„Velký Korsičan“ a turbulentní geopolitika Evropy

Napoleonův odkaz

„Velký Korsičan“ a turbulentní geopolitika Evropy
Napoleonův odkaz

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V loňském roce uplynulo 230 let od začátku Velké francouzské revoluce, která všem slibovala volnost, rovnost a bratrství, ale přinesla zejména gilotiny, strach a války. Na revoluční epochu navázala éra napoleonských válek, jejíž jedno půlkulaté výročí připadá na letošní rok, protože si připomeneme 215 let od bitvy u Slavkova. Roky letí, ale tyto události rozhodně neztrácejí význam, jak ukazují například spory o budoucnost Evropské unie.

Na první pohled se může zdát, že napoleonskou éru a současné turbulence v Evropě toho moc nespojuje, ale realita je opačná. Samozřejmě to souvisí i s osobností „velkého Korsičana“, jež stále vyvolává kontroverze. O tom svědčí mimo jiné odpor, který se v 80. letech zvedl v Německu, když Francie pro svoji variantu společně vyvíjeného tanku navrhla jméno Napoleon. Program se pak sice rozpadl spíš kvůli technickým otázkám a každá země vytvořila vlastní typ, ovšem Paříž stejně raději zvolila „bezpečnější“ název Leclerc.

Opravdu jen málo historických osob budí tak bouřlivé diskuse jako Napoleon Bonaparte. Jeho mimořádné vojenské kvality nezpochybňuje téměř nikdo, avšak politická dimenze představuje zcela jiné téma. Mnozí popisují Napoleona bezmála jako „prototyp“ Adolfa Hitlera, respektive jako bezohledného diktátora a dobyvatele usilujícího pouze o vlastní moc a slávu. Jiní ale říkají, že ve skutečnosti jen bránil Francii proti velké přesile intrikujících protivníků a že jeho vláda pro Francii i zbytek Evropy znamenala velký přínos.

Někteří vnímají Napoleona jako jednoho z „otců“ evropské integrace, kdežto jiní říkají, že byl spíš tvůrcem nacionalismu. Působí to rozporně, jenže něco pravdy je na obojím. Francouzský císař skutečně usiloval o jakousi celoevropskou alianci (samozřejmě s dominancí Paříže), jeho snahy však vyvolávaly i odpor, který zejména v Německu vedl k velkému vzestupu národního cítění a následně k touze po sjednocení všech Němců.

Bonapartovi by se EU líbila

Jeden z největších českých expertů na napoleonskou éru Jiří Kovařík tak mohl oprávněně říci, že Evropská unie by se (přes všechny své chyby) Napoleonovi patrně líbila. Určitě by usiloval o změny s cílem posílit postavení Francie (jelikož by ho netěšila nynější pozice Německa), ale nepochybně by podporoval brexit. Dlouhodobě totiž pokládal Británii za nepřítele evropského kontinentu a usiloval o minimalizaci jejího vlivu.

Může se to jevit jako banalita, ale ve skutečnosti právě zde leží jeden z hlavních faktorů, které propojují napoleonskou éru se současností. Koalice proti francouzskému císaři se stále měnily (a řada aktérů změnila strany několikrát), avšak trvalým článkem zůstával Londýn, který vždy podporoval nepřátele Francie. Z hlediska Britů totiž napoleonské období nebylo ničím mimořádným, nýbrž prostě jen další z fází globálního soupeření s Francií coby mocností, která nejvíce ohrožovala specifickou pozici Británie.

Mnoho popisů a analýz napoleonské éry se více či méně soustřeďuje na „velkého Korsičana“, ale ačkoli byl „Bony“ (jak mu říkali Britové) nepochybně výjimečnou osobností, ani on neměl ve svém jednání nějakou absolutní volnost. Zpravidla jednal podle geopolitických imperativů, které existovaly před ním i po něm. A existují pořád, jak stále dokazuje dění na světové scéně, jež zkrátka a dobře neodpovídá přáním idealistů.

