FEJETON JANA BURIANA

Řekni to kamenem

FEJETON JANA BURIANA
Řekni to kamenem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na dánském ostrově Bornholm věnoval v roce 1850 král Frederik VII. své manželce Louise svérázný dárek – jedenapadesát megalitů z doby bronzové či železné. Aby dárek slušně vypadal, nechal les, kde se tyto vztyčené kameny nacházejí, úhledně oplotit a pojmenovat po nové majitelce – Louisenlund. Když si člověk o této události čte v bedekru, může mu připadat jako celkem obyčejný příběh. Králové, aby si získali srdce svých dam, prováděli odedávna různé kejkle – norský král Harald Krásnovlasý kvůli své milované dokonce sjednotil celé Norsko a zavedl v něm feudalismus. Jindy stačilo darovat nějaké město či zámek – anebo třeba jen zlatý kolovrat...

Já jsem také kdysi dostal od kamarádky Martiny královský dárek – zavedla mě na nádherně rozkvetlou louku za Brnem a tam mi ukázala noviny s inzerátem, v němž bylo napsáno, že jistá M. věnuje všechny tyhle kytky jakémusi J. B. k narozeninám. Dojalo mě to.
Je zcela nepochybné, že k přijímání takových dárků musí být člověk uzpůsoben. Když není naladěn na stejnou vlnu, může nastat trapas.

Když jsem nedávno nadšeně přivedl skupinu turistů k úchvatnému pětimetrovému menhiru v portugalském Almendres, zatímco někteří tiše žasli, jedna dáma – model všude jsem byla a všechno znám – vykřikla zcela vážně a hodně nahlas: „A to je všechno?“ Ten výkřik se naštěstí za malou chvíli rozplynul v horkém poledním vzduchu a zbylo z něj jen takové malé nepodstatné ukřiknutí. Kámen se nad námi ustrnul a dál důstojně trčel až k samotnému nebi.

V Louisenlundu, v kamenném bornholmském lese, jednom z nejzvláštnějších míst, které jsem kdy navštívil, lidé všech možných povah i zaměření před vztyčenými kameny zkameněle stojí a tají dech.

Kdysi jsem si povšiml, že když se rychleji pohnu, kameny kolem jako by se roztančily. A pokaždé se mi chce tančit s nimi.
Úcta k předkům zatím nedovolila dánským archeologům tohle místo rozkopat. Možná jsou kameny rozestaveny tak, aby podávaly nějakou zprávu, podobně jako například čtyři nedaleké bornholmské románské rotundy, postavené templáři s geometrickou přesností v řádu centimetrů. Ale o kamenech v Louisenlundu se nic takového neví. Prostě jen tak chodíme od kamene ke kameni a občas se jich dotkneme. Nebo se jednoduše jen zastavíme a tiše a pokorně vnímáme tu krásu.

Letos mě tu, opřeného o jeden z velkých megalitů, napadlo, že příběh o králi Frederiku VII. a jeho dárku, je mnohem zajímavější, než se předkládá v bedekrech. Jsou v něm dva hrdinové – král, který musel být vzdělaný a schopný uvědomit si nádheru a vznešenost tohoto místa, a královna, již nejspíš miloval, protože i ona byla schopna vnímat stejnou krásu. Nebyl by jí zkoušel tenhle dárek dát, kdyby si jen trochu myslel, že až ji k těm tajemným kamenům zavede, ona znechuceně vykřikne: „A to je všechno?“ Zdá se mi, že příběh oplocení kamenného lesa Louisenlundu je především příběhem porozumění a lásky.

13. srpna 2022