Další knihou v řadě edice Magnus Art věnované současnému výtvarnému umění je Obsese, která formou rozhovorů a civilních fotografií ateliérů umělců napříč generacemi přináší svědectví o tom, že dělat umění a milovat umění je tak trochu obsese. Ale vášnivá a emočně velmi uspokojující.

Autor vystupující pod jménem Vladimir 518 je skutečným milovníkem a sám hned na úvod prozrazuje svůj osobní klíč: fatální lásku k tématu. O emocích, které umění i jeho tvorba mohou vyvolávat, se toho v publikaci dočteme hodně; pro zasvěcené je jejich důvod zřejmý, laikovi možná bude chybět pohled na díla zpovídaných umělců. Obrazový doprovod fotografa Tomáše Součka se týká především pracovního prostoru a hodně vypovídá o autorech – o jejich práci však vypovídají jen slova. Přesto se domnívám, že právě pro laického diváka je kniha strhující. Vladimir 518, který není insiderský teoretik (raper, autor graffiti a komiksů), si nevybírá své objekty podle partiček a tendencí na české výtvarné scéně, ale podle svých vlastních obsesí. I z hovorů je někdy patrné, že určití lidé by se v jednom projektu nesešli. Tady ano. Autor se pokusil zbořit mýtus o nedostupnosti uměleckého ghetta, protože vidí svět umění v permanentním prolínání se všeho, v nečekaných i záměrně vytvářených souvislostech a návratech k témuž. Takzvané vysoké a nízké se navzájem ovlivňují, někdy stírají, rozcházejí… Ale to je milovníkovi přece jedno. Kreativní věci nás obklopují neustále a je naše chyba, že je někdy nevnímáme.

Vladimir 518 rozhýbe umělce svým nadšením a zvědavostí. Má k nim respekt, ptá se poučeně, ale používá hovorový jazyk i vulgarismy.

Paměť oboru a kontinuitu tématu s avantgardou minulého století vytvářejí hovory s představiteli nejstarší generace, vůči jejichž dílu má následující generace někdy předsudky. Mladý tazatel je ale nemá – je nadšen novátorským přístupem k technikám u sklářky Jaroslavy Brychtové nebo grafičky Aleny Kučerové. I když z proslovů starších je cítit únava a trpkost, Vladimir 518 je rozhýbe svým nadšením a zvědavostí. Má k nim přirozený respekt, ptá se velmi poučeně a připraveně, ale používá hovorový jazyk i vulgarismy.

Pokud má právě laik, který o sobě tvrdí, že umění je pro něj vzdálená planeta, dostatek trpělivosti a otevřenosti, pak v této knize svůj strach z umění překoná. Protože umění řeší stejné obecné problémy – ambivalenci mezi vnitřním a vnějším světem, ono provařené hledání identity… A jak poznat smysluplné (ne-li dokonce to dobré) umění? Na to odpovídá dobře umělec a nedávno vyhozený pedagog, kterého média stíhala za údajně fašizující blasfemii (písničku v live pořadu ČT), Václav Stratil. A použil právě hudební metaforu: „Je-li věc dobře naintonovaná, má-li čistý tón, není to blábol, tak je to v pořádku.“ Podle něj je to jen lidská pohodlnost, která zabraňuje většině lidí zabývat se kulturou. Autodidakt a velký vzor pro další generace, autor známý hodně v zahraničí Jiří Kovanda rád říká, že za určitých předpokladů může být umělcem skutečně každý: protože autentický prožitek tvoření a vnímání věci je důležitý, ne konkrétní objekt v galerii. Je potřeba se cvičit ve schopnosti rozšířeného vnímání a naučit se fascinaci – o to usiluje umění, dodává malíř Petr Nikl.

Ano, při čtení někdy velmi osobních, jindy trochu zlehčujících zpovědí může mít čtenář dojem, že umělci si tvorbou řeší vlastní problémy. Fotograf Ivan Pinkava, který po dlouhých letech udělal svůj coming out, je ale přesvědčen, že umění nemůže být redukováno na autoterapii, musí mít obecnější přesah, jinak autora neuspokojí.

V knize samozřejmě nechybí tradiční drby, náznaky i přímá odsouzení. Kdo touží po pikantnostech, má je mít. Rozhovory jsou (naštěstí pro jejich věrohodnost) nekorektní, otevřené. Současný rektor Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk říká, co si myslí o svých předchůdcích, provokatér David Černý neopomene několikrát zdůraznit svůj obsesivní vztah k dívčím „kundám“.

Poměrně často se v rozhovorech řeší, za co se autoři považují… Jestli slova umělec, sochař, fotograf, postkonceptuální umělec jsou adekvátní. Zdá se, že všeobecné předsudečné mínění a pochybnosti o statusu umělce v současné společnosti ovlivňují zpětně tvůrce, a tak se chtějí pojmu umělec skoro vyhnout. To svědčí o tom, že naší společnosti vážně něco chybí. Na druhou stranu si dnešní tvůrci nemyslí, že budou nějakými mluvčími a svým dílem že budou oslovovat veřejnost. Jednou z rolí umění je podle Jiřího Černického i to, že bude s lidmi manipulovat a dělat si z nich legraci. Kde jinde než v umění je to legitimní?

Stále však platí také to, že umění má reflektovat dobu, zaujímat postoje, míní fotograf Jiří Thýn. Oponuje Černickému: „Dost často slýchávám kritiku, že si umělci dělají z lidí legraci. To je myslím si velký luxus a neznám nikoho, kdo by to chtěl dělat.“ Také nejmladší ze zpovídaných, Eva Koťátková, zdůrazňuje zodpovědnost umělce – měl by nacházet nové úhly pohledu a mluvit k ostatním tak, aby ho slyšeli.

Více než 500 stran slov, hodně emocí a pocitů… Ale „jen obraz tě může pustit někam dál, kam slovo nemůže“, říká malíř Josef Bolf.

Vladimir 518: Obsese, Yinachi 2015, fotografie Tomáš Souček, spolupráce Ondřej Chrobák, Ondřej Horák, design Petr Bosák, Robert Jansa.