Znáte Hrabalovu povídku Nejkrásnější oči? Je skoro nemožné se při ní nerozplakat. Čítával jsem ji kdysi svým malým dětem a ty mě plačíce prosily, ať už dál nečtu, že už to nemohou poslouchat, jak je to smutné a kruté. Ale zároveň to je povídka tak krásná, že ji chtěly slyšet celou znova, tak jsem jim ji četl opakovaně a bylo to, jako když se sejdou citliví sadisti, aby se rozněžnili. 

Ta povídka je totiž o srnečcích a ty nejkrásnější oči patří srnčí mamince, se kterou lehávají v pelíšku v lukách a tisknou se k ní a ona je zahřívá a hladí svým jazykem a nejněžnějším pohledem. A krásné oči má také bratříček toho srnečka, který to vypráví, a ten bratříček přijde o nohu, kterou mu usekne „velká stodola, která měla otevřená hrozivá ústa, a ta huba požírala naše obilí a pomalu se blížila a já jsme měl dojem, že nás sežere, uskočil jsem a utíkal a slyšel jsem, jak můj bratříček zanaříkal…“. V tuto chvíli zanaříkaly i ty moje děti a volaly, že to je hrozné, chudák srneček, chudák jeho maminka. Povídka pak ještě dojemně a krutě pokračuje dál.

Ten nářek srnčího bratříčka, kterého právě posekala nějaká „hrozivá stodola“, se na českých a moravských lukách ozývá každé léto mnohokrát! Podle odhadu lidí, kteří se tím zabývají, je při senosečích zabito šedesát tisíc kusů srnčí zvěře, většinou mláďat čili srnčat. I když se to číslo jeví jako nadsazené, lze si představit, že idyla posekané louky je provázena téměř masakrální obětí zvířat, jež se sotva zvládnou postavit, neboť příroda, netušíc, že jednou budou jezdit po lukách „stodoly“, zařídila čas jejich bezmoci na vrchol léta. V každém případě tisíce a tisíce „nejkrásnějších očí“ vyhasnou předčasně, zemřou krutou smrtí, která zanechá na sekačce nějaké krvavé šmouhy, ale čelisti jedou dál. Jsou to smrti bez rituálu, nikdo nedá do jejich tlamy smrkovou snítku, nikdo u nich nepostojí se smeknutým kloboukem, nikdo si nepochutná na srnčím guláši, jenž miloval Hrabal, vědom si toho, že tím jejich smrt snad získává nějaký význam. Jen nejkrásnější oči jejich maminek zoufale hledí odněkud z okraje louky, kam zmizelo jejich milované srnče, které se k jejímu tělu ještě před chvílí s důvěrou tisklo.

Proto by bylo správné podpořit iniciativu „STOP sečení srnčat!“, která formou petice vyzývá k opatřením, která by mohla hrozivé číslo srnčích obětí přece jen snížit. Předpokládá to povinnou spolupráci s uživatel honitby, žací stroje opatřené plašicím či detekčním zařízením, případně termovizí (to je nejspíš utopický návrh), a návrh na oddálení seče po dobu hájení mláďat.  

Jsem dalek představy, jak to zařídit, aby „nejkrásnější oči“ se mohly na svět dívat co nejdéle, ale jisté je, že Bohumil Hrabal by se k takové výzvě připojil mezi prvními. Tak bychom to mohli tady udělat místo něj. Pro ty nejkrásnější oči. Ale i pro nás, neboť bez srnečků a srneček budou ty naše o něco prázdnější.