Senátor, který se nedovedl smířit s tím, že neobhájil mandát

Libor Michálek: umělec v odcházení

Senátor, který se nedovedl smířit s tím, že neobhájil mandát
Libor Michálek: umělec v odcházení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Prohrát volby je jistě nepříjemná zkušenost. I v takové situaci je ale potřeba jaksi zachovat dekorum, když kvůli ničemu jinému, tak pro udržení si šancí na nějaké příští vítězství nebo aspoň na uznalý potlesk při odchodu. Senátor Libor Michálek se místo toho rozhodl jít do druhého kola senátních voleb s ukřivděným křikem a po prohře ještě přidat na hlasitosti. Svého protikandidáta Marka Hilšera, někdejšího uchazeče o úřad českého prezidenta, nejprve vyzýval, aby v Michálkův prospěch z voleb odstoupil, protože Michálek ho coby senátor podpořil v prezidentské volbě a Hilšer by mu to měl teď oplatit. Na jeho místě by to prý udělal, protože cokoli jiného by bylo v rozporu s jeho svědomím, čímž se mu podařilo naznačit, že pokud se Hilšer nezachová podle jeho představ, bude to důkazem, že to svědomí nemá. Vskutku absurdní požadavek, jímž končící senátor mimo jiné ilustroval sklon se trochu přeceňovat – ať už si o Hilšerově prezidentské kandidatuře a jeho názorech myslíme cokoli, je její relativní úspěch především dílem kandidáta samého. Bez politické zkušenosti a politického zázemí dostal skoro devět procent hlasů, na to si kandidaturu musel skutečně odpracovat. Libor Michálek mohl pomoci při prosazování kandidatury v Senátu, tu nezanedbatelnou voličskou podporu mu ale nepřihrál.

Ještě bizarnější pak byla Michálkova vyjádření po prohraném druhém kole. V rozhovoru pro Český rozhlas si posteskl, že doplatil na to, že mnoho voličů a především voliček se rozhoduje podle vzhledu. Zásadový pracant Michálek tak proti „hezounovi“ Hilšerovi neměl šanci. Končící senátor si mohl vybrat mezi odchodem důstojným a trapasem, s rozhodností hodnou lepší věci zvolil to druhé. Vytvořil o sobě dojem, že na místě v zákonodárném sboru nepřiměřeně lpí, je ochotný tahat z rukávu nesmyslné nápady, jenom aby si ho udržel. A když se to nepovede, naváží se do voličů (voliček), prohru vysvětluje jejich iracionalitou, povrchností (hodnocení vzhledu je dost subjektivní, a zas takovou roli v rozhodování voličů nehraje, jinak by se například Miloš Zeman asi prezidentem nestal). Ten závěrečný úlet Libora Michálka cosi vypovídá nejenom o něm, ale možná i o lidském typu, který v politice reprezentoval, oprávněnosti nadějí, které ho do politiky vynesly.  

Libor Michálek je nepochybně zásadový muž. V 90. letech pracoval na Fondu národního majetku, s respektem o něm mluvil nebožtík Tomáš Ježek. Michálek na FNM upozorňoval na možnou korupci, byl vyhozen, později se s fondem úspěšně soudil. V roce 2010 se stal zosobněním boje proti politické korupci. Jako pracovník Státního fondu životního prostřední nahrál Martina Knetiga, poradce tehdejšího ministra Pavla Drobila, záznam měl dokládat, že poradce chce nějakými nekalými machinacemi zařídit příjem pro stranickou pokladnu ODS. Michálek si posléze nahrál i ministra Drobila, ten v rozhovoru naznačoval, že zničí-li „whistleblower“ nahrávku s Knetigem, mohl by v práci třeba povýšit. Po propuknutí aféry musel Libor Michálek z fondu odejít, nedlouho po něm rezignoval i ministr Drobil. Pro publikum to byla jasná a čitelná story. Na jedné straně establishment, všichni ti pánové v ne zrovna vkusných ohozech, kteří vědí, jak na to, a společnými silami a bez ohledu na stranickou příslušnost mění politiku v bezduchou mašinu, jejímž smyslem je dopomoci tuzemské „buranokracii“ k dalším a dalším ziskům. A proti nim osamělý donkichot, zásadový muž oddaný pravdě a společnému prospěchu, který se konfrontován s tou všeobecnou zkažeností odhodlá k zoufalému a možná v něčem i bizarnímu činu. Značná část české společnosti tehdy byla naštvaná na politiku en bloc, vnímala ji – přinejmenším zčásti právem – jako zkorumpovanou. Tohohle naštvání využil mimo jiné i jeden cílevědomý miliardář a díky němu jsme dnes tam, kde jsme. Proběhla, jak se říká a píše, „protikorupční revoluce“ nebo spíš pokus o systémovou změnu podepřený mimo jiné protikorupční rétorikou. Moc  jsme si pomohli. To už ale není vina Libora Michálka.

Jeho politický osud dokládá také to, že i nesporná zásadovost může mít nějaké stinné stránky. Člověk může vstoupit do politiky se skutečnou ambicí věci měnit, být v ní hlasem pravdy, svědomí a všech těch hodnot, které pan Michálek vyznává. Jenomže se snadno může stát, že ty pojmy jako pravda a svědomí v jeho hlavě lehce zmutují. Z pravdy se stane vše, co říká osoba XY, ze svědomí síla, jež řídí všechny skutky osoby XY. Jakýkoli nesouhlas s představami osoby XY je pak logicky popřením pravdy, absence svědomí. A jakýkoli kompromis s nimi je morální problém, projev zla, jež musí být potřeno, anebo – nejsou-li k tomu možnosti – se jeden aspoň nesmí kontaminovat dotykem s ním a udržet si čistotu. Naopak zástupce pravdy a svědomí na tomto světě se nesmí zdržovat nějakou sebereflexí, vše přece dělá v zájmu těch nejvyšších hodnot. A pak se objeví nějaký pán, který má tu drzost a proti ztělesněnému protikorupčnímu étosu kandiduje ve volbách. Je ochotný ohrozit všechno to nekonečně dobré, co v Senátu díky nositeli pravdy a svědomí existuje! Má tu drzost neodstoupit! A voliči a voličky ho volí! Přitom jim nabízí nějaké vágní řečičky, zatímco já v boji za pravdu mnohokrát krvácel. Tohle přece nemůže mít nějaké racionální vysvětlení, musí za tím být naopak neschopnost racionálně uvažovat, neschopnost mít život uspořádaný podle nějakých hodnot. Co dělat? Ztrapnit se do záznamu, to bude nejlepší. Jeden by byl i trochu nakloněný věřit tomu, že Libor Michálek prohrál volby proto, že Marka Hilšera znali lidé z televize, třeba za tím o moc hlubší úvaha nebyla. Vypadá to ale, že se voliči ve své moudrosti rozhodli dobře.