Slovo design dnes nikoho neohromí

Slovo design dnes nikoho neohromí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

S Janem Čapkem, držitelem titulu designér roku ze soutěže Czech Grand Design, o postavení designéra i o jeho environmentální zodpovědnosti.

Designblok letos slaví 20. výročí. Co jste dělal v době jeho vzniku?

V roce 1998 jsem byl v prvním ročníku v Ústí nad Labem na porcelánu. Vytvářel jsem tehdy takové UFO talíře, které měly dno do špičky a stály na kovových nožičkách na imbusové šrouby. Talíř tak bylo možné různě naklánět, aby se vám do něj nikdo nedíval. Zkoumal jsem hranice možností kombinování porcelánu s dalšími materiály a jednou z krásných variant je právě porcelán s leštěným hliníkem. Další porcelánový servis jsem kombinoval s karbonem… (Tato studentská práce Jana Čapka je dnes umístěna ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea – pozn. red.)

Byl jste na prvním ročníku Designbloku?

Na prvním ročníku jsem rozhodně nebyl. Na začátku šlo o komorní akci kolem Davida Řezníčka a firmy Vitra, kterou tehdy vedl. Teprve později se organizace ujala společnost Profilmedia a Designblok postupně získával dnešní podobu. První ročník, na který si vzpomínám, je 2004. Tehdy měl Designblok hlavní stanoviště na Libeňském ostrově v kajutách botelu Neptun. Tam se tehdy prezentovali i spolužáci z umprum, kde jsem od roku 1999 studoval. První dva roky jsem ale strávil v ateliéru Kov a šperk, proto mne zřejmě Designblok zpočátku tolik nezasáhl. Teprve po dvou letech jsem přešel do ateliéru Designu výrobků a v roce 2005 jsem už na Designbloku vystavoval svou diplomovou práci v podobě dvou křesel. Tehdy už měl Designblok podobu, jakou známe dnes.

Grafika trpí tím, že technologie jsou dnes snadno dostupné a ne zas tak náročné na naučení. - Foto: Jan Zatorsky

Před patnácti lety vyšel v jednom francouzském časopise žebříček nejatraktivnějších povolání a na prvních místech byli dýdžej a grafik. Jak si tehdy stál designér a jak je tomu dnes?

Povolání mají své cykly, kdy jdou nahoru a dolů. Grafika trpí tím, že technologie jsou dnes snadno dostupné a ne zas tak náročné na naučení. Stát se grafikem je dnes proto mnohem snazší. Je otázka, jaký vývoj bude u produktového designu, který je přece jen trochu složitější na zvládnutí práce v počítači. Na počátku mé kariéry bylo dost cool být vůbec na umprum a i obor produktového designu zněl lákavě. Říct dnes jen, že je člověk designér, možná na leckoho působí podezřele. Řeknou si: „Aha, designér, tak se ukaž, co jsi udělal.“ Souvisí to s tím, jak je dnes slovo design nadužívané.

Počet designérů se také každý rok zvyšuje. Významně přibylo škol, kde lze design studovat. Je to podle vás adekvátní? Je pro designéry tolik práce? Doporučil byste tento obor svým dětem?

Tuto otázku doma momentálně velmi intenzivně řešíme, protože náš nejstarší syn je v sedmé třídě. Rozhodně bych ho nikdy neposlal na grafiku, nevím, jestli bych ho dal na fotku. Mám pocit, že fotoaparáty jsou čím dál lepší a levnější a z dobrého foťáku prostě lezou dobré fotky. Fotografů je taky hodně a je nebezpečí, že se problém oboru přiblíží grafice. Práce pro produktové designéry je čím dál víc. Je stále víc firem, které něco vyrábějí, mají větší ambice a uvědomují si, že skrze kvalitní design mohou konkurovat. Spousta firem by dnes navíc potřebovala mít designéra interně zaměstnaného přímo ve firmě. Jeho náplň práce by se měla lehce překrývat s technologem nebo inženýrem, takže by to měl být člověk, který je schopen věci řešit technicky, ale má také vzdělání v designu, produkty dokáže obsáhnout jak technicky, tak esteticky. Nemyslím dekorativní věci, které se i díky Designbloku staly synonymem pro design, ale jakékoli součástky, technické věci. Když vykopeme ze země předmět starý tisíce let, na kvalitě jeho designu poznáme, z jak vyspělé kultury pochází. Pokaždé, když objevím na půdě něco pro prababičce, podivím se, jaká pozornost bývala věnována designu i zcela nepodstatných věci!

Významné mezníky dějin designu jsou často výsledkem dlouhodobé spolupráce firmy s jedním designérem.

