KOMENTÁŘ

České století na srbský způsob

KOMENTÁŘ
České století na srbský způsob

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ten nepoměr je zřejmý: když se na televizní obrazovce objeví podstatná dramatická tvorba, v médiích se k tomu mlčí, zatímco zjevným blbinám se věnuje nadměrně pozornosti. Buďme konkrétní, sotva byl v září odvysílán první díl série Pozadí událostí, strhla se kolem ní recenzní a ohlasová mela, aniž většina komentujících viděla celek (k němu poznámku: je škoda, že při množství odmítavých a výsměšných ohlasů si snad nikdo nevšiml, že Hřebejkovo předestření všech možných vztahových propletenců, jakých se dle tvůrců v současnosti u nás běžně dopouštíme, je vystavěno jako vypravěčsky poutavé tři plus jedna; tedy že první tři díly cosi vyprávějí a čtvrtý k nim tvoří ironický kontrapunkt, protože předešlý příběh paroduje a staví na hlavu). Nu a minulý týden se začal vysílat seriál Rodina pojednávající o posledních třech dnech někdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče před jeho zatčením – a je ticho.

Pravda, věc není tak přímočaře jednoduchá, protože zdánlivě srovnávám nesrovnatelné: tuzemskou kriminální komedii, vysílanou v nedělním prime time ČT1 a plnou zdejších hereckých hvězd, versus zahraniční politické drama neznámých tváří, cizích jmen a reálií, schované v programu na čtvrteční pozdní večer na ČT2. Jenže to je to.

Cosi takové řazení vypovídá o dramaturgickém přesvědčení či odhodlání odpovědných zaměstnanců veřejnoprávní značky – jelikož tuzemský divák patrně nestojí o šok z neznámého a ani jen drobné nepohodlí, musí v době, kdy k televizi usedá v nejhojnějším počtu, dostat zboží, jež mu nebude představovat žádnou překážku. Přitom by se týž divák možná divil: srbská Rodina je dílo srozumitelné, poučné a pro našince natolik důležité, že by si nedělní prime time (aťsi na ČT 2) zasloužilo. (Navíc by ho i sneslo, vždyť je to série vystavěná podobně jako před devíti lety tehdy hojně sledovaná a rozebíraná tuzemská produkce České století.)

Oč jde? Tento pětidílný vítězný seriál loňského ročníku televizního festivalu Serial Killer zachycuje výjimečný okamžik soudobých evropských dějin: zatčení politika, který byl spoluviníkem největší evropské války po té druhé světové (totiž dokud nezačala letošní invaze Rusů na Ukrajinu) a na kterého byl ještě v době jeho vrcholného mandátu vydán mezinárodní zatykač (což znamenalo, že například nemohl z Jugoslávie pohodlně vycestovat do zahraničí). Byl duben 2001, newyorská „dvojčata“ ještě nerušeně stála, byly dva roky po bombardování Bělehradu (tedy po historicky de facto jediné útočné akci NATO, kterou sice za nás schválila česká vláda podpisem premiéra Miloše Zemana, ale která byla přiřčena prezidentu Václavu Havlovi kvůli její obhajobě známým spojením „humanitární bombardování“). Sedm let zbývalo do vyhlášení nezávislosti Kosova. A na Balkáně se po letech válek krátil čas federaci Černé Hory a Srbska, jež vznikla na zbytku někdejšího socialistického jugoslávského státu v dubnu 1992 a trvala do roku 2003, volněji do roku 2006.

Mezi tím vším došlo k tomu, že Slobodan Milošević, přední srbský politik od poloviny 80. let, uznal porážku v prezidentských volbách, jež na podzim 2000 drtivě vyhrál Vojislav Koštunica, což vedlo k velkému vnitrostátnímu napětí a bělehradským demonstracím, jež Milošević svolal, ale kvůli jejichž tlaku paradoxně následně odstoupil a stáhnul se do ústraní, kde vyčkával, jak se situace vyvine, přesněji zda nadejde chvíle, aby novou vládu svrhnul a znovu se vrátil do čela státu. Přívrženců a vlivných lidí napříč státní správou měl koneckonců pořád dost.

Rodina scenáristy a režiséry Bojana Vuletiče toto vše zobrazuje: sleduje dění jednak ve vládních budovách, kde noví představitelé státu vymýšlejí, jak se dostat svému předchůdci na kobylku, aby to bylo přijatelné mezinárodně i pro srbský lid, jednak v bělehradské vile, v níž – chráněn dokonale vyzbrojenou jednotkou – tráví život po svém pádu Milošević se svými blízkými. Okolnosti jsou komplikované: existují tři vlády (srbská, černohorská a svazová), policie i armáda jsou prolezlé stoupenci bývalého prezidenta, ale zároveň váhají, co dělat, protože si uvědomují, že možná skutečně nastal zásadní přeryv. Zkrátka každý se snaží najít půdu pod nohama. Rodina zachycuje ty dramatické chvíle proměny státu, kdy ještě ani jedna strana neví, jak to dopadne, kdy každý kalkuluje, zvažuje, domlouvá koalice ad hoc a kdy se cokoli může snadno zvrtnout.

Natočené je to umírněně: herci se pohybují v několika interiérech, buď jimi procházejí, nebo v nich postávají či vysedávají a neustále mezi sebou vedou dramatické dialogy. Zvraty ve vyprávění proto nepřináší akce, nýbrž slovo a způsob, jakým je řečeno, nebo naopak zamlčeno. Postavy jsou zařazovány vysvětlujícími titulky, kamera jim často hledí zblízka do obličeje, aby vynikly nejistota a stres, jimž jsou vystaveny. Skutečně to velmi připomíná zmíněné České století Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka – díky výpravě, v jejíchž kulisách se srbský příběh z počátku třetího tisíciletí odehrává, zejména kapitoly o sametové revoluci nebo o dělení Československa. A to je právě důvod, pro nějž je Rodina tolik důležitá pro českého diváka: ten je intenzivně konfrontován s tím, jak by to u nás mohlo vypadat, kdyby při dělení státu nebo při pádu komunistického režimu hrála větší roli armáda a zbraně. To je totiž rozměr, jenž má srbská politika oproti tuzemské navíc: ochotu zmáčknout spoušť. Pro našince je to trochu nepochopitelné, jelikož Češi takoví nejsou. (Respektive zásadní obraty 20. století zvládli beze zbraně, jistěže přinejmenším třikrát ke své škodě.)

Samozřejmě Rodina evokuje rovněž současné dění a vzbuzuje otázky: takhle by to vypadalo, kdyby končil Vladimir Putin? Kdyby v Rusku nastala nová vláda a snažila se definitivně zbavit nepohodlného předchůdce tím, že by jej hodlala uvěznit? Takhle by to vypadalo, kdyby Volodymyr Zelenskyj čekal v prezidentském Mariinském paláci v Kyjevě, než si pro něj přijdou Rusové? Zkrátka bylo by dobře, kdyby Rodina byla co nejsledovanější a kdyby se ji dramaturgové České televize odhadli zařadit do lepšího vysílacího času (a navíc se nebáli pustit ji v originálním znění, protože dabing výsledku ubližuje – hází ho do jiné melodie). Než se tak stane, připomínám, že tento výtečný a poučný biják je k mání ve čtvrtek v deset večer na ČT2 nebo dočasně v iVysílání ČT.

23. října 2022