Francouzský antiamerikanismus může být i užitečný

V čem nás inspirují Francouzky

Francouzský antiamerikanismus může být i užitečný
V čem nás inspirují Francouzky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Tradiční francouzský antiamerikanismus je občas k něčemu dobrý. Vybavil francouzské feministky zvýšenou ostražitostí před importem nejnovějších amerických ideologických mód a sehrál roli při vzniku veřejného dopisu, v němž jich stovka kritizovala akci #MeeToo. Svůj podpis připojila slavná herečka Catherine Deneuve. Při pohledu na ni je každému jasné, že o tom, co muži na ženy zkoušejí – obratně či neobratně, vkusně či oprskle, vítaně či nevítaně –, něco ví, ale zřejmě se s tím nějak vypořádala, když ve zdraví přežila dodnes. Tento živoucí doklad přemrštěnosti celé akce musel popudit radikály víc než celý obsah dokumentu.

Je v něm mnoho zajímavého. Nejen přirovnání k puritánství a honu na čarodějnice. Nejen obvinění, že takovéto pojetí ochrany práv žen jim fakticky vůbec nepomáhá, ale naopak je infantilizuje, dělá z nich bezmocné bytosti, „přisuzuje jim status věčných obětí“. Nejen zastání se mužů, kteří byli potrestáni bez důkazů a jakéhokoli procesu.

Když si čteme probíhající americkou diskusi, vidíme, že ani ženy, které vyjádřily z paušálního #MeeToo znepokojení – jsou takové – při všem svém vzdělání nemají pořádný slovník, jak o tomto tématu přemýšlet. Utíkají se k úvahám o legalistických, procedurálních řešeních, aniž jsou schopny říct něco podstatného o tématu, které celou kontroverzi podkládá: Jak by měly vypadat intimní vztahy mezi muži a ženami? O co v nich jde?

Proto jsou zvlášť zajímavá slova francouzských autorek, že vědí, že „sexuální pud je svou povahou útočný a divoký, ale taky vidíme dost jasně na to, abychom dokázaly rozlišit neohrabaný pokus o kontakt od sexuálního útoku. Především jsme si vědomy, že lidská bytost není monolitická. Žena může během téhož dne zároveň vést profesionální tým a vychutnávat si roli sexuálního objektu muže, aniž by to z ní dělalo ,děvku‘ nebo bídnou spoluvinici patriarchátu. Může trvat na stejném platu jako muž, a přitom se necítit na věky traumatizovaná tím, že se o ni někdo otře v metru“.

Z toho by se i ty váhající americké ženy zjevily. (Zjevily se i některé francouzské a obvinily signatářky z pohrdání oběťmi sexuálního násilí. Deneuve jim cosi omluvného odpověděla. Běžný provoz.) Francouzky měly úplnou pravdu v tom, jakým způsobem v Americe akce probíhá. V oblasti žurnalistiky strhl lavinu seznam s titulem „shitty media men“, což byla tabulka, kterou začala sestavovat jedna aktivistka a do níž mohly další účastnice doplňovat jména dalších mužů a jejich prohřešky – anonymně, bez důkazů. Na základě tohoto spreadsheetu, často jen s minimálním, povrchním vyšetřováním, skončily ze dne na den kariéry několika novinářů. Když se proslechlo, že jedna novinářka chystá článek, v němž autorku anonymního spreadsheetu odanonymizuje, propukla kampaň, jež zabránila zveřejnění článku. Je to perverzní konec ideologie „každé ženě je třeba věřit“ – i anonymní. Jako by si feministky nevšimly, že tato ideologie už pohřbila časopis Rolling Stone. Ten před dvěma lety otiskl reportáž o znásilnění, v němž slepě uvěřil lžím fabulátorky. Následné prohrané žaloby ho stály desítky milionů a loni musel zakladatel a majitel Jann Wenner časopis nabídnout k prodeji.

Nejnovějším exemplářem slepé uličky, do jaké se americký institucionalizovaný, byrokratický, sebestředný feminismus dostal, je rozhovor, v němž Obamova velvyslankyně v OSN Samantha Powerová líčí večírek, jež uspořádala v den prezidentských voleb. Pozvala na něj 37 velvyslankyň akreditovaných u OSN a společně měly přihlížet „korunovaci“ první americké prezidentky („Chtěla jsem vydojit dividendu naší měkké síly,“ jak to diplomaticky popsala). Den se, jak známo, vyvíjel jinak. Powerová mluví o tom, jak se zděšeně dívala na svou spící dceru a přemítala, jaké hrůzy ji v nadcházejících temných trumpovských časech čekají. Byla přesvědčena, že až záběry uvidí diváci (na party natáčeli dokumentaristé), budou trpět posttraumatickým stresem. Naprosto slepá vůči tomu, že v některých zemích, z nichž pocházely její návštěvnice, mají mnohem brutálnější důvody k posttraumatickým stresům. A že v mnoha zemích světa už dávno měli prezidentky a premiérky, takže je americké sebedojetí tolik neoslovuje.

Někdy má ten francouzský antiamerikanismus něco do sebe.