Sociální sítě pochopitelně žily očekáváním nedělní demonstrace na Letné – vy už víte, jak to tam dopadlo, já ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, ještě ne. Ale názory by byly. Počátkem minulého týdne způsobili Andrej Babiš a jeho manželka Monika na sítích další pobouřenou vlnku. Postovali fotečky z oslavy narozenin, šéf koncernu tam zapózoval se skupinou mladších žen zevnějšku, řekněme, magazínového, v čepičkách s nápisem „Sorry jako“ na tričkách se dal přečíst nápis „Motýle“. Ty snímky se rozletěly po sítích, často doprovozené pobouřenými komentáři, které říkaly víceméně totéž: „Oni se nám smějí.“ Pravda. Nebo přesněji: Oni se tváří, že se nám smějí. Babišův tým s tímhle motivem hraje často – přijmout to, kvůli čemu si z premiéra lidi dělají legraci, vetknout si to do štítu a dokázat tím, jak moc jsem nad věcí. Tahle taktika často funguje, v Babišově případě ne tak docela – to by oligarcha nemohl ve chvílích, kdy jeho vystupování není pod „odbornou kontrolou“, naplno projevovat svou ukřivděnost a dotčenost a vůbec to, že se fakt dobře nebaví, že trpí a vzteká se. I kdyby to tak ale nebylo. Je to hypotetické „Oni se nám smějí“ skutečně tak pobuřující? Jasně je za tím vidět výsměch z pozice moci, „shora dolů“. To je poslední dobou hodně probíraný koncept – vysmívat se je přípustné jenom nahoru. Zároveň je v dnešní době těžké určit, co to vlastně ono nahoru a dolů v tomhle kontextu je. Kdyby se Andrej Babiš vysmíval mně, byl by to projev mocenského násilí? Měřeno pozicí v hierarchii státu asi ano. Ale fakticky by mě to (naštěstí zatím) nijak neohrozilo, v očích lidí, s nimiž pracuji a mezi nimiž se pohybuji, by mi to spíš pomohlo. Hypotetický Babišův výsměch by pro mě nebyl nijak zraňující, možná by mě měl dokonce potěšit – směje se mi někdo, koho si důvodně nevážím, o to snadněji by po mně ty jeho fóry měly sklouznout. V praxi to tak ale často nefunguje. Lidem asi vadí, když se jim někdo směje, vnímají to jako ponižující. Může se jich dotýkat, zneklidňovat je sama představa, že by v očích někoho, kohokoli, mohli být směšní. Těžká situace, směšní totiž jsou (jsme) a v dnešní době existuje spousta způsobů, jak to někomu rychle a účinně připomenout. Asi by bylo praktičtější tu vlastní směšnost nějak přijmout, počítat s ní, vycházet z ní než se rozčilovat nad každým jiným směšným jedincem, který na ni více či méně či vůbec zdařile upozorní.

Když už jsme u toho vysmívání. Debatu místy epického charakteru rozpoutal status filmového publicisty Kamila Fily, který se rád, hojně a obsáhle vyjadřuje k širším společenským otázkám. Napsal na Facebook delší text o prezidentu Zemanovi a především o vtipech a dalších vyjádřeních na jeho účet – zvlášť o těch drsnějších, které jaksi tematizují prezidentovu sešlost věkem a zdravotní stav, vůbec zjev a tak dále. Kamil Fila k tomu píše, že sám takové fóry sice nešíří, zároveň ho ale nepobuřují a neshledává na nich nic špatného. Miloš Zeman si podle něho – vzhledem k jeho chování v úřadě – žádné ohledy, s nimiž se jindy přistupuje ke starším lidem, nezaslouží. Navíc sama představa, že starý člověk si zaslouží speciální respekt právě kvůli věku, je podle něho naprosto pomýlená (právě tahle pasáž a jedna hodně nešikovná formulace v ní použitá rozproudily tu debatu). Přiznávám, že mně tenhle způsob trefování se do prezidenta nesedí. Určitě ne proto, že to je prezident, a asi ani ne tolik proto, že je Miloš Zeman starý člověk. Stáří a nemoc ale jsou přece ty jeho rysy, jimiž nikomu neškodí, společnost jimi nerozděluje. Vlastně mohou být to jediné, co hlavu státu v očích odpůrců zlidšťuje, nějak jim ji přibližuje. S každým dělá čas různé věci, o některé z nich skutečně není důvod stát. Na Miloši Zemanovi není odpuzující jeho občasná slabost a její projevy, ale spíš to, oč usiluje a co dělá ve chvílích, kdy může dát najevo přetrvávající sílu. Vysmívat se známkám té slabosti je – když už pomineme otázky vychovanosti a vkusu – pomýlené. Je to palba mimo terč.