faře, to bys měl vidět. Je to tam fakt moc zajímavý, Sedlčansko, kameny, žula, lesy, kousek Husova kazatelna… Můžeš pak o tom napsat do těch svejch zápisků... nebo co to píšeš.“

Tak do mě hučel v jedné kavárně na Letné svým sugestivním způsobem Miroslav Bambušek, divadelní a taky filmový režisér, trochu filozof a trochu lesní muž, příležitostný kovář a fantasta, ale hlavně originál každým coulem, možná by se mohlo říct divous a pošuk, ale to ve vší úctě, prostě Míra Bambušek, který si jde za svým a po svém. Znám ho pětadvacet let, od časů, kdy se objevil se svými divokými divadelními kusy, ve kterých pravidelně něco hořelo a dýmalo, postavy se svíjely v prachu a mouru, šklebily se a něco divoce deklamovaly, hrálo se to obvykle někde ve sklepení, v hangáru, ve fabrice nebo v dole, a když v divadle, tak velmi alternativním, nejlépe když do něj třeba zatéká nebo se sedí na pytlích. Ale vždycky to bylo k něčemu a o něčem, o něčem „sakra důležitým“, třeba o filozofech, teolozích, o žábách, o ropě, o hornících, o Husovi, o Patočkovi, o Pavlu Zajíčkovi… A teď o faráři Ladislavu Albertu Hladovi, na kterého Bambušek, jenž je původně z Loun, přišel, když před lety začal poznávat kraj, odkud pochází předci jeho šikovné ženy – výtvarnice a kostymérky Zuzany Krejzkové – a kde udržují ve stavu dokonale původním krásnou chalupu v Žemličkově Lhotě. Ta je v údolí hned pod Obděnicemi, jež jsou naopak na takovém návrší, takže věž toho kostela je zdálky vidět na kilometry daleko a působí trochu jako takový horský maják, jenž stráží nebe a klid nad krajinou.

Z toho je patrné, že jsem do Obděnic přijel, ani jsem se nemusel nechat přesvědčovat. Přibližoval jsem se k nim nádhernou letní krajinou jižního okraje středních Čech, které tam na sebe berou podobu českého ideálu: vlnění lesů a polí, sem tam vesnice, ale spíš malé, bez potřeby k nim něco přilepovat, hospody už sice většinou zaniklé, ale někde přece, žabincové rybníky s puškvorcem a jeden krásný lom za Miličínem, který mi doporučili ve Voticích, kde jsem se svým elkolem vystoupil z vlaku a zjistil, že krásné (biotopové) koupaliště otvírají až zítra. V tom Miličíně, o kterém bych chtěl napsat někdy jindy, se mi stala taková věc: seděl jsem v motorestu, který jakž takž nahradil zavřený hotel Česká Sibiř, a cosi jedl, když mi zazvonil mobil. Zvedl jsem to, tam se ozval ženský hlas: Pan Peňás? – Ano, prosím. – Tady policie Votice, byl jste v poslední době ve Voticích? – Ano prosím, dneska ráno, odvětil jsem zneklidněn. – Našel se tady váš občanský průkaz. – Ach, jak je to možné… ale ano, asi ho opravdu nemám. Asi mi vypadl. Co mám dělat? – Jste někde poblíž? – Ano, v Miličíně na obědě. – Zůstaňte na místě, hlídka tam bude za dvacet minut a přiveze vám ho. – Provedu, zablekotal jsem. A opravdu, za dvacet minut se objevili dva strážníci, hosté restaurace zvedli na chvíli hlavu od svých jídel a sledovali, co se bude dít, muži zákona mě lehce identifikovali a s napomenutím „Dávejte si na to lepší pozor“ mi podali občanku. Děkuji vám, pánové, řekl jsem a dodal poněkud podlézavě: Pomáhat a chránit, že ano. Mladí strážci pořádku na to nereagovali a odešli, lidé se vrátili ke svým porcím. Já se tiše vytratil, po zaplacení samozřejmě.

