Oblíbená na sociálních sítích jsou videa, v nichž mluví známí lidé ve chvíli, kdy jsou nahráváni nebo se vyskytují v blízkosti mikrofonu, a neuvědomují si to. Užívat takové nahrávky ve zpravodajství je eticky sporné, někdy ale mohou mít nějakou zpravodajskou hodnotu, třeba když na nich nějaký politik potvrzuje, co na tiskové konferenci vehementně popřel. Častěji ale na takových videích a audiozáznamech nebývá řečeno nic, co by mohlo kohokoli zajímat. Jejich kouzlo spočívá… těžko říct v čem.

Čtenáři této rubriky možná postřehli, že se v Poslanecké sněmovně minulý týden hlasovalo o důvěře vládě a že ta schůze trvala velice dlouho, protože do debaty se přihlásilo mnoho lidí, kteří toho také měli velice mnoho na srdci (pozornost upoutal třeba Tomio Okamura, který vyčetl Markétě Pekarové Adamové, že jako dítě nepodepsala Chartu 77). Premiér Petr Fiala během toho maratonu řekl kolegovi, že už ho to „s...“. Sněmovní mikrofony to zaznamenaly a zpráva o tom se rozletěla do světa. Aby taky ne. Chlapík, který musí trávit čas na desítky hodin trvající schůzi, by raději byl někde jinde. Na to se dá říct jediné: Šok! Horor! To se nestává každý den a svět by o tom měl být zpraven. Tím spíš, vyjadřuje-li to pomocí toho úplně nejběžnějšího vulgarismu, který v téhle zemi užívá snad každý. Sdílejme, než to smažou. U takhle nicotných „virálů“ (a to jak z informačního hlediska, tak z hlediska zábavnosti) jeden snadno podlehne nějakému paranoidnímu výkladu. Uvidí v něm důsledek rafinované manipulace. Třeba se kromě té viditelné sněmovní schůze konala ještě schůze jiná. Těžce honorovaní imagemakeři se na ní radili, jak vylepšit veřejný obraz nastupujícího premiéra. „Máme tady problém. Ten náš šéf, von je takovej… profesorskej. Mělo by se s tim něco udělat.“ „No jo, von totiž je profesor, s tim se toho už moc nenadělá.“ „Nemůže ale bejt jenom profesor. Lidi maj rádi drsňáky. Měl by províst něco fakt drsňáckýho. Aby lidi věděli, že když na to přijde, umí bejt vostrej, umí se šprajcnout.“ „Nic lidskýho mu není cizí.“ „Přesně.“ „Ať si třeba zanadává, hezky vod plic. Tak nějak po lidsku.“ „Jako chapi na fotbale, když vodpískaj penaltu proti Spartě.“ „Šéf je z Brna.“ „Nebo jako kapitán velrybářskýho škuneru, když velryby neberou.“ „Chlapi. Mám nápad. Ale je teda možná vostrej trochu moc.“ „Sem s tim.“ „Co kdyby… Já vim, že to může znít strašně přehnaně. Ale co kdyby se šéf ve sněmovně, jak tam teď seděj dvacet hodin v kuse, k někomu naklonil a zašeptal, že ho to tam s… Třeba by to vzaly mikrofony a pak bysme to vyslali mezi lidi. Já vim. Je to hazard.“ „Já bych do toho šel. Je to radikální, to jo. Až trochu děsivý. Ale měli bysme všem ukázat, že do toho dem tvrdě. Pane jo. Zašeptat s… Z toho se jednou stane úplná legenda.“ No nic.

Ze světa. Nic zvláštního. Točí se. Ale jeden se v něm občas něco doví. Nedávno jsem se třeba proklikal na Twitter jedné Američanky perského původu, jmenuje se Negar. Postovala screenshot konverzace s jinou uživatelkou, která se na její profil dostala podobnou náhodou jako já. Inspirovalo ji to ale k akci. Napsala Negar, ať si okamžitě změní uživatelské jméno, protože připomíná slovo, které se ve slušné společnosti neříká. Negar jí odvětila, že nic měnit nebude, takhle se prostě jmenuje, Negar navíc v perštině znamená „miláček“. Následovalo doporučení změnit jméno nejenom na Twitteru, ale úředně, protože by svým jménem neměla pohoršovat druhé. Další uživatelé v komentářích popisovali a dokládali podobné příhody. Nejlepší mi přišel zážitek chlapíka, který ve svém twitterovém profilu uváděl, že je aškenázský Žid (anglicky ashkenazi). Dočkal se pobouřené reakce od jakési uživatelky, které přišlo krajně pobuřující nejenom to, že je někdo napůl ashke a napůl nacista (nazi), ale ještě má tu drzost se tím zavrženíhodným dědictvím chlubit. Aspoň v něčem ty sociální sítě ještě fungují. Když člověk potřebuje najít nějakou legrácku určenou nikoli k interpretaci světa, ale k prachobyčejnému zasmání, většinou ji najde.