Britský premiér je zajatcem své nechuti k radikálním činům

Cameronova riskantní skromnost vůči Evropě

Britský premiér je zajatcem své nechuti k radikálním činům
Cameronova riskantní skromnost vůči Evropě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tři dny před masakrem v Paříži poslal britský premiér David Cameron předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi dopis, v němž formuluje požadavky Londýna na rozvolnění vztahů s EU. Poté se britští politici a vysocí úředníci rozjeli po Unii, aby obsah dopisu, který vzbudil rozruch a zlou krev, správně vysvětlili. V Praze si jeden britský emisar vyslechl mimo jiné i toto: takže Evropa řeší migrační krizi, k tomu nově ještě islámský terorismus, a vy na nás chodíte s tímhle.

Ale jakkoliv cynicky to může znít, právě tyto obtíže Evropy Londýnu dávají jakousi jistotu, že bude snaha vyjít mu vstříc. Neboť to poslední, co si dnes Evropská unie může přát, je odchod takhle důležité členské země. Jak se zdá, kámen úrazu leží jinde: Cameron byl při formulování svých požadavků tak zdrženlivý, že ani když uspěje na 100 procent, nemuselo by to britským voličům nakonec stačit. A v referendu, které jim slíbil nejpozději do roku 2017, by stejně mohli hlasovat pro Británie z EU, tzv. Brexit.

Cameron má dnes tři měsíce po volbách, které vyhrál nečekaným způsobem. Z jeho pohledu by dávalo větší smysl uspořádat referendum už příští rok, dokud se ještě bude těšit auře vítěze a dřív, než se dostaví rozmrzelost voličů, která se dostavuje zpravidla někdy v polovině mandátu. Pokud ale Cameron přemýšlí tímto směrem, moc času mu už nezbývá. Může se mu teď vymstít, jak dlouho s formulací svých požadavků otálel, a snad i proto jsou tak mírné. Pokud obsah dopisu Tuskovi porovnáme s některými jeho předchozími výroky, projevy a články, je zřejmé, že místo slibované ofenzivy, v níž si některé dávno ztracené kompetence odnese z Bruselu zpět do Londýna, půjde celkově spíš o potvrzení statu quo podle hesla: Dál už tě, Evropo, nepustíme.

Pět artikulů

Z pěti hlavních požadavků v Cameronově seznamu jsou dva kosmetické, třetí potvrzuje status quo a pouze jeden by znamenal aspoň nějaký návrat v čase, tedy repatriaci pravomocí odevzdaných do Bruselu nejdřív Maastrichtskou (1992) a potom Lisabonskou smlouvou (2007).

  1. Bez debat kosmetický je návrh zrušit pro Británii závazek „čím dál těsnější unie mezi národy“ Evropy, jak byl formulován už v zakládajících smlouvách koncem 50. let. Ačkoliv se na tuto formulku rádi odvolávali evropeisté, když měli ospravedlnit nějaký větší integrační skok, ve skutečnosti nemá právní význam a je pouze deklaratorní.
     
  2. Slušnou šanci zůstat na papíře má i požadavek na eliminaci evropské regulace a nadbytečných směrnic. O tom samotné bruselské centrum moci hovoří už od dob, kdy komisi vedl José Manuel Barroso. Tehdy při komisi v Bruselu vznikla protibyrokratická podkomise pod vedením bavorského politika Edmunda Stoibera. Ten sice skutečně desítiky regulací navrhl zrušit a často se svými návrhy i uspěl, tempo růstu nových unijních směrnic a zákonů se ale nezměnilo – takže jich je dnes víc, než když Stoiber před osmi lety začínal. Británie už před časem navrhla princip, že za každou novou směrnici se musí jedna stará zrušit, ten návrh se ale bohužel nesetkal s nadšením. Posun v tomto bodu by nastal jen tehdy, kdyby se tentokrát Cameronovi podařilo návrh skutečně prosadit.
     
