Ceny akademie hrají o budoucnost a moc jim to nejde

Oscaři: uměníčko vítězí nad „umčem“

Ceny akademie hrají o budoucnost a moc jim to nejde
Oscaři: uměníčko vítězí nad „umčem“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Letošní udílení Oscarů velmi výstižně předznamenal americký herec Sean Penn, když v předvečer ceremonie vyhlásil, že nepovolí-li americká akademie během slavnosti vystoupení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, veřejně svoje Oscary roztaví. Nejde jenom o ten anoncovaný způsob Pennova protestu, v němž je možné vidět variantu dávného sloganu Překovejme meče v pluhy, v tomto případě by ale šlo o překovávání Oscarů v meče nebo vůbec zbraně, jichž je Ukrajině momentálně zapotřebí.

Ze slov světoznámého herce ale kromě osobní angažovanosti (na Ukrajině během počátku války natáčel dokument) byla znát značná ztráta kontaktu s realitou. Jako kdyby ještě pořád žil ve světě, v němž je udělování Oscarů ostře a globálně sledovanou událostí a příležitost vystoupit na nich skvělou šancí zapůsobit na světové publikum z toho nejprestižnějšího řečniště, z něhož se dají formovat postoje lidstva. Netuším, jak to se snahou prosadit vystoupení Zelenského do programu Oscarů bylo, jestli se o něm jen naprázdno nespekulovalo, jestli o ně prezident vůbec stál. V každém případě ale o nic nepřišel. Nanejvýš o šanci být zakomponovaný někam mezi facku Willa Smithe Chrisi Rockovi a nějaké to taneční číslo, o aplaus publika, které už si ani samo není tak jisté svou veledůležitostí, jako bývalo před lety. V povědomí světové veřejnosti se ceremoniál stal jednou z těch akcí, jež je možné v klidu „odzívnout“.

Nepíše se mi to snadno – je to špatná zpráva i pro novinářskou profesi. Utahovat si z Oscarů před lety znamenalo vysmívat se velké a mocné instituci, která výrazně ovlivňovala svět filmu a měla i značnou faktickou moc, skutečně pro publikum nastavovala nějaká kritéria, formovala jeho představy o tom, co je dobrý film (jiná otázka je jak). Dnes jako kdyby byly ceny americké Akademie filmového umění a věd jen ubohá mršina určená k všeobecnému okopávání. Těžko ale vyzdvihovat nějaké známky oživení, když je člověk nenachází. Vývoj filmového průmyslu Oscarům nepřeje a způsob, jakým se vedení akademie snaží nepříznivé situaci vzdorovat, věru nepomáhá, blíží se až sabotáži.

Oscaři to mají těžké, filmový průmysl se vyrovnává s agresivním nástupem streamovacích společností, v kinech dominují komiksové spektákly a pokračování či nové verze dřív úspěšných titulů (ani jedno není typ „oscarového“ snímku), dva roky pandemie zkomplikovaly filmovou výrobu. Televizní přenos vyhlašování cen je každý rok méně a méně sledovaný, je to vnímáno jako symptom úpadku přenášené televizní zábavy a také toho, že na Oscarech v posledních letech soutěží snímky, které moc lidí nevidělo, nemají tam komu fandit. To je mimo jiné důsledkem toho, že v tradičním smyslu „oscarové“ filmy – tedy přístupné širokému publiku a zároveň mající, nebo aspoň předstírající nějakou uměleckou ambici a společenskou závažnost – skoro přestaly vznikat. Do toho se ještě akademie snaží naplnit soudobé představy diverzity a inkluzivity, také způsobem, který ten divácký zásah nemusí zrovna zvětšovat. Tomu všestrannému průšvihu se akademici rozhodli čelit zkrácením přenosu; jistě se to stalo také pod tlakem vysílající televize ABC (dřív si mohla diktovat akademie, dnes je to naopak). Dosáhla ho vyřazením některých kategorií z přímého přenosu, v sestřižené podobě se objevily před jeho zahájením. A také zařazením dvou vůči širokému publiku vstřícných ocenění – divácké ceny a vskutku prazvláštní ceny pro Oscar Cheer Moment, tedy ocenění pro scénu, jež v publiku vzbudila největší nadšení či jásot. Obojí se spíš vymstilo.

Vřazení některých cen z přenosu těžko nesli mnozí filmoví profesionálové, není se jim vůbec co divit, takto upozaděnými obory se staly i tak zásadní složky filmového umění jako střih nebo výprava. Navíc došlo k paradoxnímu jevu – mezi ty sestříhané Oscary se dostala ocenění pro sci-fi epos Denise Villeneuvea Duna, což byl jediný z nominovaných snímků, o kterém se dalo s jistotou říci, že ho v kinech vidělo hodně lidí. Obě ty divácké ceny, jež akademie organizovala spolu s Twitterem, vyhrály filmy režírované Zackem Snyderem, tvůrcem velice vážně se tvářících komiksových adaptací. Má na sociálních sítích skupinu velmi zapálených fanoušků, početně nemusí být bůhvíjak veliká, na dominanci v diváckém hlasování to ale zjevně stačí. Jestli akademici ty ceny po letošku nezruší, může se Zack Snyder těšit na pravidelný přísun (tak trochu) Oscarů. Vnímání Oscarů pomáhá, je-li ceremonii možné označit za přelomovou v tom či onom pohledu. Podobné momenty se daly najít i na letošním udílení, bohužel ten zdaleka nejvýraznější z nich byla facka, kterou v přímém přenosu uštědřil herec Will Smith komiku Chrisi Rockovi potom, co na pódiu žertoval o oholené hlavě Smithovy manželky (a známé herečky) Jady Pinkett Smithové (ostříhala si vlasy, protože trpí alopecií). Snad ještě horší než to přelomové fackování a vulgární pokřikování byla Smithova řeč při přebírání Oscara za hlavní roli ve filmu Král Richard. Snažil se v ní za svůj výstup omluvit, nějak mu z toho ale vyšlo značně urputné dojímání se nad sebou samým.

