Velké a malé dějiny očima Josefa Charváta

„Prezident je v lůžku, rozpačitý, nuceně se směje“

Velké a malé dějiny očima Josefa Charváta
„Prezident je v lůžku, rozpačitý, nuceně se směje“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Deníkové zápisky významného českého interního lékaře Josefa Charváta (1897–1984) už známe. Roku 2014 pečlivé editorky Marie Bahenská a Hana Barvíková nabídly čtenářům knižní podobu záznamů psaných v průběhu roku 1945, nyní předložily další svazek, snad ještě významnější. Nazvaly jej Josef Charvát v dobách naděje a zmaru. Deníky z let 1946–1949.

Nutno říci rovnou, že literární, estetická hodnota tohoto ego-dokumentu, jak se pamětem, deníkům a osobní korespondenci nově říká, je slabá. Akademik neměl beletristické ambice; prožité, viděné a slyšené zaznamenával věcně, suše, texty nepentlil metaforami, líčením přírodních krás se nezdržoval, možná si jich ani nevšímal. Vyjadřoval se ovšem kultivovaně, se schopností odlišovat důležité od nepodstatného, psal sice pro sebe, jak dokazuje hned první stránka výše připomenutého deníku z roku 1945: „Navštívil mne p. Jaromír Nevole v zastoupení firmy Hrdina (akumulační kamna – telefon 33581)...“, současně však myslel na budoucnost, chtěje zanechat svědectví z pohnutých časů. Svědčí o tom i skutečnost, že nepsal „B“, když měl na mysli manželku Boženu (v denících je přece obvyklé, že jejich pisatelé jména svých blízkých takto zkracují), snad rovnou myslel na editory, aby si jednou nemuseli lámat hlavu: paní Charvátová tady vystupuje jako „žena“.

Autor předmluvy Petr Svobodný říká přesně: „Nejcennější vrstvou sdělení deníku profesora Charváta z roku 1948 jsou pasáže o událostech v institucích, orgánech a společnostech, ve kterých působil: především na III. interní klinice lékařské fakulty, jejímž byl přednostou, v profesorském sboru sboru fakulty, na celé univerzitě, ve všeobecné nemocnici, celkově v resortu zdravotnictví i v řadě profesních spolků.“ Řádění akčních výborů a rychlé převlékání kabátů tady sledujeme v sugestivních zkratkách děsivého stroboskopu, profesor dobře chápe, co se děje a kam se společnost řítí, má velké obavy, současně spoléhá na to, že jako špičkový endokrinolog bude ušetřen represí. Byl.

Léčí umírajícího prezidenta Beneše, zajíždí za ním do Sezimova Ústí, v pátek 7. května 1948 si zaznamená: „Po 4. h odpoledne jedeme. Prezident je v lůžku. Barvu má zdravou, ale těžko mluví, těžko hledá slova, je rozpačitý, nuceně se směje. TK 200/120. Neudrží se na nohou. Pravostranná hemiparéza. Mozečkové a kmenové příznaky. Status lacunaris. Při stoji pád nazad. Bradypsychismus. Při poradě (...) energicky naléhám na okamžitou abdikaci z důvodů lékařských a naprostý klid nejméně na půl roku.“

A současně do jeho klientely přichází nová vrchnost, třeba Marta Gottwaldová, v zápiscích někdy zvaná „Martička“, víc pobaveně než přátelsky. V sobotu 3. září 1949 je to přesně rok od Benešovy smrti, výročí si Charvát nevšiml, zato pečlivě zaznamenal: „Volá paní Gottwaldová, vyčítá mi, že o ni nedbám. Posílá spoustu rajských jablek, slív, česneku, mufloní kýtu, srnčí kýtu, bednu tokajského, uherský salám.“ Ta tělnatá osoba nepronikavého intelektu by se asi divila, kdyby si přečetla anekdoty o sobě, jež tu budoucí laureát státní ceny pojmenované po jejím manželovi zaznamenal, třeba: „Sedí Gottwald s paní Martou v opeře. Paní se ohlédne, pak se nakloní ke Gottwaldovi a šeptá mu: ,Za námi sedí Vrchlický.‘ Gottwald jí šeptá: ,Co to mluvíš, vždyť ten už je mrtev.‘ Paní Marta chvilku sedí tiše, pak se nenápadně ohlédne, nakloní se ke Gottwaldovi a znovu šeptá: ,Ale vždyť on se ještě hýbá.‘“

Josef Charvát byl svým založením člověk Západu, ne Východu, demokrat s averzí vůči totalitám, svědčí o tom i jeho deník ze čtyřměsíčního pobytu v USA a Kanadě, publikovaný v knize na str. 15–148. Komunistický režim nepřivolával ani nevítal, vymezoval se však vůči němu pouze v soukromém deníku, při jehož pozorném čtení ale vidíme, že ani on nebyl imunní vůči propagandě. Trpce zaznamenává odchody známých osobností do exilu, leč Rafael Kubelík v jeho pohledu „dezertoval“ (18. září 1948) a Egon Hostovský dokonce „zdrhnul“ (5. září 1949).

Poučná četba.

Josef Charvát v dobách naděje a zmaru. Deníky z let 1946–1949. NLN, s. r. o., ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR, v. v. i. Praha 2018, 438 str.

 

          

Jaromír Slomek