V běloruském povstání se „proevropský“ tábor spojil s „proruským“

Běloruská samostatnost

V běloruském povstání se „proevropský“ tábor spojil s „proruským“
Běloruská samostatnost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Během rozpadu SSSR, Jugoslávie a Československa na přelomu 80. a 90. let 20. století vznikla, jak známo, řada nových států – některé exsovětské republiky se přitom opíraly o dlouhé dějiny státnosti v minulých obdobích (Gruzie, Arménie nebo Litva), u jiných šlo spíš o kratší dějinnou zkušenost s vlastním státem, ale doprovázenou silnou emancipační a prozápadní, proevropskou orientací (Lotyšsko, Estonsko). Další východoevropské státy vznikají ostatně i  v 21. století – viz Černou Horu (2006) a  Kosovo (2008).

Případ Běloruska je zajímavý tím, že se samostatný stát v letech 1990–1991 utváří vůbec poprvé v dějinách – nepočítáme-li jepičí, několikaměsíční existenci Běloruské lidové republiky v roce 1918 – a chybí přitom důraz na hledisko, které bylo jako hlavní rys „národní“ autonomie kanonizované až v 19. století, ale velmi se „vžilo“ – totiž jazyk.

Zatímco třeba Srbové a Chorvati používají v podstatě týž jazyk, který se ale v souvislosti s novou státností pod politickým tlakem prohlásil v 90. letech 20. století za dva, a to se silnými a pro mnohé komickými diferenciačními tlaky ze strany ideologizovaných akademických institucí, o lingvistických rozdílech mezi běloruštinou a ruštinou nemůže být pochyb. Nejenom že písemná ruština je morfologická a běloruština fonetická (cesta, vyslovuje se rusky „daroga“ a bělorusky „daroha“, se v prvním jazyce píše doroga, v druhém daroga), rozdíly obsahuje i fonetika (běloruské hlásky ts, dz, existence „krátkého u“, tedy ў, které se čte na konci slov jako v, uprostřed jako u). Ale především má běloruština nezanedbatelnou část slovní zásoby na rozdíl od ruštiny společnou s polštinou a litevštinou, což je logický následek dlouhých společných dějin ve státním útvaru zvaném Polsko-litevská unie (Rzeczpospolita, 1569–1795). Někdy jde vliv ještě dál – tak druh, kamarád, rusky drug, bude bělorusky сябар siabar (podobně jako estonsky sõber).

V běloruské literatuře se odjakživa projevoval mix kultur a jazyků, ale rozhodně o ní lze hovořit jako o specifickém fenoménu – například významný divadelní a literární průkopník Vincent Dunin-Marcinkievič (1808–1884) psal střídavě bělorusky a polsky. První noviny a spisovatelské instituce kultivující běloruskou identitu se objevují v rámci politické liberalizace až po ruské revoluci roku 1905.

Tvrdit, že běloruština je dialekt ruštiny (stejně jako ukrajinština), může tedy jen člověk nevzdělaný nebo arogantní (případně obojí). Spletitý vývoj „movy“ (v Bělorusku se často obecné slovo „jazyk“ užívá pro označení běloruštiny) je analogický vývoji jiných slovanských jazyků a mimochodem v něm hrála důležitou úlohu Praha. Právě v české metropoli, podle všeho v tiskárně na kraji dnešního Staroměstského náměstí, běloruský humanista František Skorina od roku 1517 vydával vlastní překlady biblických knih a jejich komentářů do staroběloruštiny (to je historický jazyk s běloruskými, ukrajinskými, polskými a církevněslovanskými vlivy). Centrum mezinárodního bádání o Skorinovi je mimochodem i dnes v Praze – díky jeho renomovanému představiteli, docentovi Karlovy univerzity Iljovi Lemeškinovi.

Ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Vladimir Putin, běloruský prezident Alexandr Lukašenko a Alexij II., patriarcha moskevský a celé Rusi. Prochorovka 3. května 2000. - Foto: Profimedia.cz

Jak známo, jazykověda nedisponuje přesnou definicí rozdílu mezi jazykem a dialektem, kromě úředního zápisu v ženevských aktech Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) a kromě kodifikace, která je nejen popisem objektivních jazykových jevů, ale také záležitostí mocenských rozhodnutí. Jde tedy především o to, jak se s kterým jazykem zachází, případně manipuluje.

Běloruskou analogii národních obrození prostřednictvím literárních aktivit provozoval na počátku 20. století básník Janka Kupala (vlastním jménem Ivan Daminikavič Lucevič – vidíme tu oblibu v pseudonymech, známou i z českého obrození) společně s Jakubem Kolasem (vl. jm. Konstancin Michailavič Mickevič, publikující též pod jménem Taras Hušča) a Maksimem Bahdanovičem (ten zemřel mladý a svoji jedinou básnickou sbírku publikoval roku 1914 ve Vilniusu). Zatímco tradičně obrozenci brojili proti „Neslovanům“, to znamená proti rakouským, německým, osmanským (tureckým) aj. „utlačovatelům“, v běloruském případě byl hlavním nepřítelem běloruské kulturní autonomie imperiální ruský stát, jehož představitelé ideje „slovanské vzájemnosti“ považovali za stejně nažádoucí jako Marx s Engelsem a na jejich myšlenkách založené „dělnické revoluční hnutí“. Tak Kolas/Hušča sestavuje běloruský slabikář a organizuje sjezd běloruských učitelů, za tuto činnost je pronásledován a v roce 1909 na tři roky uvězněn. Sovětská vláda, v první fázi podporující internacionalismus a sebeurčení menšin (pokud byly loajální novému režimu), mu po roce 1917 propůjčuje titul „lidového básníka“. Za stalinismu bylo ale běloruské obrozenecké hnutí znovu pronásledováno sovětskými úřady jako buržoazní nacionalismus, Kupala se po vlně výslechů a obvinění ve 30. letech pokusil v sovětském vězení o sebevraždu a zemřel za dosud ne zcela vyjasněných okolností roku 1942 ve schodišťové šachtě moskevského hotelu Moskva. Kolas byl také vystaven perzekucím, učinil ale všechna požadovaná ponižující pokání a žil až do roku 1956 jako jeden z „nejvyšších státních a stranických představitelů“ běloruského komunistického režimu.

