KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Obránci našeho světa u Prince de Ligne

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Obránci našeho světa u Prince de Ligne

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z vlastních dávných vzpomínek vím, že když bylo člověku šestnáct sedmnáct, kromě toho, že měl zájem o rozvoj, či spíš stále oddalované zahájení pohlavního života, zajímal ho také společenský život. Ten se nejlépe realizoval návštěvami pohostinství, což ovšem bylo v těch sedmnácti letech stále nelegální.

O to větší to však byla rozkoš, když se mladíku podařilo někde se (nelegálně) namazat. Vždyť i jedno dvě piva obdržená hospodským, který nechtěl občanku, chutnala jinak, než když to pak bylo normální. Člověk měl až slastný pocit: cítil se dospělým, takže si třeba i zapálil, možná i frťana si troufl objednat, prostě blaho.

A byl zároveň trochu v odboji. Blažilo ho, že na hospodského vyzrál, a zároveň mu byl vděčný. Věděl sice, že mu může způsobit průšvih, ale to nutkání bylo silnější. Představa, že se mohou ve dveřích objevit příslušníci, dodávala těm chvílím na vzrušení a napětí. Přijdou? Nepřijdou? Stihnu ještě jedno? Jsem borec… Kdyby mě tak viděla Máňa, spolužačka, kvůli které jsem tak hrozně riskoval.

Ne každý je vybaven těmito vzpomínkami, ale kdo ano, ten musí „nelegální oslavu“ v teplickém hotelu Prince do Ligne chápat. Nebo aspoň na ni pohlížet shovívavě a s vědomím, že současný stav přímo nutí jisté typy, aby ho porušovaly. Pro určitý druh mužského (obvykle mužského) prožívání světa je velmi těžce snesitelné, že někde jsou místnosti, a oni do nich nemohou. Právě v nich se přitom cítí být pravými muži, v nich rozkvétá jejich lepší já, rodí se v nich, mezi štamprlemi a jednohubkami, nejlepší nápady, vznikají pravá přátelství a utužují se plodné vztahy. A teď tyto prostory zejí prázdnotou. To se mají ti lidé scházet kde? V parku nebo v lese? To mají slavit své důležité narozeniny kde? Na Skypu? Už jste někdy měli mejdan na Skypu? Zkusili jste si někdy s někým připít skrz virtuální konferenci? Hrozná pakárna… Nejsou tito pokoutně se scházející muži zachránci normálního světa, po jehož návratu toužíme? Tedy, aspoň doufám, že po něm toužíme.

Je to tak. Tito přichycení vzdorující muži (obvykle to jsou opravdu muži, ženy mají jiný druh potřeb) těžko mohou ten nepřirozený, ba nelidský stav vydržet jinak, než že ho budou zkoušet porušovat, než se budou snažit ho různě obcházet, různě se pokoutně scházet a pak se tam tetelit blahem z té radosti, že jsou spolu někde, kde nemají a nesmějí být a kam se ostatní nedostanou.

Oni pochopitelně vědí, že z toho mohu mít průšvih, ne sice tak velký, ale trochu ano. Že sice asi nepřijdou příslušníci VB kontrolovat jejich občanky, ale že za rohem asi budou číhat paparazzi, kterým to někdo z nich, to prostě už tak chodí, napráskal. Protože taková akce je vždy zároveň nějakým druhem pasti, do které se tito muži rádi navzájem chytají. To už je u těchto mužů s takovým vybavením takový sport, že sice na oslavu přijdou, ba cítili by se poníženi, kdyby je tam nepozvali, ale nemohou si být jisti, jestli je tam někdo nechce také sejmout. Ale to je právě baví, podobně jako pubertálního hocha baví to, jestli mu nalejí, nebo ne. Je to neodolatelné puzení mužského elementu, který se potřebuje stále sám potvrzovat, i kdyby to potvrzení bylo třeba pár panáků becherovky v nelegálně otevřeném baru s jinými muži, co spolu pečou.

Tak to má být. Jsou to obránci světa, který bychom si přáli, aby se vrátil. Měli bychom je podporovat, nebo je aspoň chápat.

Jenom jedno není jasné: proč se pak tak směšně vymlouvají, slibují, že už to neudělají, a skoro u toho brečí lítostí. Možná mají představu, že je to také mužská vlastnost.

27. ledna 2021