Ne sport, ale politika nemá logiku, dalo by se říct při pohledu na výsledek polských prezidentských voleb. Vítězství Andrzeje Dudy, tak trochu politického benjamínka, nad seriózně působícím, žádné skandály netropícím a o generaci starším Bronislawem Komorowským je možná překvapivé, ale nikoliv nelogické. A je možná teprve jen začátkem změn probíhajících v nejvyšších patrech polské politiky.

Jako bychom se přenesli o deset let zpátky. Volební mapa Polska je naprosto zřetelně rozdělena na dvě části: západ volí liberála, východ konzervativce. A i tentokrát vítězí ten druhý, pro mnohé zahraniční pozorovatele nepochopitelně. V roce 2005 to byl nyní již nežijící Lech Kaczynski, minulou neděli Andrzej Duda. A i výsledek je to podobný: před deseti lety to bylo 54 ku 46 procentům, letos ještě těsnější 51,5 ku 48,5.

Jenže historie se neopakuje. Duda není Kaczynski, a to ani jeho bratr a stávající šéf konzervativně-nacionalistického Práva a spravedlnost Jaroslaw, za jehož masku se snažil Komorowského tábor i některé polská média Dudu stavět. Jakkoliv mnohé z názorů bratrů Kaczynských sdílí – ostatně po boku Lecha se i pohyboval, když působil v jeho prezidentské kanceláři. Takže teď už zbývá jen „maličkost“: kdo vlastně Andrzej Duda je a co od něj v čele Polska očekávat?

Muž z lidu, hlučný a veselý

Předně, je relativně mladý. Je mu teprve 43 let, a to ještě díky tomu, že v mezidobí mezi oběma koly prezidentského klání měl narozeniny. Pochází z rodiny akademiků – jeho rodiče jsou profesory na vědeckotechnologické univerzitě AGH v Krakově, odkud Duda také pochází – on sám vystudoval práva na Jagellonské univerzitě. S manželkou Agatou, nyní učitelkou němčiny – mimochodem, dcerou básníka a literárního kritika Juliana Kornhausera – se seznámili na střední škole. A jak v polském vydání Newsweeku vzpomínala jedna z jejich tehdejších spolužaček, „byl to zvláštní pár“. On hlučný a veselý, ona spíše uzavřená a vážná. „Nevím, co ji na něm zaujalo. Možná jeho smích?“

Nejde ovšem jen o biografickou pikanterii ze studentských let. Andrzej Duda si svým bezprostředním vystupováním a sebeprezentací „muže z lidu“ pomohl i k nečekanému triumfu v prezidentském klání. Byl aktivní, působil bezprostředně a už v pondělí ráno místo odpočívání po povolebních oslavách ve varšavském metru rozdával kafe. Podařilo se mu Poláky přesvědčit, že je po letech vlády liberální Občanské platformy potřeba změny – čí spíše návratu k základním hodnotám, jakési obdobě anglického back to basics.

Neboli že je sice hezké, jak Polsko jako jediná země Evropské unie proplula finanční krizí s černými makroekonomickými čísly (i letos by měla ekonomika růst o příjemných 3,5 procenta). Ale co naplat, když to většina Poláků na svých výplatních páskách a v peněženkách nepozná, nezaměstnanost taky nic moc (podle dubnových údajů 11,3 procenta) a od vstupu do EU v roce 2004 prchlo do zahraničí za prací přes dva miliony Poláků...

Na toto polští voliči slyšeli víc než na mdlé volání po serióznosti a „racionalitě“ z úst Komorowského. Stávající prezident měl přitom v ruce množství trumfů, a ještě před pár měsíci mu dokonce průzkumy předpovídaly vítězství už v prvním kole. Jenže on situaci podcenil. Díky svému prezidentskému úřadu se sice objevoval častěji v televizi, kampaň ale vedl spíše z povinnosti, a jak bylo často zmiňováno (viz Týdeník Echo č. 20), vyhýbal se před prvním kolem televizním debatám.

