Marná sláva, nejlepší šlehačka se podává ve Vídni. Tento týden, 3. prosince, skončila v galerii Albertina výstava především grafik Pietera Brueghela, ale jen o poschodí výš je připraven jeden z největších zjevů evropského umění, Raffael Santi. Nejmladší z trojice italských renesančních géniů (Leonardo – 1452, Michelangelo – 1475, Raffael – 1483) bývá takto vystavován jen opravdu výjimečně a dovolit si to mohou jen nejvýznamnější instituce.

Výstava byla připravena s Ashmolean Museum v Oxfordu, kde byly začátkem roku vystaveny jen kresby. Není náhodou, že řadu z nich vlastní britská královna, jde opravdu o creme da la creme. „Vídeň“ je bohatší: nejenže člověk může přikládat nos k milionovým papírům, jichž se před půltisíciletím dotýkala ruka božského Raffaela (životopisec Vasari ho nazval „smrtelným Bohem“), ale má postupně před očima osmnáct obrazů, z nichž každý je klenotem příslušné světové sbírky. Je tu nádherný portrét mladého muže, dlouho se myslelo, že by to mohl být sám Raffael, ale je to bankéř Bindo Altoviti: dnes v National Gallery ve Washingtonu. Nebo nezvykle fantaskní obraz Vize proroka Ezachiela z Palazzo Pitti ve Florencii. Umělcův autoportrét z Uffizi, na němž se vymaloval jako dvacetiletý, trochu zajíkavý mladík s nyvě andělským pohledem. Či jiný portrét mladého muže z florentského období (dnes v Budapešti). U nás žádného Raffaela nemáme: před pár lety se spekulovalo, že by jím mohla být jedna madona, která se ve 30. letech dostala do Československa, ale ukázalo se, že se jedná „jen“ o jeho žáka Giullia Romana. Takže na nejbližšího Raffaela je nutné jet do Drážďan, ovšem je to Raffael parádní, Sixtinský!

Anebo do Vídně… Výstava, která je ponořena do elegantní raffaelovské modři, barvy šatu jeho madon, dokládá, proč už za jeho života bylo jeho dílo spojeno s výrazy jako „sličnost“, „půvabná něžnost“, „sladkost“ – dolcezza. Proč se těšil přízni nejmocnějších mužů doby a sami papežové, Julius II. a Lev X., které oba realisticky a věru nijak milosrdně portrétoval, si ho předcházeli. A proč když v roce 1520 v 37 letech náhle zemřel (Vasari v Životopisech umělců píše, že byl vyčerpán nadměrným milostným životem), byl nešťastný celý Řím a ani chvíli se neváhalo se splněním jeho přání, aby byl pochován na nejčestnějším místě, v Pantheonu.

Narodil se v roce 1483 v rodině místního umělce ve městě Urbino, kde učinil první kroky v dílně malíře Perugina. Zázračně talentovaný žák odchází roku 1504 do Florencie, hlavního města umění. V té době tam ostatně tvoří oba starší géniové, Leonardo i Michelangelo: s nimi vytvoří Raffael jakousi konkurenční trojici, přičemž na jeho straně bude mládí, tělesná krása, zdvořilost, laskavost a vůbec dobré vystupování, což mu později nebude každým přičteno jen k dobru. Protože Raffael byl pravým protikladem umělce-rozervance, umělce trpícího a nepochopeného. Byl dle všeho šťastný člověk, milující ryzí a čistou krásu, již sám dovedl vytvořit.

Jeho skici, studie a kresby ukazují, jak se z prenatálního stavu klubou něžné výrazy jeho sladkých matek Božích, nejkrásnějších madon světového malířství. Lze je zde porovnat s výsledkem: na jednom místě se setkávají přípravné práce s finálním plodem, barvami zářícími scénami radostného mateřství. Lze se setkat na jednom místě s Madonou belvedérskou, která je ve Vídni doma (v Kunsthistorickém muzeu), s nádhernou Madonou s modrým diadémem z Louvru, s neapolskou Madonnou del Divino amore nebo s Esterhazy Madonnou, jež má domov v budapešťské Národní galerii. Nejvíc jich vznikalo ve florentském období (1504–1508), asi tucet: něžná mladá žena ve venkovské krajině, jejíž průzračnost někdy vypovídá o vlivu Leonardově. Spolu s malým nahým Kristem se tam často u Mariina roucha motá stejně dětský Jan Křtitel, jenž si před Ježíškem kleká či klesá pod křížem. Pyramidální kompozice je pevně rozvržená, jednotlivé složky jsou přísně a bezchybně v souladu, krása a klid tu nezastřeně vyjevují své klasické hodnoty. Matka s knihou (Novým zákonem) hledí na svého syna – v jejím výrazu je klid, ale i vážnost předtuchy. Raffaelovy madony byly v milionech reprodukcí či napodobenin ještě před takovými šedesáti lety součástí příbytků obyčejných rodin. Visívaly nad manželskými postelemi a splynuly s představou ideální mateřské lásky a zbožnosti, aniž se někdo zabýval tím, že předobraz vytvořil právě Raffael. Až moderní doba je prohlásila za kýče a nahradila kýči skutečnými, bezduchými.

Raffael
Galerie Albertina, Vídeň. 29. 9. – 7. 1. 2018