Hypotéza o úniku koronaviru z čínské laboratoře nabírá na síle

Za tohle je i deset bilionů málo

Hypotéza o úniku koronaviru z čínské laboratoře nabírá na síle
Za tohle je i deset bilionů málo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

O původu viru SARS-CoV-2 se posledního čtvrt roku vede zajímavá debata, hlavně v USA. Teorie o tom, že virus nepřeskočil na člověka v přírodě, nýbrž ve Wuchanském virologickém institutu, známá jako teorie laboratorního úniku (lab-leak), je dnes silnější než kdy předtím. Jsou popsané pozdější manévry čínské strany, jako je ničení vzorků viru, ví se, že už v listopadu 2019 trojice vědců z Wuchanského virologického institutu onemocněla nemocí s příznaky později typickými pro covid-19. Jistěže důkaz na úrovni doutnající hlavně není a zřejmě nikdy nebude, Donald Trump ale jaksi jménem světa žádá po Číně deset bilionů dolarů jako kompenzaci za nesmírné škody způsobené virem a lockdowny (které Peking dosti agresivně promoval).

Hypotéza lab-leak je v oběhu skoro stejně dlouho jako virus samotný, až do letošního jara jí však bylo dovoleno pohybovat se pouze na okraji veřejného prostoru. Donald Trump se jí chopil loni v dubnu, ale nepracoval s ní nijak systematicky. Posléze se na ni dalo narazit nejspíš tak na webech a v časopisech považovaných za konspirátorské, ultrapravicové, extremistické.

Pomyslnou čáru do salonů teorie překročila až letos v dubnu, ať už obsáhlým rozborem bývalého vědeckého redaktora New York Times Nicholase Wadea, nebo texty v deníku Washington Post. V Bílém domě je mezitím pevně usazen Joe Biden, což zjevně mnoha lidem, kteří by nesnesli představu, že se jejich názor v něčem kryje s Trumpovým, umožnilo podívat se na věc s otevřenou myslí.

V řadě těchto objevitelských článků zaujal 3. června důležité místo měsíčník Vanity Fair. Nejzajímavější je na něm popis soubojů uvnitř americké vlády o to, zda je vůbec přípustné prezidentově oblíbené hypotéze věnovat pozornost. Autorka článku například popisuje poradu na ministerstvu zahraničí, kde část osazenstva dožadující se tlačit na Čínu k větší transparentnosti dostává od jiných účastníků varování, ať neotevírá Pandořinu skříňku. Nikoli z nějakých ohledů na vládce v Pekingu, ale protože by zájem o wuchanský institut vynesl na světlo fakt, že americké vládní granty pro tamní virologický institut šly přímo na experimenty s viry známé jako „gain of function“ – což je v podstatě genetická úprava virů, kdy virolog s nejlepším úmyslem odhadnout chování viru po nějaké budoucí mutaci tu mutaci vytvoří. Nechuť se v tomto výbušném aspektu celé pandemie šťourat charakterizuje i značnou část vědecké obce. Jedna v textu citovaná kapacita to glosuje slovy, že Wu-chan má potenciál stát se pro obor virologoie tím, čím se stal Černobyl pro jadernou fyziku.

Z tohoto příběhu vystupuje jako leitmotiv něco, co už jsme mohli tušit i z jiných velkých témat, která poznamenala Trumpovu éru: nezanedbatelná část vládního aparátu nápady tohoto nekonvenčního prezidenta nevítala a snažila se je zhatit. V našem příběhu například část ministerstva zahraničí postupuje proti vůli ministra Mikea Pompea. Hlavu do písku strkají i tajné služby. Vysoce postavený člen Trumpovy Národní rady pro bezpečnost reakci vládního aparátu na první Trumpovy zmínky o možnosti lab-leak přirovnává k procesu „tvorby protilátek“. Nemocí, s níž organismus federální vlády takto zápasil, byly údajné předsudky tehdejšího prezidenta vůči Asiatům, tedy rasismus. Obava z toho, že mohu vypadat jako rasista nebo rasistovi s oranžovou hřívou dodám argumenty, vedla nepochybně i většinu médií k tomu, že se nad takovou náhodou, jakou je přítomnost ústředního pracoviště pro výzkum netopýřích koronavirů v centru pandemie, po celý Trumpův mandát nepozastavila.

Když tedy dnes Trump vystoupí s požadavkem na astronomické kompenzace Číny světu, můžeme za předpokladu, že hypotéza je pravdivá, namítnout maximálně tolik, že jeho požadavek není reálný. I tak má samozřejmě cenu tímto způsobem mluvit, protože tady nejde o to, jak se mluví s Pekingem, ale jak se mluví o Pekingu. Tamní režim, pionýr systému sociálních kreditů a vlastně i našich covid pasů, si trochu nepříznivé publicity jistě zaslouží.

„Věda“ a věda

Celá hypotéza lab-leak vrhá velmi nelichotivé světlo i na stav současné vědy. Stanovisko 27 vědců z 19. února 2020 otištěné v Lancetu poslalo každého, kdo byl ochoten na hypotézu lab-leak vůbec pomyslet, do kategorie konspirační teoretik. Takové autoritativní zaujímání stanovisek, nejlépe kolektivně, nemá samozřejmě s nepředpojatou vědou nic společného. Datový vědec z Nového Zélandu Gilles Demaneuf, který zformoval disentní skupinu vědců-pátračů po laboratorní stopě, ve Vanity Fair o této deklaraci otištěné v Lancetu říká: Působilo to jako ustavení nové ortodoxie, přibité na dveře kostela. „Každý měl povinnost je následovat. Každý tím byl zastrašen.“

Už jsme v Echu psali o zajímavé okolnosti, že organizátor tohoto provolání v Lancetu, britsko-americký zoolog Peter Daszak, mimo jiné přerozděloval granty pro „gain of function“ výzkum z Ameriky, kde na něj Barack Obama uvalil moratorium, do institutu ve Wu-chanu. Když Donald Trump loni v dubnu tento „Daszakův“ grant zrušil, 81 laureátů Nobelovy ceny si v otevřeném dopise postěžovalo na prezidentův nevědecký přístup.

Známe to už z klimatologie, že ve vědě dnes její významní reprezentanti nedobývají primárně poznání, ale granty. Pro život po pandemii nabízí příběh lab-leak stejnou lekci, jako bychom si mohli a měli vzít z nekvalitní práce našich vládních matematiků, na jejímž základě vláda dusila společnost déle, než bylo nezbytně nutné. Neexistuje nějaká neomylná „věda“. Je věda dobrá, protože otevřená, a je věda špatná, protože předem daná. Zdánlivý konsenzus odborníků bývá častěji než dřív tenký led.