Dalším tím přelomem má být, že letos poprvé dostalo Oscara pro nejlepší film dílo vyrobené pro potřeby streamovací společnosti. K tomu se už dlouho schylovalo, poněkud překvapivé ale je, která streamovací služba byla takto poctěna. Zatímco Netflix každý rok uvádí často dost nákladná díla režisérských hvězd (Cuarónova Roma, Scorseseho Irčan, Fincherův Mank, Baumbachova Manželská historie), od nichž se čekalo, že toho prvního Oscara Oscarů vydobudou, tou první vítěznou streamovací společností se stala Apple TV+, navíc s nenápadným snímkem, který přeskočil netflixovského favorita letošních Oscarů – Sílu psa režisérky Jane Campionové (z dvanácti nominací nakonec proměnil jen jednu). Jenomže i to vítězství neurážlivého a po všech stránkách neškodného filmu V rytmu srdce režisérky Sian Hederové, amerikanizované verze osm let starého francouzského snímku Rodinka Belierových, se nedá brát jako důkaz toho, že by Hollywood právě procházel obdobím mohutného tvůrčího kvasu.

Je to film, který by rozhodně mohli ocenit rodiče dívek na prahu puberty (nemyslím to nijak výsměšně). Je to film, který by se jim nejenom mohl líbit, je také možné sledovat ho s uspokojením v rodinném kruhu, protože zaujme i rodiče - je výchovný, sice se v něm občas mluví trochu sprostě, ale především znakovou řečí, romance, již zažívá hlavní hrdinka, je příkladně cudná, její vztah k rodině opět příkladně láskyplný a odpovědný, stejně jako její píle a odhodlání překonávat překážky. Ve filmu hraje navíc důležitou úlohu hudba a i hudební dramaturgie vítězného snímku vychází rodičům vstříc – staré soulové songy, Joni Mitchellová... A objekt romantických citů protagonistky nosí tričko King Crimson!

Začátek toho filmu mě upomenul na dávný osmdesátkový hit Flashdance – jeho hrdinkou byla temperamentní svářečka, jejíž životní vášní byl tanec a ona se rozhodla prorazit do světa tanečního umění. Hlavní postavou V rytmu srdce je středoškolačka Ruby Rossiho (Emilia Jonesová), která ovšem taky pracuje na rodinné rybářské lodi. Vášní jejího života je ovšem zpěv, šéf středoškolského sboru její talent objeví a vede ji k tomu, aby si podala přihlášku na prestižní hudební školu Berklee. Ovšemže to má háček, rodina hrdinky – otec, matka a bratr – je neslyšící a často také závislá na její pomoci. Navíc jejich byznys je ohrožen, velkoobchod za ryby platí málo, rybáři založí družstvo, je kolem toho spousta zařizování a obchodování, Ruby toho má na práci víc než dřív...

Jak to všechno dopadne? Asi tak, jak diváci tuší a taky chtějí. A jak to ve filmech, v nichž prakticky všechny postavy mají dobré srdce, taky bývá. Podobný happy end teď zažili autoři V rytmu srdce, jistě jim pomohlo, že se hlavní představitelka naučila znakovou řeč a že neslyšící postavy v něm hrají neslyšící herci (charismatický představitel otce Rossiho dostal Oscara za mužský herecký výkon ve vedlejší roli). V rytmu srdce je příklad měšťanského umění toho typu, jaký v dřívějších dobách na Oscarech dominoval pravidelně, jeho vítězství se dá interpretovat i jako projev nostalgie po časech, které se ve vzpomínkách akademiků staly starými a dobrými.

Letošní poražený – antiwestern Síla psa – je naopak příkladem měšťanského umění nových časů. Okázale „artového“, v prezentaci témat zároveň převelice doslovného. V rozlehlé krajině americké Montany (ve filmu ji „hraje“ Nový Zéland) se odehrává dusivé komorní drama, jehož klaustrofobii místy až příliš zvýrazňuje hudba Jonnyho Greenwooda. Jeho aktéři ale působí spíš jako loutky autorského záměru, především antihrdina v podání Benedicta Cumberbatche je nepřesvědčivý a vlastně i nezajímavý, drama se spíš sugeruje, než aby ve filmu bylo skutečně přítomné, story toho filmu podle knižní předlohy Thomase Savage je dobrá, ale způsob vyprávění potlačuje její přednosti, bez ohledu na všechny ty velkolepě působící obrazy.

Dalo by se říct, že na letošních Oscarech zvítězilo uměníčko nad „umčem“. Následovat by měla spekulace nad tím, komu z nich patří budoucnost. Jenomže je těžké říct, jestli Oscaři nějakou budoucnost hodnou toho označení vůbec mají.

2. dubna 2022