  3. I třetí bod z dopisu Tuskovi zní povědomě: posílit národní parlamenty tak, aby skupina národních parlamentů měla sílu zablokovat nevítanou evropskou legislativu. „Přesný počet národních parlamentů (pro blokační menšinu – pozn. red.) bude věcí diskuse,“ stojí v dopise. Britský tisk už píše o „červené kartě“.

Moment, kde jsme jen podobné výrazy slyšeli? Když se před zhruba pěti lety proboxovávaly tzv. Evropská ústava a později Lisabonská smlouva, taky se mluvilo o tom, že po Lisabonu vzroste moc národních parlamentů. Této chiméře podléhal i nebožtík Václav Havel. Ale Lisabonská smlouva v tomto ohledu přinesla jen teoretickou vymoženost, že pokud by se třetina parlamentů členských států během osmi týdnů od přijetí zákonu v Bruselu stihla dohodnout a společně podat námitku, komise či rada mají za povinnost svůj návrh… znovu promyslet. V bruselském žargonu se prý tomuto nástroji říká „žlutá karta“, ale spíš neříká, protože ten případ nastal zatím jen jednou (proti zřízení evropského prokurátora) – a komise žlutou kartu ignorovala, práce pokračují dál. Pro úplnost je v Lisabonu zabudovaná vedle žluté ještě „oranžová karta“: tu může vystavit polovina národních parlamentů, v tomto ještě fiktivnějším případě komise svůj původní návrh musí předložit Evropskému parlamentu či radě – ale ty námitku od národních parlamentů mohou přehlasovat.

„Červenou kartu“ si britská vláda podle zdrojů Týdeníku Echo představuje jako vyjádření vůle 55 nebo 60 procent národních parlamentů, které už na evropské úrovni přehlasovat nepůjde, a dotyčný zákon tak spadne pod stůl. Pokud by se to Cameronovi podařilo, byl by to jistě skvělý úspěch – z rodu skvělých úspěchů, které málokdy dojdou uplatnění. V tomto případě proto, že národní parlamenty spolu v reálném životě z povahy věci nijak zvlášť nekomunikují.

  1. Poměrně důležitý je požadavek, aby 19 členských států, které jsou nadto sdruženy v eurozóně, neuzavíralo dohody, jež budou mít dopad i na zbývajících devět států EU s devíti národními měnami. Když o něčem takovém vyjednává Brit, má na mysli hlavně finanční služby a londýnskou City. V posledních letech, hlavně kolem vyjednávaní o bankovní unii, viselo takové riziko ve vzduchu, ale i tehdy se podařilo ho celkem hravě odvrátit (s pomocí Petra Nečase). Ačkoliv Londýn je schopen uvést několik příkladů, kdy byly neeurové země ovlivněny rozhodnutími euroskupiny, aniž se jich někdo ptal (například další půjčka Řecku z EFSM z letošního léta), fakticky tu Británie požaduje vtesat dnešní status quo do kamene.
  2. Takže jediný skutečný návrat kompetencí z Bruselu domů chce Cameron ve dvou bodech, které směřují k omezení přistěhovalectví a větší kontrole národních hranic. Tyto Cameronovy návrhy i u nás vzbudily největší rozruch. Imigrace, již chce Cameron zbrzdit, jde v tomto případě zevnitř EU a premiéra napadly dva způsoby, jak na to.

    a) Žádá, aby nebritští zaměstnanci dostávali nárok na některé sociální úlevy až po čtyřech letech, které si v Británii odpracují. To na první pohled vypadá rozumně, vždyť kdo jiný než naprostý parazit by chodil do cizí země, aby tam inkasoval dávky? Jenže tady nejde o klasické sociální dávky nebo podpory v nezaměstnanosti, nýbrž hlavně o slevy na dani pro nízkopříjmové skupiny zaměstnanců a o sociální bydlení. A především ty daňové úlevy skutečně zavánějí diskriminací. Navíc Londýn přemýšlí o výjimkách, jmenovitě pro Irsko. Tím však vzniká prostor k protekci a mezi Východeovropany takové zvýhodňování někoho jiného nadělá zlou krev.