Když jsem se setkal s Giuliem Cappellinim, říkal mi, že si designéry vybírají jako rodinu a jejich přáním je spolupracovat s nimi dlouhodobě. Své studenty se proto snažím vybavit i technicky, aby se z nich nestaly primadony, které pokud nejsou tak dobré, aby si založily vlastní studio, jsou vlastně nepoužitelné. Chci, aby ode mne vycházeli lidé, kteří – ať už jsou výjimeční, slabší, nebo průměrní – mají vždy takový vědomostní základ, že budou zaměstnatelní ve firmách.

Co to konkrétně znamená?

Základem pro designéra je ovládnout dokonale svůj pracovní nástroj, což je počítač a příslušné softwary na modelování i vizualizace. Sám jsem si při studiích začal přivydělávat jen díky tomu, že jsem uměl dobře pracovat na počítači. Byl jsem schopen udělat hezké vizualizace, které moji klienti mohli dále prezentovat. Dokázal jsem něco navrhnout a vymodelovat tak, aby z toho mohlo vzniknout například zadání na výrobu formy. Díky těmto brigádám jsem se de facto dostal i ke spolupráci s Mattonkou, která byla pro moji dosavadní kariéru zcela určující.

Nenarážíte někdy u studentů? Nepřicházejí k vám design studovat s představou o větší míře kreativity?

To nevím. U některých možná ano, ale pak dostanou zadání a jejich představy se musejí přizpůsobit realitě.

Začínáte sedmý akademický rok. Co považujete za své největší pedagogické úspěchy?

Ctižádostivější studenti zpravidla odcházejí na magisterské studium do Prahy na umprum. Samozřejmě člověka mrzí, že ti nejlepší odejdou přesně v momentě, kdy začnou dělat dobré věci, ve čtvrtém ročníku, kdy mají před sebou dva nejkreativnější roky. Jejich přístup ale schvaluji. Sám jsem to měl stejně – po dvou letech jsem z Ústí odešel na umprum. Pro studenta je prospěšné, když si musí znovu vybojovat své místo v novém ateliéru a setká se s novými přístupy. Několik mých bývalých studentů už založilo vlastní firmy a dělají dobré věci.

Letos jste už podruhé získal titul designér roku v soutěži Czech Grand Design. Co to pro vás znamená?

Velkým zadostiučiněním pro mne letos bylo právě to, že ve finále soutěže v kategorii Objev roku byli hned dva z mých studentů. V pětici oceněných jsme tak byli tři z jedné party.

V roce 2013 jste titul získal za nafukovací hračky a letos za plastovou lahev na minerálku. Zadáváte podobné úkoly studentům?

Jednou jsem u přijímaček zadal návrh půllitru a okamžitě jsem toho litoval. Mezi pracemi se mohl objevit zajímavý tvar, který by šlo dále rozvíjet, a bál jsem se, že mi při příští zakázce zbytečně zatíží hlavu, případně zapomenu, že jsem něco viděl, ale v hlavě mi to zůstane. Onen student později pozná svůj nápad v mé realizaci a bude mít ke mně do konce života změněný vztah. Když jsem sám studoval, naši vedoucí ateliéru Michal Froněk a Jan Němeček tehdy začínali učit a často přicházeli se zadáními, která se týkala jejich vlastních zakázek. Ve škole tak vzniklo pár věcí, které se později do jejich vlastní práce nějak promítly. Dodnes jim to pár lidí může vyčítat. Vztah pedagoga a studenta na umělecké škole je složitý. Vidím to už i z druhé strany: mohu nad něčím dlouho přemýšlet a mít to v šuplíku a najednou zjistím, že někdo ze studentů začíná brousit v podobné oblasti nějakého technického nebo tvarového řešení. Co mám v tu chvíli udělat? Jsem v problematice dál, takže správné řešení znám. Jde ale o můj nápad. Mám jim tedy pomoci a vzdát se svého řešení, nebo je nechat, aby se vydali svou, třeba horší cestou? Design je ale naštěstí tak široký obor, že možností zadání je mnoho a není nutné sahat do pár oblastí, které mne živí. Vzájemně se tak vyhneme potenciálním průšvihům.

Lahev pro slovenskou minerálku Fatra, která Janu Čapkovi vynesla titul Designér roku 2017. - Foto: archiv Jana Čapka

Letošní titul designér roku vám vynesla plastová lahev, což v některých kruzích vyvolalo otázku, zda je v dnešní době legitimní ocenit produkt, který představuje zátěž pro životní prostředí. Tuším, že diskuse proběhla hlavně na sociálních sítích a brzy zase utichla. Jak tento problém vnímáte?