Cesta pak již byla klidná a spořádaná, směřovala na západ s přestávkou v Sedleci-Prčici, dvouměstí, které rozděluje potok, jenž se z jedné strany jmenuje Sedlecký, z druhé Prčický. Obkroužil jsem obě náměstí, což stačilo k tomu, aby se mi usadila v hlavě slavná píseň o tom, že „rozhodně nejsem sportovní typ, papuče s dýmkou sluší mi líp“, která mě neopustila ani na faře v Obděnicích, což mi nepřišlo právě vhodné. K budově s krásnou patinou se již trousili lidé, kteří se sjeli na představení, někteří i jako poutníci přišli pěšky. Byl krásný letní podvečer, z fary se ozval zpěv, nebo se to zdálo, ale vlastně nezdálo, obstarával ho sbor Záboj ze Sedlčan, byli oblečeni ve stylu čtyřicátých let, tedy velmi vkusně a slušivě, v nich uváděli publikum do sálu, kde se za chvíli začínalo. Zpěv sílil, pak utichl, za stůl si sedli tři herci, Jakub Gottwald, Igor Chmela, Saša Rašilov, tedy docela hvězdná sestava, jako u Bambuška obvykle. Byli v bílých košilích, za nimi se promítaly obrazy ze života Obděnic a kněze Ladislava Alberta Hlada, rodáka z Plzně, oblíbeného faráře v Obděnicích, lidumila a hrdinu, který nejspíš s hrdinstvím nepočítal, ale když ho osud (a snad záměr Boží) do těžkých zkoušek postavil, tak před nimi neuhnul.

Byl dvakrát v komunistickém kriminále, v 1949 byl vysvěcen kardinálem Beranem tajným biskupem, takže by se dalo říct, že byl v čele neoficiální církve, sám tajně světil kněží, koncem 50. let přežil pravděpodobně estébácký pokus o zabití, když do něj na motorce narazil náklaďák, řidič, který ho vezl, byl mrtvý, on přišel o nohu. Kázal horníkům v Rozdělově na Kladně, znovu byl pak zatčený, paragraf podvracení republiky, v roce 1964 na amnestii propuštěný, pak dál šikanovaný a na různá místa odklízený, ale pořád nezlomený, usměvavý a laskavý, jak na něj vzpomínali farníci a jak i vypadá na fotografiích, kulatá tvář jak měsíček, brýle, úsměv od ucha k uchu, prostě vesnický kněz, velebníček z Obděnic u Petrovic, malé, ale krásné obce, do níž přišel v roce 1934 a kde ho v roce 1950 zatkli. Zemřel v prosinci 1979 v Moravci na Vysočině, v domově pro staré kněze. Jeho heslem už dávno bylo františkánské Pax et Bonum, Pokoj a dobro.

A touha po něm a zároveň údiv nad tím, že to mají v tom světě tak těžké, se zmocňovala publika, které když představení skončilo, a i potlesk skončil, se jen pomalu rozcházelo a co nejdéle prodlužovalo chvíli, než tu krásnou vesnici opustí. Ti šťastnější zamířili do blízké hospody, kde byla kdysi dávno škola. A bylo to jako v nějaké vesnické idyle, paní za pípou, hovory u stolu a nakonec dva malé fernety.

Ráno jsem se probudil na faře, vyšel do zahrady s růžemi vinoucími se po kamenné zídce, vše zalité jitřním světlem počínajícího léta. Kostel Nanebevzetí Panny Marie uvelebený na mírném návrší vydechoval jako stará kvočna usazená na dvoře české země. Člověk si mohl představovat, že takhle to má být. Na tomhle místě ho založili ve dvanáctém století, kdy do zdejších hvozdů začali pronikat první kolonisté, ještě z jádra Čech. Ves pak přeskočily okolní vesnice, přerostly ji blízké Petrovice, ale kostel vyčníval v krajině, kterou za svou považoval Jakub Krčín z Jelčan, takže si v kostele ještě za života připravil hrobku, jež zůstala prázdná, neboť – jak známo – Krčína si odnesl čert, s nímž za větrných nocí jezdí v kočáru taženém černými kočkami kolem svých rybníků. Zůstal tam ale renesanční náhrobek s nerozluštitelným nápisem. Druhý prastarý náhrobní kámen je vsazen do hřbitovní zdi, je snad ze století třináctého a je v něm vytesán obrys meče. Běžně by si ho člověk nevšiml, k němu mě přivedl Bambušek, který prstem objel čepel meče. To bude křižák, shodli jsme se. A tos asi ještě neviděl tohle, řekl a vedl mě k pomníku s reliéfem svatého Jiří se třemi jmény mužů popravených 10. února 1955. To byli chlapi z protikomunistické skupiny Černý lev, zkusili něco dělat, tak dali bombu do sekretariátu komunistů v Milevsku, bouchlo to a jeden policajt, co to hlídal, to nepřežil. Nechali pak toho. Chytli je po čtyřech letech. První z nich, Jiří Řezáč, byl ze statku z Ouběnic, chodil k páteru Hladovi ke zpovědi. Samozřejmě že nevíme, jaké mu dal Hlad rozhřešení, ale já myslím, že mu řekl, že násilím cesta nevede. I když kdo ví. Pax et Bonum.