Zdeněk Bakala se stahuje z podnikání v České republice. Po prodeji hornických bytů, které byly jeho nejhodnotnějším majetkem, už mu zůstává jen podíl v samotném OKD, jehož řízení se však už na jaře vzdal. Nezanedbatelná je také společnost Green Gaz International, která zpracovává důlní plyny na Ostravsku a její hodnota se odhaduje na 80 miliónů eur.

I tuto společnost snaží od podzimu prodat. A pak zbývají jen manýristické investice. Ztrátové vydavatelství Economia s Hospodářskými novinami, týdeníkem Respekt a on-line deníkem Aktuálně.cz a k tomu několik luxusních obchodů v Pařížské ulici v Praze. Nic z toho se za mnoho miliard prodat nedá. Je však otázkou, kdy se Bakala rozhodne proměnit v hotovost i svůj poslední větší majetek.

Moc dobře totiž ví, že dobré jméno a společenské postavení, do jejichž budování investoval miliardy korun, je nenávratně ztraceno. Destruktivní styl jeho podnikání v zemi a privatizace, v níž si v roce 2004 od vlády, kde byl ministrem financí současný premiér Bohuslav Sobotka, přes bílé koně koupil menšinový podíl v OKD, bude dál ovlivňovat domácí politiku. Pro Sobotku je Bakala toxický příběh, který se na něj Andrej Babiš jistě pokusí vytáhnout v nejcitlivější chvíli. Pro stát nevýhodnou privatizaci ostravských dolů nyní řeší pražský Městský soud, před nímž stojí v roli obžalovaných znalec a dva vysoce postavení úředníci Fondu národního majetku, kteří prodej Bakalovi chystali. Premiér Sobotka i ministr financí Babiš zvažují další právní zásahy proti velkopodnikateli s uhlím.

Zdeněk Bakala za sebou v české společnosti zanechal nesmazatelnou stopu. Není vůbec pěkná. Svou dvojroli ostrého finančního žraloka, který jde až na hranu zákona a s morálkou, etikou a sliby si nedělá starosti, a mecenáše Václava Havla, pražských intelektuálních kruhů a předních moralizátorů, neustál. Ani se ustát nedala.

Loutkařova zlatá rána

Od všech ostatních českých miliardářů se Bakala liší přinejmenším ve třech věcech.

Prvním rozdílem je, že všechno bohatství získal na jednu zlatou ránu jménem OKD. Do Československa přijíždí v roce 1991 s vizitkou řadového konzultanta investiční banky CS First Boston. Padne do oka Pedru Pickovi, absolventu Harvardovy a Cornellovy univerzity, který se hned v roce 1989 vrátil domů z venezuelského exilu a stal s jednou z prvních polistopadových spojek byznysu s politikou. Bakala je jeho zdatný učedník. V roce 1994 si zakládá společnost Patria. To je fakticky první tuzemská investiční banka. Proti těžkopádným státním bankám působí jako dravá štika se západním nátěrem. V éře fialových sak chodí Bakala v dobrých oblecích a nutí k tomu i své zaměstnance. Kariéru u něj začínají známí ekonomové Zdeněk Tůma, Ondřej Schneider nebo Vladimír Kreidl, kteří se poté dostanou na špičková místa ve veřejné sféře, na akademii i v nadnárodních firmách.

Bakala se už tehdy motá v kruzích blízkých Václavu Havlovi, jako je sdružení Lípa a později třeba Dřevíčská výzva. Ta se vesměs profilují na kritice Klausovy ekonomické transformace. Bakala si ale zároveň plně užívá jejích plodů. Stává se jedním z prvních politických podnikatelů. Dnes by se řeklo kmotr, tehdy se těšil přezdívce Loutkař. Stát je pro Patrii jedním z hlavních klientů. Bakalova firma radí při privatizacích a důležitých obchodech. Zásadní postavou se v té době pro Bakalu stává Karel Schwarzenberg. (Miroslav Kalousek dnes moc dobře ví, proč křičí, že je Bakala podvodník. Zní to, jako kdyby se snažil něco překřičet.) Se současným předsedou TOP 09 finančníka spojuje nejen osobní přátelství. Schwarzenberg sedí v dozorčí radě Patrie a hlavně: společně od Klausovy vlády privatizují karlovarskou Becherovku, přestože nenabídnou nejvyšší cenu. Becherovku získá hlasy menších vládních stran (lidovců a ODA). Z ODS pro Bakalu zvedne ruku jen Jan Ruml, který za pár měsíců z ODS stejně odejde zakládat Unii svobody.