Ceny Czech Grand Design si vážím a beru ji jako ocenění výjimečnosti lahve v kontextu české, a troufám si říct, že i světové produkce. Udělat v jakémkoli oboru něco, co snese srovnání s tím nejzajímavějším na světě, není úplně sranda. U lahve minerálky Fatra se to díky osvícenému klientovi podařilo a od toho jsou soutěže designu, aby to hodnotily. Jsem rád, že Akademie designu vybrala jako vítěze masově vyráběný předmět denní spotřeby. Myslím, že je velice důležité permanentně z designu setřásat stereotyp něčeho luxusního, snobského, uměleckého či ryze estetického a prezentovat produktový design jako obor schopný na vysoké úrovni řešit i ty nejběžnější výrobky, které člověka provázejí v každodenním životě. Samozřejmě že balit vodu do plastové lahve, která se vzápětí vyhodí, je nesmysl. Do této situace jsme se ale dostali a teď jde o to, jak z ní ven. Mohou přijít legislativní řešení ze strany vlád. Já na pozici designéra se snažím, jak nejlépe umím, posunovat věci k lepšímu. Jde o proces spíše evoluční než revoluční. Většina revolucí beztak končí průšvihem, viz pole plné solárních panelů nebo řepky…

Jak se tedy vy sám snažíte přispívat ke zlepšení situace?

Pro mé klienty je PET drahý materiál, a tak se na něm snaží maximálně ušetřit. Mým úkolem je proto navrhnout takové tvarové řešení, které lahvi zajistí potřebnou pevnost i při použití co nejmenšího množství materiálu. Ekonomika v tomto případě jde společně s ekologií.

Existuje na množství použitého materiálu nějaká regulace? Všimla jsem si, že na italském trhu se obecně prodávají lahve s výrazně tenčími stěnami a mají i subtilnější víčka.

Na tyto věci dohlíží polostátní organizace Eko-Kom a skutečně je napadnutelné, pokud výrobce použije na lahev neúměrně velké množství materiálu. V Itálii ale výroba PET lahví začala a jsou tam dále. Je to trend, který brzy dojde i k nám.

Nafukovací pes Bulík. - Foto: archiv Jana Čapka

To vám ovšem ztíží podmínky. Z tenoučkého plastu nebude možné vyrábět příliš zajímavé tvary.

Pro mne je design službou značce. V ideálním případě bych chtěl, aby PET lahve neexistovaly. Ve své práci se snažím, aby bylo možné použít minimum materiálu, jaké zadání umožňuje, a lahve stále dobře fungovaly a nezlomily se lidem v ruce. Můj design lahve pro Mattoni je na trhu už skoro deset let a díky tvaru a určitým konstrukčním detailům se podařilo ušetřit 25 % materiálu oproti předchozí lahvi. Vynásobil jsem to ze zvědavosti množstvím vyrobených lahví a jde o stovky tun PETu, které se podařilo díky designu ušetřit. Design lahve nebylo třeba deset let měnit a i se čtvrtinovým ušetřením materiálu jde stále o nejpevnější lahev na trhu. Takže v debatě s pražským hipsterem, co v norm-core uniformě sedí v karlínské kavárně, srká fair trade latéčko za sto korun a ze svého iPhonu X za 30 tisíc korun si na Facebooku stěžuje na výsledky cen designu a sdílí články Guardianu, čímž má pocit, že zachraňuje planetu, já jako svůj reálný příspěvek na misku vah dávám stotunovou krychli PETu, která díky mně neexistuje. Zajímá mě, jaký počin s hmatatelným výsledkem se objeví na druhé straně váhy.

Vaší poslední realizací je skleněná varianta oceněné lahve. Kterou máte raději?

Sklo má lepší optické vlastnosti a je celkově příjemnější než plast ve všech ohledech. V designu skleněné varianty lahve se muselo přistoupit ke větším kompromisům než u PETu. I tak devět oslovených skláren odmítlo, než se našla jedna, která se nechala přesvědčit. Z čistě estetického hlediska je lepší PET lahev. Skleněná verze je ale moje první realizovaná skleněná lahev, takže je pro mě možná ještě výjimečnější.

Kdybychom měli Jana Čapka ilustrovat jediným obrázkem jeho práce, co by to mělo být?

Jeden ze psů, nevím, jestli nafukovací, nebo dřevěný. (Obě varianty psů si do své galerie minulý rok vybrala italská kurátorka Rossana Orlandi – pozn. red.)

18. října 2018