Houellebecq nabízí temnou vizi dobrovolné islamizace

Bojovat netřeba. Stačí dát šanci se podvolit

Houellebecq nabízí temnou vizi dobrovolné islamizace
Bojovat netřeba. Stačí dát šanci se podvolit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když islamisté v lednu vystříleli redakci časopisu Charlie Hebdo, bylo to právě v den, kdy vyšel nový román Michela Houellebecqa a jeho autor byl na obálce aktuálního vydání časopisu. Francouzský premiér Manuel Valls se k tomu tehdy postavil dosti odporným způsobem: „Francie není Houellebecq. Není netolerance, nenávist a strach,“ řekl tehdy francouzský premiér, samozřejmě aniž by knihu četl. Když se používá fráze, že to či ono nesmíme udělat, neboť by to znamenalo, že teroristé zvítězili, Vallsova pomluva je jejím exemplárním příkladem.

Houellebecqovo Podvolení teď vyšlo česky, takže se o tom, že Valls lhal, můžeme přesvědčit i my. Pokud by se nějaká skupina obyvatel měla cítit románem dotčena, pak ženy, nikoli muslimové. A nabízí se jiné, nelichotivé vysvětlení Vallsových urážek, než že chtěl uklidnit vystresované muslimy: Valls knihu četl nebo mluvil s někým, kdo ji četl – nějaké výtisky před publikací vždy uniknou –, a dozvěděl se, že v ní vystupuje a je v ní vylíčen jako idiot.

Po minulém románu Mapa a území je tu Houellebecq opět ve vynikající formě. Tam, kde byla v minulém románu nezacílenost, nahodilost a samolibost, je sevřenost a naléhavost. Místo odfláknuté práce s tématem současného umění obsahuje Podvolení Houellebecqovo možná první, v každém případě nejsoustředěnější setkání s uměním – snaha o pochopení literárního díla se stává hybatelem děje a popis estetického, duchovního zážitku je jedním z klíčových míst románu. Houellebecq sám má přírodovědné vzdělání, dokud ho nezačalo živit psaní, pracoval také také jako správce počítačových sítí. Z časopiseckých rozhovorů nicméně víme, že jeho znalosti literatury jsou hluboké. Možná autor, který si v předchozích románech pohrával spíš se spekulacemi založenými na přírodních vědách, potřeboval ujít určitou životní pouť, než se odhodlal utkat se s historickou realitou své země a kultury přímo.

Hrdina-vypravěč je starý houellebecqovský známý: člověk nedotčený hlubšími lidskými vztahy, což typicky zdůvodňuje sobectvím svých rodičů-osmašedesátníků (oba v průběhu románu zemřou, aniž by je už deset let viděl). Jako všichni Houellebecqovi hrdinové, i François zjistí, že mládí, přinejmenším potenciálně doba objevování a neproblematického kráčení vstříc budoucnosti, skončí a následuje jen objev samoty. Většinu času tráví sám v alkoholovém oparu a s mikrovlnkovými večeřemi. Potřebu intimity uspokojuje vztahy se studentkami, jež vyměňuje zhruba v ročních intervalech. „Aurelie byla v podstatě jen pták uvízlý v mazutu, ale dokázala, mohu-li se tak vyjádřit, lépe mávat křídly,“ líčí vypravěč skličující dojem z náhodného setkání s jednou starší láskou.

Je to na Houellebecqa nečekaná metafora a ani nevím, jestli je původní, ale to by v tomto případě nebylo na újmu – François je profesorem literatury. Je specialista na Jorise Karla Huysmanse. U nás i ve světě je Huysmans znám jako autor románu Naruby a symbol dekadence. Jenže tento román má v méně známém celku jeho díla postavení extrémního pólu – Huysmans začal jako naturalista a Naruby ho nasměrovalo k cestě ke katolické konverzi. Právě celek této dráhy je pro Françoise podstatný. Celkově můžeme říci, že François vede provozně pohodlnou existenci (učí jednou týdně, bez rozmýšlení si může dovolit koupit velký Volkswagen Touareg), aniž by byl jakkoli zaangažován na osudu společnosti, v níž žije. „Stále mě znepokojovalo a trochu znechucovalo, že by politika mohla hrát v mém životě nějakou roli,“ říká. Televizní politické debaty si nicméně vychutnává asi jako jiní fotbal – jeho popisy francouzských Václavů Moravců jsou lahůdkou. („Králem volebního večera byl nepochybně Christophe Barbier, jenž až do pozdních večerních hodin zvládal mistrně předvádět svou šálu a přecházet z jednoho televizního studia do druhého s takovou rychlostí, že se zdál být nadán darem všudypřítomnosti.“)

Největší atrakcí románu je ovšem jeho společenská rovina. Píše se rok 2022 a chýlí se ke konci druhé období nejapného prezidenta Hollanda. Francie stále tak jako dnes bojuje s rozpočtovými škrty, hrozbou Národní fronty a násilím přistěhovalců z banlieue. Řešení pokročilo v tom smyslu, že mainstreamová média o násilí většinou nereferují; lidé příznačně hledají záběry z poslední pařížské přestřelky už ani ne na YouTube, ale na ruském serveru Rutube.

