Vstupovat do pokročilé debaty o výrocích děkana filozofické fakulty Michala Pullmanna má smysl jen pro pošetilé diskutéry. Jako vždy platí, že nikdy se nic nikomu nevysvětlí, nikdy nebude nic pochopeno. Do hlav a ledví, jak správně říká Pullmann v rozhovoru v Echu, opravdu nevidíme, takže co tím chce říci, když mluví třeba o „demokratických rysech stalinismu“, přesně nevíme.

Ale zajisté není tak šílený, aby tím chtěl říct, že stalinismus byl správný, tedy demokratický, a projevem toho demokratismu byl revoluční teror. I on nepochybně ví, že byl hrozný a vražedný, jak by tedy měl něco společného s demokracií? To je do nebe volající drzost. Nebo hloupost. Nebo obojí.

Jenomže ono na tom něco je a není nutné (i když pro zajímavost, proč ne?) číst ani Pullmannem doporučované tzv. revizionistické autory, kteří často tvrdívají podivné věci. Ale pravdu mají v tom, že komunismus v revoluční fázi byl provázen vzestupem „lidových mas“, jak tomu říkají marxisté, a tyto lidové masy se opravdu manifestačně i konkrétně podílely i na teroristických činech, represích, na bezpráví a na genocidě, sice třeba nepřímo, ale se souhlasem a dobrovolně.

O tom je také řada výborných knih, tradičních historiků jako Orlando Figes nebo Richard Pipes, ale i klasických literárních děl, třeba vynikajícího románu Andreje Platonova Čevengur, který popisuje, co se stane, když takový lid začne uskutečňovat utopickou ideu komunismu, přičemž nemá základní ponětí o dobru a zlu, o hodnotách a vládne jím jen pudová touha ničit starý řád, který chtějí nahradit nějakým novým, nějakou utopií, kde si budou všichni demokraticky rovni: jako třeba naši táborští husité. Jenže ho nahradí jen zmarem, ve kterém najdou vlastní záhubu. Ale to boření se děje opravdu „demokraticky“, tedy z vůle lidu a vládou lidu.

Možná to nedorozumění spočívá v pojmu lid, od nějž je slovo demokracie odvozeno. To má z jistých důvodů vznešený, ba božský zvuk, na který jsou mnozí demokraté citliví, přestože o svých bližních žádné zvláštní, natož vysoké míněné nemívají. Ale lidu, abstraktního lidu, si váží, lid je přece demokracie. Lid je zobrazován jako ušlechtilý, toužící po svobodě, po vyšších ideálech.

Lid je humanismus. Obvykle má lid nahradit starou hierarchii, za francouzské revoluce, kdy se to zbožštění nastolilo, to byla aristokracie, v Rusku samoděržaví a také církev a kulaci, u nás třeba Vídeň a Habsburkové, pak kapitalisté. Má to svou logiku, neboť ti, co jsou dole, se derou vzhůru a ti nahoře jsou nahrazováni a přemáháni lidem, který toho pak obvykle poněkud lituje, ale vždy až po čase. Možná něco takového teď vidíme v krásném Západě, který se též demokratizuje, takže přestává být krásný. Ale to bychom odbíhali.

Lid ovšem není žádná hodnota sama o sobě. Lid je abstrakce, která je schopna také dosti strašných věcí. V Řecku velmi správně odlišovali demokracii (i když ani ta nebyla ideálem a takový Platon se jí děsil) od ochlokracie, vlády lůzy, spodiny a deklasovaných lidí: a takoví existují a mohou dělat různé věc, třeba posílat na smrt inženýry nebo Horákovou anebo třeba soudit Plastiky. Vůbec takových lidí nemusí být málo, my pamětníci se vzpomínáme na 80. léta jako na vládu držek, tlam, které začínaly už od prvního vrátného a končily na ústředním výboře. To byl také lid.

Lid je schopen různých věcí: umí se projevovat jako tvůrce hodnot, to se stačí projít po tradiční krajině a je vám jasné, že lidé, kteří tady žili generace před námi, byli schopni úžasných věcí. Ale lid je schopen také jásavého souhlasu s režimem, který může být strašný, jako byl stalinistický (u nás v raných 50. letech) – anebo líné a lhostejné akceptace, jako dosti lidí za normalizace, která opravdu nebyla ani trochu režimem krutovlády, ale daleko spíše režimem lidových posluhovačů, flákačů, kariéristů, slabochů, hlupáků, domovních důvěrnic, dědků a svazáků. Ale také i slušných lidí, kteří jen zvolili lehčí nebo nenáročnější cestu, moc toho od života nečekali, hlavně chtěli klid a pohodlí, i když to bylo pohodlí hodně „secondhandové“ (to slovo ovšem neznali).

Pullmann má myslím pravdu, když poukazuje na to, že takoví lidé existovali a nebylo jich málo a režim se o ně mohl opřít a dlouho se o ně také spolehlivě opíral. Používat přitom slovo demokracie je však nonsens. Jedině že bychom se zamysleli nad tou „demokracií“. Třeba k ní máme zase náběh.