Jedna naše čtenářka nám napsala, že je ráda za uveřejnění polemiky profesora Jiřího Váchy v minulém vydání týdeníku. Pan profesor si myslí, že příliš umenšujeme účinek vakcín proti přenosu covidu. Čtenářka v kultivovaně psaném e-mailu mluví o „antivakcionalismu“ některých členů redakce. Myslím, že to je mylné pojmenování a že dobře to lze ukázat na tématu povinného očkování, které v těchto dnech u nás s plnou silou propuklo.

Proti povinnosti se očkovat můžeme být, i když proti vakcíně nic nemáme. Například autor je právě teď pozitivní na covid a předpokládá, že plné naočkování mu nebude na škodu. Z dat o hospitalizaci jednoznačně vyplývá, že krátkodobě, určitě na několik měsíců, je vakcína pro lidi od důchodové hranice dál pro setkání s koronavirem dobrá výbava. Ale proč by z toho mělo vyplývat, že máme nenaočkované očkovat silou?

Ve chvíli, kdy 39 procent zatížení jipek tvoří plně očkovaní pacienti, je už snad každému jasné, že rostoucí úskalí pro zdravotní systém budou lidé, jimž vakcína mezitím přestává v těle působit. Nemohu si pomoci, i když je neočkovaných pořád většina, bez 40 procent na jipkách a bez 44 procent na ostatních lůžkách, která obsadili plně očkovaní, tvoří relevantní část této vlny. A bez nich by prostě zatížení nemocnic bylo výrazně menší.

Systém dál pere na jaře koupenou vakcínu do všech skupin (k dětem se zatím „jen“ přibližuje), jako kdyby bylo přání Pfizeru českým raison d’être. Nikdo z nich nezdůrazní, že se do lidí pořád píchají vakcíny vyvinuté proti původnímu koronaviru, nikoliv proti mutaci delta, neřkuli delta plus, jakkoliv nám na jaře odborníci, u nás například Petr Smejkal, slibovali, že výrobci vakcín mohou vakcínu rychle, klidně za tři týdny, upravit na novou variantu. Asi je ale třeba nejdřív napíchat dávky, aby se nemusely vylévat do kanálů. Mluví o tom profesor Jiří Beran, kterého by nastupující ministr zdravotnictví Vlastimil Válek do svého poradního týmu nevzal kvůli údajnému „antivaxerství“. A teď totéž řekl jeden z asi třech nejslovutnějších epidemiologů v Německu Alexander Kekulé.

Starým lidem se píchala vakcína na jaře už v době končící sezony respiračních nemocí, přes léto se trvalo na rouškách v MHD, dálkové dopravě, obchodech aj., čímž se lidem vzala možnost potkat se s koronavirem, který už tu zřejmě bude trvale, potkat se s ním v létě, kdy je virová nálož významně menší. Zanedbávala osvětu ke včasné léčbě, nestihla zajet za každým důchodcem a učinit mu na místě jasnou nabídku dávky s výkladem. Ignorovala protilátky po prodělané nákaze. To všechno v představě, že poselství o vakcíně by nemělo nic narušovat, a v naději, že trvalá bude naopak ochrana vakcínou vytvořená. Tato strategie neuspěla, bohužel, ale ONI se jí dál drží, a dokonce zvyšují otáčky.

A když se nám nepovede ofenziva – pozor, přichází psychologizace –, nejenže připravíme novou, ještě mohutnější ofenzivu ve stejném směru, ale ještě potřebujeme viníka, na něhož lze svést náš dosavadní neúspěch. Neočkovaní jsou mandelinkou bramborovou této pandemie. Zatímco očkovaní se nepotřebují testovat a hygiena očkované z domácností s výskytem covidu bez testování vyšle do společnosti, nad těmito lidmi, kterých je ve společnosti asi 30 procent, čili bezpečně menšina, ukájejí někteří z nás své sadistické choutky („Musíme znepříjemnit život neočkovaným.“) a chystají se je zlomit zákonem. Kdo navrhuje novou povinnost, měl by k tomu rovnou navrhnout i trest a sazby a v rámci intelektuální poctivosti upřesnit, jestli ty sazby budou jen finanční, nebo se bude rovnou odnímat svoboda, jestli neočkované budou zatýkat řadoví příslušníci, nebo rovnou ÚOOZ.

Je pochopitelné, i když těžko omluvitelné, pokud se pro zavedení povinného očkování vyslovují architekti a roztleskávači dosavadního neúspěšného postupu (Adam Vojtěch, jeho náměstkyně Martina Vašáková, Jan Konvalinka, Petr Smejkal, o Českém lékařském klubu ani nemluvě). Ale proč se k tomu odvádění pozornosti přidává tolik veřejně známých person, které do tragického postupu státu nejsou namočeny?

Jakýmsi dosavadním vyvrcholením tohoto tažení jsou náznaky, že by se snad neočkovaným neměla poskytovat kvalitní lékařská péče. Když to před rokem zkoušel na Václava Klause ministr vnitra Jan Hamáček, dalo se to se sebezapřením pojmout jako trapná epizoda v politickém provozu. Ale dnes to coby popis nálady mezi lékaři formuluje Tomáš Šebek z Lékařů bez hranic: „Upřímně se obávám toho, jestli tam s nimi (tj. neočkovanými – pozn. red.) bude dostatečná empatie. Nejspíš to bude hodně přes míru naší únosnosti.“ Tady už přímo ohmatáváme jedno dosud aspoň formálně ctěné, velmi hodnotné tabu. Totiž že na nemocničním lůžku jsme si všichni rovni, například bez ohledu na náš předchozí životní styl.