Díky Françoisovým náhodným setkáním s mladým pravicovým intelektuálem a s příslušníkem domácí politické rozvědky získáváme vhled do politické situace: socialisté a zejména UMP (někdejší Sarkozyho strana) scházejí na úbytě, jejich koulí na noze je oddanost projektu rozpuštění Francie v evropském superstátu. Nejsilnějšími stranami jsou Národní fronta a po roce 2017 vzniklá Muslimská jednota, v jejímž čele stojí obratný Mohammed Ben Abbes. Ani jedna z těchto stran nestojí za násilím, to používají na jedné straně džihádisté a na druhé příslušníci identitářského hnutí, což je francouzský termín pro nacionalistickou pravici (zkuste si na českém internetu a YouTube najít „generaci identity“, francouzské hnutí má u nás svou franšízu, jež svým moderním šmrncem odpovídá tomu, co Houellebecq popisuje). Strategie identitářů vychází z toho, že cizí živly jsou plodnější než původní evropské obyvatelstvo, a proto je třeba začít s občanskou válkou raději dřív než později.

V prvním kole prezidentských voleb zvítězila tak jako minule Le Penová, ale k všeobecnému šoku nepostoupil kandidát socialistů, nýbrž Ben Abbes. Druhé kolo muselo být zrušeno, protože došlo k ozbrojeným útokům na řadu volebních místností. Zdálo se, že občanská válka je tu. Jenže vznikla překvapivá dohoda: obě republikánské strany, socialisté i UMP, se spojily s Muslimskou jednotou a Ben Abbes v opakovaném druhém kole zvítězil. Do čela kabinetu postavil uklidňující centristickou figurku Françoise Bayroua (Manuel Valls se může utěšovat tím, že toho Houellebecq líčí jako ještě většího blbce než jeho samotného).

Jak to může fungovat? Ben Abbes nesdílel současné dogma, že klíčem je ekonomika, a v koaličních jednáních si vyžádal hlavně portfolio školství. Školy teď budou islámské. Vyšší školy budou soukromé, což v praxi znamená taky většinou islámské, protože muslimové mají nejvíc energie a nejvíc peněz – Françoisovu Novou Sorbonnu například koupili Saúdští Arabové poté, co jim Katařané vyfoukli Oxford. Školy budou segregované podle pohlaví a většina dívek bude směrována k praktickému vzdělání a časnému manželství – bude legalizována polygamie. Vláda prosadila další změny: sociální politika podporuje návrat žen do domácností, což vede k poklesu nezaměstnanosti. Důraz na živnosti na úkor průmyslu Francii, jež si udržela konkurenceschopné zemědělství, prospívá. Zločinnost z přistěhovaleckých předměstí zmizí jako zázrakem. A Ben Abbes má rozsáhlejší plány. Začne přeorientovávat těžiště Evropské unie do Středomoří a zatahovat do jejího orbitu lidnaté muslimské země. Jeho největším politickým vzorem je prý císař Augustus.

Jak se mu mohlo něco takového dařit? „Ve věci obnovení rodiny, tradiční morálky a nepřímo také patriarchátu se před ním (Ben Abbesem) otevírala široká cesta, po níž se pravice ani Národní fronta nemohly vydat, aniž by se jim dostalo nálepky reakcionářů, či dokonce fašistů od zbývajících osmašedesátníků, kteří jsou sice už jen skomírajícími, sociologicky vysátými pokrokářskými mumiemi, avšak z mediálních bašt, kde se udržely, nadále dští síru na bídné časy a odpudivou atmosféru v zemi.“ Kdežto muslim je proti nálepce fašisty chráněn ideologií antirasismu, reprodukuje François výklad starého rozvědčíka. A počíná si velice obratně. Vlastně ani nevím, jestli člověk musí být pokřtěn, když chce učit na křesťanské škole, přemítá François při poslechu Ben Abbesových plánů na islamizaci školství. „Když tiskovka skončila, pochopil jsem, že jsem přesně tam, kam mě muslimský kandidát chtěl dostat: k jakýmsi povšechným všeobecným pochybnostem, k pocitu, že nepřichází s ničím, kvůli čemu by se měl člověk plašit, ani s ničím doopravdy novým,“ uzavírá.