Někteří učitelé dějepisu prý rádi pokládají i otázku, jak se Napoleon díval na americkou válku za nezávislost. Žáci si mnohdy pospíší s odpovědí, že ji určitě podporoval, protože znamenala oslabení nenáviděné Británie. Posléze jim je ze strany učitele připomenuto, že v době počátku americké revoluce bylo budoucímu „velkému Korsičanovi“ sedm let. Tento „chyták“ však skrývá jádro ve formě vlastně úplně správného pohledu na velmocenské soupeření, jež probíhalo a probíhá bez ohledu na osoby králů, císařů nebo prezidentů.

Hlavní vzorce tohoto soupeření jako první rozebral americký důstojník Alfred Thayer Mahan, který je běžně označován za zakladatele geopolitiky coby vědeckého oboru. Na rozdíl od řady svých současníků nehleděl na ideologie a osobnosti, nýbrž na objektivní realitu různých států, zejména přírodní podmínky či ekonomické a politické modely. Z toho pak vyvodil zákonitosti chování a soupeření těchto zemí, přičemž největší pozornost upíral na námořní velmoci a vliv loďstev na průběh a výsledek válečných konfliktů.

Mahanova základní poučka (kterou potvrdily i pozdější konflikty) říká, že pro úspěch ve válce (a na světové scéně celkově) je třeba mít silné loďstvo. Vojevůdci, kteří neuspěli na moři, byli nakonec poraženi i na zemi. Mahan to ukazoval na příkladu Napoleona, ale jeho tezi potvrdily i obě světové války ve 20. století. Také tyto strašlivé konflikty lze totiž v podstatě vnímat i jako střet dvou hlavních geopolitických koncepcí.

Velká Británie dlouhodobě patřila mezi oceánské velmoci, které odvozují svoji sílu především z loďstva, které střeží námořní obchodní trasy a zámořská teritoria. Francie se svého času také pohybovala v této kategorii, ale postupně se přesunula mezi mocnosti kontinentální, kam vždy patřilo Rusko a kam se zařadilo i sjednocené Německo. USA pochopitelně představují typický příklad dominantní oceánské mocnosti, která na tomto postu vystřídala v 19. století vládnoucí, ovšem světovými válkami vyčerpanou Velkou Británii.

Oceánské a kontinentální mocnosti

Jestliže tudíž budeme (stejně jako kapitán Mahan) abstrahovat od osobností a ideologií, ukáže se nám celá historie Evropy i světa zhruba od 18. století do současnosti jako trvající soupeření oceánských a kontinentálních mocností. „Bony“ byl proto z pohledu Britů „jen“ jedním z řady vládců, kteří usilovali o ovládnutí kontinentální Evropy, která by se potom stala rovnocenným protivníkem britského oceánského impéria. Před ním to byl Ludvík XIV., po něm ruští carové a němečtí císařové, po nichž přišli Hitler a Stalin.

Druhá světová válka ale odsunula Francii, Německo a Velkou Británii mezi mocnosti druhého řádu, zatímco na dominantní pozice se dostaly Spojené státy a Sovětský svaz. Z hlediska esenciální geopolitiky však mezi SSSR a carským (nebo jakýmkoli jiným) Ruskem není výrazný rozdíl, jelikož elementární zákonitosti pořád platí. Z toho ostatně pramení i tvrzení, že marxismus byl jen zástěrka pro (geopoliticky dané) velkoruské ambice.

Proto se pořád vedou vášnivé debaty, do jaké míry byla studená válka USA a SSSR unikátním jevem, který řídily hlavně ideologické motivy, a do jaké míry šlo prostě jenom o další stadium „geopolitické rvačky“, která se maskovala vznešenými myšlenkami. Rozhodně ale nejde jen o spor historický, jelikož soupeření mocností samozřejmě pokračuje, ačkoli aktéři se mění. Pro vztahy mezi USA a Čínou už některá média běžně používají pojem „nová studená válka“, byť v odborné komunitě na něm zdaleka nepanuje shoda.