Před druhým kolem sice ožil a v některých průzkumech začal Dudu opět předhánět, mnohdy to ale bylo nedůvěryhodné. Například když se snažil po vzoru svého konzervativního soka slibovat, že i on přeci jen uleví v odchodech do důchodu (Duda sliboval snížení odchodového věku z 67 na 65 let), či nabízel referendum o změně volebního systému (to si pro změnu „vypůjčil“ od třetího v pořadí, bývalého rockera Paweła Kukize).

Racionální radikál

Komorowskému zjevně úplně nevyšel ani pokus vykreslovat Dudu jako nebezpečného, neprobádaného radikála. Jeho mladšímu sokovi se naopak dařilo zachovávat klid a podobné útoky odvracel slovy jako: „V každém z nás je kousek racionality a kousek radikálnosti, musíme ale hledat společné hodnoty,“ jak jej například citoval i britský The Economist. Jeho titulek „Swinging right“ (dejme tomu „Zhoupnutí doprava“) může být ale vzhledem k tomu, co Duda sliboval – a co razí i Právo a spravedlnost – trochu zavádějící.

Zjednodušeně řečeno by se dalo říct, že současná polská politická scéna je laboratoří tradiční politiky. Máme tu krystalické socialisty, konzervativce a liberály – přičemž uskupení přiřazovaná k dvěma posledně jmenovaným ideologickým cestám (tedy Právo a spravedlnost, respektive Občanská platforma) bývají házena do společného pravicového pytle.

Jenže i mnohé Dudovy předvolební proklamace dokládají, že s echt pravicovostí PiS je to poněkud složitější. Ať už jde o výše zmiňovaný nápad opět snížit věk odchodu do důchodu, o návrh daňových úlev pro nejchudší, nebo ‑ a zejména ‑ o nápady týkající se zdanění finančního sektoru a omezení zahraničního vlastnictví bank.

Jednoznačně pravicověji pak vyznívají Dudova slova o zahraniční politice. Ať už jde o volání po stálých spojeneckých (čti: amerických) základnách, nebo ostřejším hlasu vůči Rusku a pochopitelně méně vstřícném postoji vůči Bruselu. S pochopitelným dovětkem, že na zavádění eura je pro Polsko ještě moc brzy.

O Dudovi se často mluvilo jako o nepříliš známém politikovi. Je pravda, že třeba jeho heslo v anglické verzi Wikipedie je opravdu jen heslovité a nedosahuje ani třetiny zápisu u našeho Karla Gotta (a ani v polské verzi to není žádný román), nějaký rok se už v politice pohybuje. S politikou začínal počátkem století v nyní již nefunkční, spíše liberální Unii svobody, spolupracovat s Právem a spravedlnost začal po parlamentních volbách z roku 2005. O pět let později neúspěšně kandidoval na post krakovského primátora, v roce 2011 už uspěl ve volbách do Sejmu a loni se dostal do Evropského parlamentu. Mezitím byl i mluvčím PiS.

Polský prezident sice není jen oním kladečem věnců, ale walesovská 90. léta s poloprezidentským systémem, kdy hlava státu mohla mluvit i do obsazení klíčových vládních postů, jsou dávno pryč. Pro Dudu tak bude těžké mnohé z předvolebních tezí prosadit, byť úplně bezmocný také není. A nejen proto, že je vrchním velitelem ozbrojených sil a může vetovat či navrhovat zákony. Důležité bude především jmenování nového šéfa polské centrální banky, které přijde na řadu už příští rok.

Ještě klíčovější okamžik ale nastane ještě letos na podzim, kdy Polsko čekají parlamentní volby. Konzervativci doufají, že Dudovo prezidentské vítězství je jen předkrmem pro triumf v legislativě, a i proto si ušetřili Kaczynského. Neboli že Duda se stane klíčem do Sejmu. Jenže klíč může odemykat i zamykat.