V příběhu běloruské identity a samostatnosti dnes rozhodně nejde o jazyk. Ten, historicky rozšířený hlavně na venkově, nikdy nebyl chápán konfrontačně ani puristicky. Výrazná „bělorusifikace“ se konala na počátku 90. let 20. století, kdy byla běloruština uzákoněna jako jediný úřední jazyk a ve školním roce 1993/1994 podle statistik víc než tři čtvrtiny prvňáčků nastoupily do škol, kde se vyučovalo v běloruštině. Už kolem poloviny 90. let ale tato vlna opadá. Za rovnoprávnost ruštiny vystupoval tehdy čerstvě jmenovaný prezident Lukašenka (rusky Lukašenko), který zorganizoval mediálně zmanipulované referendum, ve kterém se téměř 90 procent obyvatelstva v roce 1995 vyslovilo pro zrovnoprávnění obou jazyků. V běloruských školách se učilo v desátých letech nynějšího století necelých 20 procent dětí. Jde převážně o malé vesnické školy a i v nich se vyučuje částečně v ruštině.

Běloruský myslitel Valjancin Akudovič (Валянцін Акудовіч) přirovnává běloruský zážitek identity k venezuelské, brazilské, irské nebo rakouské – tedy k případům zřetelného pocitu národní sounáležitosti, který ale není nutně založen na „vlastním“ jazyce. O běloruské situaci vydal v roce 2007 pozoruhodnou knižní studii (původně cyklus přednášek, přeložený z běloruštiny do ruštiny a němčiny) pod názvem Kód nepřítomnosti – základy běloruské mentality. V ní sleduje vývoj problematiky v historické perspektivě a hledá modely alternativní tradičnímu evropskému etnonacionalismu a lingvocentrismu (identifikaci národa s jazykem).

Bělověžská dohoda de facto ukončila existenci SSSR. Dne 8. prosince 1991 ji podepsali představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska Boris Jelcin (2. zprava), Leonid Kravčuk (2. zleva) a Stanislav Šuškevič (3. zleva). - Foto: Profimedia.cz

Lidé v Bělorusku sebe i svůj jazyk označovali nejčastěji prostě za „zdejší“, z toho se odvinul pojem formující – případně s ironickým odstínem – sebevědomí vázané jednoduše na místo, kde se člověk právě nachází: тутэйшасць (tutejšacs, lokalita, místní přítomnost). Janka Kupala napsal v roce 1922 tragikomedii, kterou nazval Тутэйшыя (Tutejšyja, místní nebo zdejší). Protagonistovi hry je celkem jedno, zda je u moci polský, litevský, německý, carský, nebo sovětský establishment. Stejný název si zvolilo společenství běloruských spisovatelů, založené za perestrojky, roku 1986. Jeho předsedou byl pozdější brutálně pronásledovaný disident a jeden z hlavních aktérů loňských protestů Ales Bjaljacki, mimo jiné v roce 2013 první laureát mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva.

Bělorusko a Bělorusové jsou zkrátka „tady“. Pojmy jako východ a západ hrají z hlediska běloruského historického vědomí specifickou roli, protože běloruské území ruský stát prohlašoval za svůj západní a polský stát za svůj východní okraj. Běloruská samostatnost se přitom neprofilovala konfrontačně vůči Rusku: koncem roku 1991 Bělorusko, reprezentované nikoli disidenty, nýbrž ústředním výborem Komunistické strany Běloruska, zakládá s Ruskem a Ukrajinou postsovětské Společenství nezávislých států; a zatímco Ukrajina, Gruzie nebo Turkmenistán toto volné, dnes spíš fiktivní uskupení dávno opustily, Bělorusko v něm zůstává a hlavním městem SNS je nadále Minsk (v starší české literatuře psané Měnsk).

Lpění na státní nezávislosti je přirozeným konsenzem, nikoli protestním, menšinovým, nacionalistickým hnutím: podle analytika Pavljuka Bykovského (Паўлюк Быкоўскі) by o těsnější spolupráci s Ruskem měla dnes zájem asi třetina obyvatel, o společný stát ale nanejvýš 5–6 procent. Zvláštnost spontánního povstání proti Lukašenkovi po rutinně zfalšovaných volbách roku 2020 spočívá mimo jiné v tom, že se v něm „proevropský“ tábor spojil s „proruským“.

Nevole vůči autoritativnímu režimu (za účast v ní její účastníci brzy začali platit vysokou cenu) je tím překvapivější a obdivuhodnější, že se za základní rys běloruského vztahu k okolní realitě, zdokumentovaný řadou populárních vtipů, považuje памярко́ўнасць (pamiarkównasc) – trpělivost, umírněnost, tolerance nebo také konformismus.

Tomáš Glanc