Komentář Daniela Kaisera

Marx je zase in. Tentokrát na Západě

Komentář Daniela Kaisera
Marx je zase in. Tentokrát na Západě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oslavy dvoustých narozenin Karla Marxe vyvrcholily v sobotu velkou vzpomínkovou akcí v režii německé sociální demokracie (SPD). Trevírské městské divadlo zaplnily špičky této vládní strany, předsedkyně SPD Andrea Nahlesová tu mimo jiné prohlásila, že „Marx je zase in a je to dobře“. 

Třicet let po skončení studené války je prý konečně možné o něm otevřeněji diskutovat. Tím Nahlesová samozřejmě ani nenaznačuje, že by snad veřejná diskuse a bádání o Marxovi byly dosud podrobeny jakékoliv cenzuře. Jen tím sděluje, že tomu přijetí Marxe, jež dnes přichází do módy, překážely zkušenosti, které s marxistickými režimy udělaly ve své zahraniční a bezpečnostní politice západoevropské státy a ve svých všedních životech stamiliony Východoevropanů.

Ukazuje to na hlubší rozdělení mezi tzv. starou a novou Evropou. Je nejen v ekonomice a kultuře, nýbrž i v historickém povědomí. Při pokusech zavést kvóty na přerozdělování azylantů z třetího světa a dnes Dublin IV západoevropský establishment vždycky zjistil, že „východní Evropa“ se brání. Výsledkem je pocit, že je zaostalá. Nejde tu jen o přijetí malého podílu armády ekonomických migrantů z Asie a Afriky, ale v posledku i západoevropské mentální mapy. Historické povědomí dnešního západního mainstreamu z nemalé části určuje pocit viny, jenž děti privilegovaných a bohatých postihuje často. Z koloniální minulosti pramení dnešní odevzdanost, s níž vlády v západní Evropě nejenže přijímají imigraci z třetího světa (ačkoliv tamní voliči by zřejmě kdykoliv od 60. let minulého století hlasovali pro stop, kdyby k tomu dostali příležitost), ale i nechuť větší části z nich přizpůsobit se hostitelům. 

Vede to k paradoxnímu stavu. Země, které po staletí měly výhody z kolonií a z dobývání světa, žádají po lidech z té části Evropy, jež kolonie neměla a nemohla z nich těžit, aby s ní dnes nesli nevýhody za viny svých vlastních předků. Je to méně vyhrocené, ale v podstatě stejně absurdní, jako když se arabské děti ve francouzském Alžíru učily dějepis z učebnic, na jejichž začátku stála věta: My, potomci Galů. 

Opačně ono přebírání historické paměti neplatí. Tragická zkušenost východní Evropy znamená na západ od Labe čím dál míň. Prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker, nominálně křesťanský demokrat, v Trevíru v pátek pronášel věty jako: „Marx je učitelem revoluce proletariátu a pracujícího lidu po celém světě. (...) Je hlavním zakladatelem marxismu, zakladatelem marxistických politických stran a tvůrcem mezinárodního komunismu. Je to největší myslitel moderních časů.“

Třetí ukázka byla Junckerem míněna jako stížnost a současně asi i jako obrana proti těm, kdo by si snad mysleli, že chce omlouvat zločiny komunismu nebo, jak říkají marxisté, zločiny stalinismu: „Dnes mu (Marxovi) připisují věci, za něž není zodpovědný a které nezpůsobil, protože řada věcí, které napsal, byla přeformulována v pravý opak.“ 

Kdyby to byla pravda, nemohl by Marx současně být největším myslitelem moderních časů, protože brilantnímu mysliteli a autorovi se nestane, aby jeho teorii všichni ti, kdo ji později uváděli do praxe, vždycky porozuměli tak špatně, aby ji dovedli k opaku toho, co největší myslitel moderních časů chtěl.

Nám „Východoevropanům“ se ani po roce 1989, ani po vstupu první skupiny postkomunistických zemí do EU v roce 2004 nepodařilo vnést do evropské DNA jakousi základní ostražitost před marxismem, z něhož vyrostly katastrofální komunistické diktatury 20. století v Evropě a v Asii. Kdyby se nám to bývalo podařilo, Jean-Claude Juncker by byl po pátku politická mrtvola.