Vhodnost onoho pojmu totiž závisí hlavně na tom, jakou relevanci přikládáme ideologickým a jakou geopolitickým motivům za „první“ studenou válkou. „Přetlačování“ USA a Číny má jen nepatrnou (pokud tedy vůbec nějakou) ideologickou dimenzi a daleko spíš připomíná klasický boj o moc a vliv ve stylu evropských mocností z 19. století. A fakt, že se jeho těžiště přesouvá z Evropy do Pacifiku a Asie, na tom nic nemění.

S určitým zjednodušením tak lze konstatovat, že USA se dnes ocitly v pozici někdejší Velké Británie, respektive globálně dominantní oceánské mocnosti. Čína pak ve svém regionu představuje cosi jako ekvivalent císařského Německa, které aspirovalo na pozici hlavního kontinentálního aktéra, ale usilovalo i o silné postavení na mořích. Začalo tedy budovat oceánské loďstvo, což pochopitelně znepokojovalo Brity. Posléze se mezi nimi rozběhly „závody ve zbrojení“, které mnoho expertů řadí i mezi příčiny první světové války.

SSSR byl (a Rusko dosud je) ryze kontinentální velmocí, jež nikdy nepostavila silné oceánské námořnictvo. Jeden realisticky uvažující sovětský důstojník dokonce řekl, že hlavním úkolem sovětského námořnictva v případné třetí světové válce bude čestná porážka. V případě Číny to dlouho platilo také, avšak poslední roky naznačují změnu po vzoru císařského Německa, respektive cestu Číny mezi oceánské velmoci. Loďstvo s rudou vlajkou totiž roste nevídaným tempem, a proto se mění ve vážného protivníka i pro US Navy.

Historie podle Marka Twaina

Mark Twain velmi výstižně řekl, že historie se sice neopakuje, ale často se rýmuje. Jinými slovy, existují vzorce, jež se v dějinách objevují opakovaně, což v podstatě vystihuje i esenci geopolitických zákonitostí. Představa, že mezinárodní právo či mezinárodní organizace na tom něco změní, se ukazuje jako směšně naivní. Silně se podobá představám totalitních režimů, že mohou ovlivňovat fyzikální zákony.

Stejně naivní by však byla též představa, že gradující americko-čínské soupeření v Pacifiku se příliš netýká Evropy. Kromě faktu, že Čína už natahuje „tykadla“ a „chapadla“ svého vlivu do Evropy, je třeba zohledňovat fakt, že se od Evropy (celkem zákonitě) odvrací pozornost USA. Tento proces totiž začal již za Baracka Obamy a zjevně bude pokračovat bez ohledu na to, zda Donald Trump svoje křeslo letos v listopadu obhájí.

Ačkoli to působí paradoxně, Evropa se přesouvá na periferii světové scény, které několik století dominovala, přesněji řečeno: které dominovaly evropské země, dnes mocnosti druhého, ne-li spíš třetího řádu. Pro malé a střední státy (včetně České republiky) se toho ale moc nemění, a jestli ano, tak jedině k horšímu. USA a Čína se soustřeďují na svůj zápas o pozici světové jedničky, což samozřejmě neznamená, že budou Evropu zcela ignorovat, jenže patrně budou jevit menší zájem o to, jak si zde počínají regionální aktéři.

Brexit, zákulisní spory mezi Německem a Francií, ale i napětí mezi západními státy a zeměmi V4, to vše lze vnímat i optikou geopolitiky, respektive mocenského soupeření, jež užívá Evropskou unii prostě jen jako další arénu pro střet zájmů národních států. Vnucuje se tedy i provokativní myšlenka, zda už někde nečeká jakýsi „nový Napoleon“, který bude chtít změnit kontinentální Evropu ve staronového soupeře oceánských velmocí.

Na závěr lze tedy uvést dva neméně provokativní výroky. Autorem prvního není nikdo jiný než Napoleon Bonaparte, který prohlásil: „Evropa je krtina. Všechny velké říše pocházejí z Asie.“ Druhý z výroků pronesl německý „železný kancléř“ Otto von Bismarck; jeho důvtipný postřeh evidentně platí dosud: „Slovo Evropa jsem slýchal nejčastěji od politiků, kteří žádali pro svou zemi něco, co by se neodvážili žádat vlastním jménem.“

31. srpna 2020