KOMENTÁŘ

Romány bez dějů, příběhů a bez postav

KOMENTÁŘ
Romány bez dějů, příběhů a bez postav

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zkraje týdne byly ministerstvem kultury předány Státní ceny za kulturu. Přinejmenším v literární kategorii letos jméno laureáta vzbudilo u odborné veřejnosti mírný rozruch, jejž běžný zájemce o tuzemské umění patrně nezaznamenal (a zaznamenal-li, možná mu přišel zbytečný nebo nesrozumitelný). Ocenění totiž výjimečně nebylo přiřčeno za víceméně celoživotní lopotu, nýbrž připadlo druhému nejmladšímu tvůrci, který je od jeho založení roku 1995 získal: „teprve“ jednačtyřicetileté, „navíc“ komerčně i mediálně nepochybně úspěšné Kateřině Tučkové s přihlédnutím k jejímu letošnímu románu Bílá Voda.

Je to volba překvapivá, protože nezvyklá a riskantní – jediným mladším držitelem titulu se roku 2004 stal tehdy šestatřicetiletý Pavel Brycz, dnes pozapomenutý autor. K přednostem i limitům Státní ceny jistě patří její přívlastek, jenž všeobecně zavazuje: jednak vzbuzuje dojem, že má sloužit ocenění kvalitativně se vymykajícímu a nezpochybnitelnému, jednak zakládá přesvědčení, že je nárokem všech, protože jej udílí prostředník či pověřenec nás všech, takže by měl mít nejvyšší nároky nejen na oceněné, ale rovněž na jejich vybírající.

To je první punkt, jenž letos vyvolal nevoli: složení málo proslulé poroty (Michala Čičváková, Anna Hrabáčková, Petr Nagy, Denisa Novotná, Flóra Peťovská, Milena Šubrtová, Vladimír Trojánek), různorodě napojené na Česká centra, ergo na ministerstvo zahraničí. Porota by přece jen měla být diferencovanější – a také věhlasnější, známá dostatečně předem a maximálně náročná (měli by ji tvořit členové, kteří opakovaně prokázali nesmlouvavost před tvůrčí průměrností). Druhá věc, která někoho může napadnout, je, že v prvním roce stávající „brněnské vlády“ získala nejvyšší státní kulturní cenu „brněnská autorka“. Takové věci by přitom neměly zaznít ani v legraci. Právě těmto malichernostem, podezřením či nekalostem by měl zamezit úctyhodný přívlastek „státní“, jímž je cena zaštítěna: v takovýchto případech značí „všeobecný“.

Druhý punkt, ačkoliv bulvárnější a myslím méně podstatný, jímž udělení Státní ceny letos vzbudilo pozornost, je samozřejmě jméno laureátky. Ani snad nevadí, že nejde o stařenu na prahu smrti (protože cenu samozřejmě může dostat někdo v plné síle, když je výjimečný), ale kdekdo zřejmě cítí jistý limit jejího psaní. Jak ho ale formulovat? Po mém soudu jím je nedostatečná schopnost tvořit příběhy a uvěřitelné postavy, což – pravda – už řekl a napsal kdekdo. Tak dál: když na svém webu Kateřina Tučková doporučuje poslední svůj román, Bílou Vodu, citátem Miroslava Balaštíka (šéfredaktora svého vydavatelství Host), jenž začíná spojením „román se strhujícím dějem“, lze to číst spíše ironicky: vždyť právě děj románu chybí. Ostatně cenu dostala Tučková za to, že „otevírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti“. Je tedy oceněna za publicistickou či odbornou část své tvorby, nikoliv tu uměleckou.

Asi je možno se ptát, zda to stačí, nebo zda chceme od literatury – toho prý uvadajícího média, které neustále ztrácí popularitu a sílu na úkor médií nových – víc. Tak je zřejmě potřeba chápat diskusi v literárních kruzích, jež už se týden vede. Je nesporné, že Tučková pro současnou literaturu našla výraz, který se uchytil, který čtenáře láká a který se kdekdo snaží napodobit (třeba Karin Lednická), byť ne tak úspěšně: silné historické téma zpracované dokumentárně za použití fakt, respektive literárních výrazů, jež se jako dokumentární fakta tváří. Vlastně z těch románů prosvítá autorčino zaměstnání: jsou dílem kurátorským, usilují zprostředkovat čtenáři dostatek výstavních panelů, z nichž si v ideálním případě sám utvoří názor na popisovanou reálii. Jsou to romány v dobrém smyslu slova sloužící – a snad i proto tak úspěšné a srozumitelné rovněž v zahraničí.

O postavách a jejich myšlení se však dozvíme málo (což je polízanice třeba u textu o jeptiškách, jemuž chybí vztah k Bohu, tudíž intimní, neobjektivizovaný pohled). Může být, že od Tučkové žádám něco, co mi nikdy nedá, protože ji samotnou to nezajímá – tedy vnitřní světy jejích postav. Ale i proto si myslím, že pokud některá její kniha měla dostat ocenění jako nejpoctivější výsledek zjevně úspěšně zvolené metody psaní, je to skoro přehlédnutá FABRIKA: Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, která mimochodem vznikla právě jako doprovodný text k výstavě. V této knize autorka nehraje žádné hry, zde je k čtenáři nejupřímnější.

Nemám v úmyslu na Kateřinu Tučkovou nasazovat: pro českou literaturu vykonala mnohé a nějak poděkovat se jí za to patří. Jestliže dostala tak významný diplom a ten její dílo opět zviditelnil, je v pořádku využít takové chvíle k věcné diskusi nad jeho přednostmi i nedostatky. Přitom ale pořád platí, že tentokrát je podstatnější pozastavovat se místo nad vítězkou nad skladbou výběrčích – ne kvůli někomu z nich konkrétně, ale kvůli celku letošní poroty.

30. října 2022