Pohled do nitra České národní banky: kdo je pro a kdo proti intervencím. Čeští centrální bankéři jsou momentálně rozhádaní. I to je jedno z vysvětlení nebývalého zářijového úkazu: zasedání bankovní rady České národní banky se zúčastnili jen čtyři z jejích sedmi členů. Tak nízký počet radních se při zasedání, na němž se může rozhodnout třeba i ukončení tolik diskutovaného umělého oslabování koruny, sešel naposledy před dlouhými šestnácti lety.

„Jsou rozhádaní anebo je nový guvernér Jiří Rusnok příliš měkký,“ přidává znalec dění v bankovní radě jiné možné vysvětlení. Další pozorovatelé volí prozaičtější zdůvodnění: bankovní radní využili svátečního volna ve středu 28. září a ve čtvrtek (kdy se zasedání konalo) a v pátek si prostě vzali volno. Nebo: příští rok bude pro ně perný, vždyť dost možná opravdu skončí s intervencí, takže si vybírají dovolené už teď.

Ať je tomu, jak chce, názorová křídla se v rámci bankovní rady v posledních měsících, zdá se, opravdu utvořila. A to v souvislosti s její letošní obměnou. O čem by se obě křídla mohla hádat? Pochopitelně že o intervenci, lépe řečeno, o to, jak a kdy umělé oslabování koruny ukončit.

Křídlo prointervenční

První křídlo tvoří radní, kteří pro zahájení intervence v listopadu před třemi lety zvedli ruku, tedy podle všeho, protože protokol ze zasedání bude zveřejněn až v lednu 2020: Mojmír Hampl, Vladimír Tomšík a Lubomír Lízal. Po celé ty už téměř tři roky kudy chodí, tudy říkají, že zásadním důvodem intervence je dostat inflaci na její cílenou hodnotu dvou procent. Těžko by se tak smiřovali s tím, pokud by ČNB s oslabováním koruny přestala dříve.

Vlastně by tím došlo k popření toho, co už ony tři roky hlásají. Mohou to vnímat i tak, že by utrpěli reputační újmu. Nejen oni, ale celá ČNB. K tomuto křídlu je třeba připočíst jistě ne malý počet interních zaměstnanců centrální banky, například vedoucích analytiků a sekčních ředitelů, jako je Tomáš Holub, kteří zodpovídají za podklady, na jejichž základě se bankovní rada rozhoduje. Tito lidé sice nejsou mediálně tak viditelní jako bankovní radní, ale v rámci ČNB mají opravdu značný vliv. Jejich vidění světa je zřejmé: jaký smysl by intervence měla, pokud by skončila dříve než s dosažením inflačního cíle?

Potíž tkví v tom, že ačkoli inflačního cíle dosaženo nebylo, tuzemská ekonomika solidně roste, nezaměstnanost je druhá nejnižší v Evropské unii a konečně už celkem slušně stoupají třeba i mzdy. Intervence je dnes mnohem méně ospravedlnitelná než v roce 2013, přičemž už tehdy – jak známo – šlo o kontroverzní krok. Je tedy opravdu nutné splnit si „bobříka“ v podobě dosažení inflačního cíle? A hlavně: má oslabování koruny opravdu svůj smysl jakožto prostředek vedoucí k dosažení inflačního cíle, když ani za ty tři roky, kdy běží (a kdy v jeho rámci ČNB vydala dohromady přes 600 miliard korun), účel nesplnilo?

Křídlo protiintervenční

Takto nějak se táže druhé křídlo. Lidé, kteří v době zahájení intervence v bankovní radě ještě neseděli. Kromě Rusnoka, jenž v nedávném rozhovoru připustil ukončení intervence ještě před dosažením inflačního cíle, se jedná o Vojtěcha Bendu a Tomáše Nidetzkého. Připočíst k nim lze i Pavla Řežábka. Ten sice v bankovní radě v listopadu 2013 zasedal, avšak pro zahájení intervence podle všeho nehlasoval. Je jejím celkem otevřeným kritikem. Letos v červnu v rámci semináře v pražské Paralelní Polis na kameru uvedl, že intervence měla původně trvat výrazně kratší dobu a že nyní zásadním způsobem deformuje ekonomiku, tlumí inovace a modernizaci a vrásky na čele přidělává také penzijním fondům a pojišťovnám.

ČNB, která jinak na svých webových stránkách avizuje každý mediální výstup bankovních radních, tentokrát s avízem na Řežábkův rozhovor váhala. Jeho přepis zařadila až po takřka čtrnácti dnech. Poté, co se nad jejím váháním někteří analytici pozastavili.Řežábek ve zmíněném interview také uvedl, že každá z cest ukončení intervenčního režimu má svá značná rizika. Rusnok, Benda a Nidetzký jsou si toho jistě vědomi také. Mohou ale právě proto intervenci vnímat jako „kouli u nohy“, jíž je záhodno zbavit se spíše rychleji než pomalu – nečekat tedy nutně na to, až cenová hladina poroste dvouprocentním tempem. Takový Benda se při zahájení intervencí nechal slyšet, že „zápory intervenčního zásahu mohou převládnout nad případnými pozitivními vlivy“.

Víc škody než užitku

Analytici se v odhadech míry posílení koruny po ukončení intervencí přou. Jisté je snad jenom to, že vzájemný kurs koruny a eura bude rozkolísanější než dnes, což podnikatele neuklidňuje. Rusnok, Benda i Nidetzký zatím s intervenčním režimem nejsou z pochopitelného důvodu zdaleka spojováni tak jako ti, kteří pro něj zvedli ruku.

Tak tomu ale nebude věčně. Čím déle bude koruna uměle oslabována, tím víc ponesou i odpovědnost za případný nezdar při jejím nevyzpytatelném ukončování. I odtud může plynout otevřenost k rychlejšímu ukončení intervence, ještě před dosažením inflačního cíle: čím dříve by se „koule u nohy“ zbavili, tím méně budou s případným nepříznivým důsledkem ukončení sami spojováni, „máslo na hlavě“ bude mít stará, Singrova rada. Rusnok sice možnost rychlého ukončení intervenčního režimu, tedy už v prvním pololetí příštího roku, v podstatě vylučuje.

Ale vzpomeňme si na loňské ukončování obdobné intervence ve Švýcarsku. V předvečer „exitu“ tamní centrální bankéři veřejnost ujišťovali, že intervence spočívající v oslabování franku představuje stěžejní pilíř jejich politiky. Během minuty tento pilíř zbortili. Zkrátka a dobře: nikdy nevěř centrálnímu bankéři, a zvláště jde-li o termín ukončení intervence.