Jak reaguje společnost a François na převratné změny? Převážně velmi povolně. Dílem díky úspěchu jeho opatření, dílem z apatie. „Pro lidi žijící, a úspěšně, v určitém společenském systému je pravděpodobně nemožné představit si hledisko těch, kteří od systému nikdy nic nečekali, a nijak je tudíž neděsí úvahy o jeho zničení,“ poznamenává výstižně François. Ti úspěšní pak volí strategii korupční. Na Françoisově škole například řada profesorů konvertuje k islámu – saúdskoarabské platy jsou neodolatelné a v mnohoženství nacházejí někdejší děvkaři alternativu více než adekvátní. K tomuto kroku se nakonec odhodlá i François, kniha končí jeho sněním o rituálu přistoupení k islámu. Nikoli ovšem přímočaře.

Jak mohl Ben Abbes vyhrát „souboj idejí“, aniž by vůbec musel bojovat? To a ne nějaká imaginární islamofobie je tou nejexplozivnější myšlenkou Podvolení. Myšlenkou, jež ovšem věrného Houellebecqova čtenáře nešokuje. Ví už, že autor je kritikem radikálního individualismu. Všechna jeho kritika současnosti, z níž si může vypůjčovat tu levice, tu pravice, ve skutečnosti vyrůstá právě z ní.

Místem kde se ideje románu kondenzují, je Rocamadour, kam se François vydává na radu starého rozvědčíka. Na skalním útesu se tam nachází jedno z nejslavnějších poutních míst křesťanské Francie, komplex kaplí přechovávající sochu černé Madony. Po čtrnáct dnů před ni chodí fascinován vysedávat. Panna Maria s Ježíškem z 9. století má skoro blíž k africkému umění než ke křesťanské ikonografii, na jakou jsme zvyklí. „V jejích postojích zcela chybí něha, mateřské odevzdání. Není to zobrazení Ježíše jako dítěte; je to již král světa,“ líčí François. „Ježíšek vypadal, že se od ní chystá odpoutat, a připadalo mi, že mu nyní stačí zvednout pravou ruku, aby se pohani a modloslužebníci obrátili v prach a jemu předali do rukou klíče od světa jako ,pánu, majiteli a veliteli‘,“ pokračuje o chvíli později v líčení zážitku téměř mystického. „I já cítil, jak se za stále delších chvílí věnovaných snění před rocamadourskou Pannou Marií má individualita rozpouští.“

Starý rozvědčík v předcházejícím rozhovoru začal citovat verše Charlese Péguyho oslavující vojáky padlé za vlast. Péguy byl republikán, dreyfusovec, ale také katolík. „Vidíte, hned v druhé strofě musí zmínit Boha, aby dodal básni dostatečný přesah. Sama idea vlasti nestačí...“ vysvětloval rozvědčík. „Francouzská revoluce, republika, vlast… ano, z toho mohlo něco vzejít; něco, co trvalo přes sto let. Středověké křesťanství trvalo přes tisíc let,“ připomíná rozvědčík. Při poslední Françoisově návštěvě Rocamadouru se náhodou stalo, že mladí katolíci organizovali v kapli čtení právě z Péguyho. Autor v tu chvíli soustředil na jednom místě všechny těžké zbraně, které křesťanská civilizace mohla nasadit v odpověď na rozvědčíkovu nevyslovenou otázku: může ještě křesťanství být nosnou ideou naší civilizace? „A co ti mladí katolíci, mají svou zemi rádi? Jsou připraveni se pro ni ztratit?“ přemítá François. „Já jsem se k tomu cítil připraven, sice ne zrovna pro svou zemi, cítil jsem se připraven ztratit se obecně.“

Nakonec všechny těžké zbraně křesťanstva nebyly dost. „Cítil jsem však, že pomalu ztrácím kontakt, že se mi (Panna Marie) vzdaluje v prostoru a staletích, zatímco já se choulil na lavici, ubitý a maličký,“ líčí François. Je to nejotevřenější popis ztráty moci sakrálna nad námi, moci, kterou si umíme představit, ale není nám dáno se jí odevzdat. Popis, na který jako bychom čekali už v některých předchozích Houellebecqových románech, ale nikde tam nebyl artikulován.

François odjíždí do Paříže a nakonec objevuje něco, čemu se podvolit může: opětovnou profesorskou kariéru na Sorbonně, navíc s bonusem mnohoženství. Přesvědčí ho akademik jménem Rudiger, člověk, který již před několika lety vycítil tep doby, konvertoval k islámu a zaujímal důsledně protiizraelské postoje, což z něj učinilo ideálního kandidáta na nového rektora univerzity. Intelektuálové naší doby zůstanou cyniky, jako by Houellebecq říkal. Ale nikoli kolaboranty, protože nový projekt islámské Francie a Evropy si vydobyl právo na legitimní existenci. My mu ho nemůžeme upírat, protože náš osvícenský projekt selhal, skončil ve slepé uličce. To je plný význam Houellebecqova Podvolení.