V roce 2000 Bakala prodává Patrii belgické KBC, majiteli Československé obchodní banky. Oficiálně nikdy nezveřejnil, kolik mu za ni Belgičané zaplatili. Mezi investory se mluví o zhruba o 1,2 miliardy korun. Bakala se ale v té chvíli rozvádí a musí z utržených peněz vyplatit svou americkou manželku. Patria z něj udělala dolarového milionáře, k miliardáři má ještě daleko. Pak se stáhne a uzavírá jen různé menší obchody. V roce 2003 jistý britský právník Jonathan Zimmerman (psali jsme o něm v Týdeníku Echo číslo 2/2014) zaslechne v advokátní kanceláři Vladimíry Glatzové, že uhlobaroni Petr Otava a Viktor Koláček, kteří právě usilují o dokoupení menšinového státního podílu, se chtějí celého OKD zbavit. Dá tip Bakalovi, který ucítí příležitost, sežene peníze a Otavu s Koláčkem pověří, aby privatizaci dotáhli. Šest dní nato vystupuje Bakala jako nový majitel dolů. A přiznává, že s oběma uhlobarony jednal o převzetí celého OKD více než rok.

Pak přichází kašírování, v němž je Bakala mistr. Ostravským šachtám dává velkolepé anglické jméno New World Resources. Firmu usídlí v Amsterdamu (s klasickým bakalovským vysvětlením, že v Česku chybí právní jistota). Část akcií rozprodá na burzách v Praze a v Londýně. Ceny surovin jsou tehdy na vrcholu. Bakala navíc investorům naslibuje, že získá i doly v Polsku. Tehdy se z něj stává miliardář. Podle dostupných informací koupil OKD za 10 miliard korun. Jen on sám coby třetinový vlastník za ně přes emisi akcií na burzách vydělal 41 miliard a na ziscích inkasoval 17 miliard korun. Pak si ještě přes emise dluhopisů vytahá z OKD dalších 24 miliard korun (10 miliardami zadluží i hornické byty). A to zatím netušíme, kolik dostane za poslední prodej zmíněných bytů. Celkově Bakala vytáhl z Ostravska kolem 70 miliard korun. Akcie NWR dnes stojí dvacet haléřů. Investoři do dluhopisů přišli o část svých peněz. Firma propouští a havířům zbyly jen nesplněné sliby. To se nedá nazvat zrovna optimální alokací zdrojů.

Světák bohatl jen v Česku

Těžko říct, co s těmi penězi Bakala podnikl. Časopis Forbes už ho letos vůbec nezařadil mezi dolarové miliardáře. Odhaduje tedy, že má méně než 24 miliard korun. Zdeněk Bakala už po OKD žádné další peníze nevydělal. Jeho další investice byly spíš na okrasu než na výdělek: vinice, cyklistické stáje, mediální dům či firma na videohry.

Na rozdíl od všech ostatních českých miliardářů svou skupinu nikdy nebudoval. O Petru Kellnerovi, Andreji Babišovi nebo Danielu Křetínském si můžeme myslet cokoliv, ale své holdingy stavěli krok za krokem a nikdo jim neupře pracovitost. Byť třeba v případě Babiše má i hodně zvrácenou podobu. Rozdíl dobře vystihl jeden český diplomat, který měl příležitost pozorovat Bakalu a Křetínského při řízení polských dolů. „Bakala nemá představu, co se děje. Proto ho taky spousta jeho lidí obírá. Pak vidíte, že o kus dál nabírá Křetínský dva tisíce nových horníků. Toho nikdo neobere. Křetínský má sám skoro všechna čísla v hlavě a ve vlastním počítači. Má perfektní přehled, rychle se rozhoduje. Kolem sebe má podobně motivované a pracovité mladé lidi.“

Těžko najdete seznam lidí, kteří by dlouho dokázali parazitovat na Petru Kellnerovi, Andreji Babišovi nebo Danielu Křetínském. Bakala takové typy svým pozérstvím přímo přitahoval. Na správu skořápky NWR si najímal slavné anglosaské manažery, jimž platil i 114 milionů korun ročně, jako třeba Garethovi Pennymu. Byl ale ochoten utrácet i za takové pseudopozice, jako byl ředitel neziskových aktivit, jejž zastával novinář Tomáš Klvaňa. I v jeho vydavatelství Economia najdete víc manažerů a pseudomanažerů než v jiných vydavatelstvích. A velmi populární jsou různá drahá a naprosto zbytečná školení.

