Máme u nás zhruba pět stovek parků a parčíků u různých zámků a zámečků. Nejvíc máme těch vcelku drobných, několikahektarových, které pracují s místním geniem loci a zdobí. K několika z nich jsem se nachomýtl. Lze vůbec park obnovit? Takový park doroste k obrazu svého zakladatele nejlépe po čtyřiceti až osmdesáti letech. Ne každý tvůrce se toho dožije. Parky ovšem sázíme z vděku za tu štědrost našich předchůdců. To není úplně lehké pojmout a přenést do reality.

Park ve Mcelích jsem dostal na starost v roce 2005. Inéz a Jimmy Cusumanovi mi dali po návratu z Anglie mimořádnou šanci a já se ji snažím naplnit podnes. Byl jsem plný idejí a nápadů, mnohé z nich se podařilo naplnit, některé poněkud experimentálně, jiné coby průzkum bojem. Nicméně sklízíme, jak jsme zaseli, a mohu říci, že stezka obnovy parku je trnitá a nelze pouze uspět. Přijdou i prohry. Štěstím byl osvícený investor a dva zahradníci, zpočátku Jan Mališka, později Jan Ulbrich. Bez zahradníků není zahrad.

Rodina Thurn Taxis byla rozvětvená a ve Mcelích se několikrát ocitly mladé rodiny, které ocenily prostorný lovecký salet s kvalitami velké vily. Jejich žití, nápady i rozmary utvářely park pro život právě teď a zítřky se příliš nezaobíraly. Co ovšem říci o životě civilní obrany v tomto parku? Škoda slov. Míra zplundrování i zanedbání byla děsivá a park se proměnil v remíz jasanů či mléčů, v nichž občas dožíval starší strom.

Jazyk pily je hlasem bez kompromisů. Jeho definitivum je jistým způsobem hrůzné, a když vypotřebujete celý sprej na pouhé tečky, jedete domů mlčky a moc toho nenaspíte. Jsou to těžká rozhodnutí. Pamatuji si to jako dnes. Kousek pod zámkem jsem stříkl jeden ze stovek mladých mléčů. Pouhý nálet síly nohy do židle, těch tu bylo jako máku. Když jsem ale poodstoupil, všiml jsem si, že z jihu stíní patu největšího z jasanů z původní kompozice. Skočil jsem zpátky a rychle mazal zasychající barvu, aby po ní nezůstala žádná stopa. Dnes je z něj krásný strom.

Park v takovém stavu musíte číst i několik let. Vyčistili jsme v prvních letech jen nutný přístup pro stavbu a pracovali na celkové koncepci. Z původní kompozice přežilo 220 stromů a našli jsme 161 pařezů a suchých torz. Jejich pozice evidujeme. U řady stromů se nedala reakce po vyjmutí ze zápoje předvídat a David Hora, arborista dohlížející léta na park, doporučil pět let čekat na reakci. Měl pravdu, do pěti let bylo jasno, kdo s námi půjde dál, a kdo ne. Chybělo příliš mnoho stromů a bylo nutné využít i náletové dřeviny. Obvykle jde o potenciálně nejlepší stromy, ale absolutně dominoval jasan se vtroušeným mléčem. S tím se dělá dost těžko. Bez nich by se ale park rozpadl a dobrých dvě stě padesát jich s námi zůstalo. V dolní exponované části parku dokonce i několik vyslovených skupin náletů. Za patnáct let jsme postupně vysadili a ujmuli téměř dvě stě nových stromů. Neujatých máme toliko devět.

Na pěti hektarech se staráme o nějakých čtyři sta stromů. Soustavná arboristická péče, každý rok dvě pochůzky a několik předem plánovaných ošetření. Ze starých velikánů jsme za ta léta díky tomu přišli jen o 29 stromů, z toho deset po vichřici v roce 2009. Výsadby se dějí dnes převážně coby svatební a příležitostné stromy prostřednictvím donátorů. Funguje to výborně a stromy krásně rostou. Nejvyšší z nich dnes sahají do výšky korun velikánů. Memorandem příběhu parku se stalo torzo obrovského dubu, kterého udolaly nálety. Tuto sochu obrostly již nové krásné stromy.