Ve skutečnosti tu téměř nejde o Čechy, ale hlavně o Poláky, kterých do Británie od otevření pracovního trhu po vstupu do EU před jedenácti lety přišlo přes 600 tisíc. A Poláci jsou co do počtu žadatelů o sociální úlevy mezi cizími národnostmi druzí, po Pákistáncích, před Somálci a před Indy. Fakticky toto opatření nedává velký smysl, pokud jím nemá být pocit mírné revanše pro britský proletariát, který byl invazí ze středovýchodní Evropy brutálně zasažen.

U nás nejvíc zlé krve a nepochopení vzbudil b) druhý Cameronův imigrační návrh: nepovolit volný pohyb občanům z nových členských zemí do doby, než se ekonomika jejich země přiblíží úrovni stávající Unie. Ani tento záměr, ačkoliv se proti němu okamžitě vymezil i premiér Sobotka, se netýká nás, ale ani Poláků či kohokoli jiného z dnešní osmadvacítky. V dopise se píše o státech, které do Unie teprve budou přijaty. A které to asi tak budou? Možná někdy za dlouho Albánie nebo nějaký další stát z Balkánu, rozhodně ne Turecko, z jehož 80milionové populace by se v Anglii pár desítek až stovek tisíc uchazečů o práci mohlo objevit. I tento požadavek je tedy důležitý spíš symbolicky než prakticky, pro potřeby veřejného mínění doma – což nakonec soukromě přiznává i britská vláda.

Přistěhovalectví, přistěhovalectví, přistěhovalectví

Londýn má vůči evropskému centru už po léta řadu výhrad, neúčastní se eura ani Schengenu, nicméně právě touha znovu získat zpět kontrolu nad imigrací a nad hranicemi asi vyplní diskusi před referendem. Kdo někdy pobýval v Británii, mohl docela snadno získat jakýsi elementární pocit fyzické stísněnosti. Platí to hlavně pro Londýn a jihovýchod Anglie, jež praskají ve švech a kam neustále směřuje největší část imigrantů. Člověk si toho všímá všude, v městském autobuse, v metru, na chodníku, v hospodě, v čekárně u doktora nebo při pohledu do výloh realitních kanceláří. K nejháklivějším tématům už léta patří otázka, zda povolovat výstavbu nových bytů, domů a čtvrtí na okrajích měst. Střetává se tu láska k anglické krajině s palčivou potřebou snížit cenu bydlení. Velké Británii (dnes 60 milionů obyvatel) na rozdíl od Německa (80 milionů) demografové předpovídají trvalý růst populace, v roce 2050 bude na ostrovech podle jedné prognózy žít stejně tolik lidí jako v Německu, které je přitom o 30 procent větší.

S přistěhovalci o byty a často i o práci soutěží britská nižší třída. Té se rychlé otevření pracovního trhu po roce 2004 vymstilo hlavně proto, že ho Blairova vláda provedla sama a například Německo se dalších osm let neotevřelo. O to větší náraz na Británii byl. Blairova vláda oficiálně odhadovala, že do Spojeného království z nových členských zemí přijde 15 tisíc lidí ročně, ve skutečnosti jich za první dva roky přišlo více než 600 tisíc. Dokonce i labouristé se dnes na otevření trhu práce v roce 2004 dívají jako na vážnou chybu. Tuto šokující a poměrně čerstvou zkušenost je třeba mít na paměti vždycky, když se divíme, proč má Cameron takovou potřebu aspoň budit zdání, že proti migraci něco dělá. Jenom za poslední rok činí netto příliv lidí do Británie 330 tisíc.

K tomu přistupuje od jara trvající migrační chaos v Evropě. Zatím se Britů díky tomu, že jsou mimo Schengen, bezprostředně netýká. Ale i oni měli několik týdnů v létě evropský chaos doslova přede dveřmi, u vjezdu do tunelu v Calais, kde byla vinou běženců na několik dní zastavena kamionová doprava.