S tím souvisí další rys, jímž se Bakala lišil od většiny tuzemských miliardářů – okázalost. Zdeněk Bakala se s oblibou prezentoval jako mecenáš havlovských kruhů a pražské intelektuální scény. Rád se nechal fotografovat s doutníkem a sklenicí drahého vína (pokud možno po boku Václava Havla, dokud ještě žil) do společenských magazínů. Ostatní miliardáři se drží v ústraní. Petr Kellner sice platí Institut Václava Klause, ale rozhodně na tom nezískává společenské body. Spíš je vzhledem k současné nepopularitě Klause po amnestii ztrácí.

Řeknu vám o světě a penězích

Třetím podstatným rozdílem je, že Bakala si tady svého času osvojil roli vykladače západního kapitalismu. On, který to v Americe před příchodem do Prahy dotáhl na řadového konzultanta investiční banky, byl prezentován jako weltman, který neznalé čecháčky poučí, jak skutečně funguje kapitalismus a svět velkých peněz. Na rozdíl od řady dalších miliardářů (Kellner, Babiš, Křetínský) Bakala přitom nikdy v zahraničí neprovedl žádnou investici, která by mu vynášela miliardy. Všechny ty desítky miliard má z ostravských šachet. To samozřejmě není problém Bakaly, ale těch, kdo se naivně, nejspíš z neznalosti a kulturních komplexů, nechali tou světáckou image okouzlit. Je to podobné, jako když v neznalosti považujeme některé velmi průměrné západní značky oblečení za luxus.

Zdeněk Bakala si to vyložil jako pouvoir k poučování a moralizování. Svůj status si u havlovských kruhů pojišťuje neustálým navážením se do Klausovy transformace. Postupně se vyvíjí až do role prominentního kritika poměrů, který zakládá protikorupční nadaci Bílá lilie. V roce 2011 káže ve Financial Times (stejně jako Andrej Babiš), že korupce v České republice dorostla do takových rozměrů, kdy už se tu nedá podnikat. Proto prý zvažuje, že své miliardy z OKD radši investuje v Polsku nebo Brazílii. Což míří na Nečasovu vládu, krátce poté, co Petr Nečas kritizoval Bakalovu roli při privatizaci OKD v roce 2004. Ještě v té chvíli se Bakala nestydí dožadovat se po předsedovi ODS omluvy za to, že prý výrokem o účasti v privatizaci zasáhl do jeho osobnostních práv.

Ti, kdo bakalovská média považují za přirozený protipól babišovských médií, se pletou. Zdeněk Bakala byl první, kdo u nás s nezdravým propojováním médií, byznysu a politiky začal. Když si v roce 2008 koupil Economii, ukázal cestu Babišovi a dalším. Přestože Bakala si mediální dům nekupoval ani tak kvůli vlivu jako spíš coby snobský statusový symbol, na něž se specializoval. Nástup Babiše do médií pak jednoznačně pochválil v dnes už málem kultovním rozhovoru pro magazín Forbes z  července 2013. Rozhovor nese neuvěřitelný titulek: „Mám se dobře.“ A je v něm i tato neuvěřitelná věta: „Není vůbec na škodu, když čeští podnikatelé budou vlastnit česká média a budou jim dávat jistý charakter, který vychází z jejich konkrétních názorů.“

Kdybychom měli najít dvě konkrétní figury, které nejvíce připravily půdu pro nástup Andreje Babiše, nebyl by to jen Ivo Rittig, ani Roman Janoušek. Byli by to Martin Roman a Zdeněk Bakala. První tím, jak dokázal ošálit a ve svém zájmu manipulovat politiky zprava zleva. Druhý tím, jak se svou světáckou a prohavlovskou image využíval k šíření názoru, že země, z níž vytěžil desítky miliard, je totálně zkorumpovaná. Výrazně poškodil pověst bohatých lidí. Bakala je svým způsobem lekcí do učebnic ekonomie i sociologie.