Až ti, kdo letos přišli do Německa nebo do Švédska, dostanou azyl, získají s ním občanská práva po celé EU. A pokud dnes azylanti mluví řádově častěji anglicky než německy, jen zabedněnec by si nedomyslel, že se jich nakonec jistý počet stejně usadí v Anglii. Nebude asi náhoda, že od začátku migrační krize vyhrál v Británii tábor „out“ už několik průzkumů.

V Anglii ještě před migrační krizí v Evropě převládl dojem, že země je přeplněná – a pokud kritické množství Britů dospěje k názoru, že evropské instituce a politický establishment v Německu jako nejdůležitější zemi EU nemají dostatek vůle vzdorovat přistěhovalecké vlně do Evropy, může to být hřebíček do rakve. Kdo zná katastrofický film Potomci lidí (2006, režie Alfonso Cuarón), dovede si představit, co asi běží před očima Britům, když je přepadnou katastrofičtější nálady: ostrov, na němž ještě přežívají zbytky civilizace, hlavně díky tomu, že ho od Evropy dělí moře – a zbytek s vypětím všech sil obstarává na pobřeží policie a armáda.

A já jsem letadlo

Proevropský tábor („in“) se dnes tak trochu nechává konejšit pocitem, že na jeho straně jsou mocné síly: velký byznys (ve skutečnosti ne celý, ovšem například Konfederace britského průmyslu skutečně povede kampaň za setrvání), papírově neutrální BBC, složená ovšem většinou z redaktorů s nevyléčitelnou tendencí k eurooptimismu, a především historie. Zhruba do půlky 90. let i v Británii platilo, co si dnes ještě většina elity myslí u nás: že být „pro Evropu“ znamená být moderní, jít s dobou.

Ale to se mění. Nejdřív v Konzervativní straně, kde byla každá nová poslanecká generace o něco euroskeptičtější než ta předchozí. 

Referendum byl pro Camerona způsob, jak neutralizovat UKIP, Stranu nezávislosti Spojeného království, která Konzervativní straně bere voliče. UKIP vznikl z pravého křídla konzervativců, nespokojených s měkkým postojem vůči EU. Jenže silné euroskeptické křídlo v Konzervativní straně zůstalo i po vzniku UKIP a těžko si představit, že by ho premiér přitáhl na svou stranu, i kdyby se mu podařilo získat všechno ze svého seznamu, který poslal Tuskovi. Například populární starosta Londýna Boris Johnson, muž s ambicí jednou Camerona v čele Konzervativní strany nahradit, před měsícem na stranické konferenci zdůrazňoval, že o složení obyvatelstva, tedy o přistěhovalectví, si musí rozhodovat obyvatelstvo samo. A protože získat zpět plně kontrolu nad přistěhovaleckou politikou není v Cameronových možnostech, spekuluje se o tom, že Johnson v kampani doporučí „out“.

Johnson má dnes mezi politiky poměrně vzácnou schopnost oslovit mladou generaci. A na tu se chce zaměřit i kampaň za vystoupení. Podle toho, co se proslýchá z jejího tábora, bude hodně argumentovat tím, že na takovém ztuhlém a mastodontském bloku států, jaký se vyvinul z EU, není moderního nic, že moderní je tak nanejvýš z toho mastodonta vystoupit – třeba proto, abychom do Británie mohli lákat chytré mozky z celého světa a Unie nám do toho neměla co mluvit.

David Cameron není povahou bojovník thatcherovského střihu, spíš flegmatik. Sám prý v posledních týdnech referendum o Evropě privátně přirovnává k letadlu, jež právě odstartovalo, a u kterého se zatím nedá předpovědět, kde přistane.

Pro státy typu České republiky musí být Brexit černá můra. Po Brexitu by nám nezbylo než se pohybovat už jen mezi zmateným Německem, Francií, směřující ke střetu mezi domácími muslimy a nacionalisty, a Bruselem, v němž dnes udávají tón figury typu Jean-Claude Junckera s jeho paranoickou představou o anglosaském spiknutí vůči euru. V takové situaci by bylo nejrozumnější dát Cameronovi úplně všechno, co žádá. A pro jistotu ještě něco přihodit.