S architektem Ladislavem Lábusem

Nemám rád domy, kolem kterých je nepříjemné chodit

S architektem Ladislavem Lábusem
Nemám rád domy, kolem kterých je nepříjemné chodit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dlouhé roky patří k předním českým architektům. Zároveň v roli profesora a děkana Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze vychovává generace nových architektů. V rozhovoru pro Týdeník Echo popisuje, jak současná doba proměňuje architekturu, i to, co od mládí inspirovalo a utvářelo jeho osobně.

Váš bratr chtěl být od pěti let hercem. Zároveň popisuje, jak v dětství rád kreslil. Vás to naopak prý nebavilo. Kdy jste se rozhodl, že budete architektem?

Já jsem se tomu od dětství spíš bránil. Táta byl architekt. A tak nějak se předpokládalo, že budu taky. Nechtěl jsem jít ve šlépějích otce. Chtěl jsem být něčím jiným. Ale pak se to tak stalo.

Nechtěl jste být srovnáván s otcem?

To ani ne. Otec nebyl nijak slavný architekt. Nakonec na stará kolena pracoval ve Výzkumném ústavu vývoje architektury. Projektoval spíš ojediněle rodinné domky pro známé. Spíš ve mně byl takový vzdor proti tomu, že se to předpokládalo. Měl jsem ambice být režisérem, spisovatelem. Zajímalo mě výtvarné umění. V šedesátých letech taky samozřejmě hudba. Nic jsem v ní ale nedělal. Na to jsem neměl ambice ani předpoklady. Nakonec jsem zvolil architekturu, protože jsem svým způsobem byl takový bipolárně talentovaný. Zajímalo mě umění. Zároveň jsem ale na rozdíl od bráchy vůbec neměl problém s technickými předměty. Pak to spíš vyšlo jako z nouze ctnost. Šlo mi obojí, tak jsem to spojil. Samozřejmě mě to ale lákalo.

Bratr popisuje, jak chodil na strašnou střední školu v Přípotoční. Vy taky?

Já jsem chodil na Budějovickou. Tehdy jsem byl otevřený do všech stran. Zajímal jsem se o film, o výtvarné umění. Samozřejmě i o architekturu. Ale nebyl jsem vyhraněný. Nebyla to moje jednoznačná volba.

Technické předměty vás bavily?

Bavily. Vůbec jsem se je nemusel učit. Šly mi samy. Na architektuře mě zajímalo výtvarno a technické části jsem se nebál. Přišlo mi to jako profese, kde to jde skloubit. Táta byl asi rád, že jsem šel na architekturu. Já jsem ale střední školu flákal. Nebyl jsem dobrý student. Já jsem dělal jen to, co mě bavilo. Jak brácha říká, že jsem v dětství nekreslil tak vášnivě jako on, tak jsem se na přijímací zkoušky na architekturu připravoval. Začal jsem kreslit.

Kdo z architektů vás tehdy inspiroval? Eva Jiřičná mluví o tom, jak obrovský vliv na ni měl Jaroslav Fragner.

Fragnera měli hodně pod kůží. Ona u něj ale byla až na Akademii výtvarných umění na postgraduálu. Mně se na prvotní inspirace, když jsem se rozhodl pro architekturu, těžko vzpomíná. Pamatuji si až ty později. V mládí mě určitě svojí prací inspiroval otec. Pak jsem našel obrovskou inspiraci v Louisi Kahnovi. To byla velká persona. On nebyl ani modernista, ani postmodernista. Byl velmi svébytný. Na škole mě úplně oslnil. V této době přitom byly v módě úplně jiné trendy. Mašinismus, archigram, které se teď vracejí, protože jsou reálné. Už to není jen sen. Inspiroval mě Plečnik, o kterém jsem na škole dělal referát. Oslovil mě dávno předtím, než se tady stal v devadesátých letech tak uznávaným.

Nezmiňujete žádnou inspiraci z nejsilnějších českých architektonických trendů. Z funkcionalismu, modernismu.

To bylo složitější. Když jsem studoval, patřil jsem ke generaci, která se trošku distancovala od generace modernistů. Ne už od té první generace modernistů, ale od těch Prágrů, Šrámků, Bočanů. Dnes se celé té jejich tvorbě říká brutalismus. Za mého mládí se brutalismus říkalo odvětví moderní architektury, které se soustředilo na syrové materiály. Podobalo se spíš průmyslové architektuře. Dnes se ten význam trochu přelil do toho, že se brutalismus říká celé pozdní moderně. Kde je trošku betonu, tak už je to brutalismus. Mně tohle už trochu lezlo krkem. Už v tom bylo moc arogance, surovosti.

Vrcholná díla toho proudu jako česká ambasáda v Londýně od architekta Jana Bočana moc vlídně opravdu nepůsobí.

Tu jsem na vlastní oči neviděl. Byla tehdy považovaná za obrovský úspěch. Dostali za ni mezinárodní cenu od Royal Institute of British Architects za nejlepší zahraniční realizaci. V takovém měřítku se v té době v Praze stavěl třeba Intercontinental na konci Pařížské ulice, kde Bočan, pokud vím, dělal interiéry. Já jsem se v té době naopak vracel ke kořenům. Už v tom byly zárodky postmoderny. Odvážil jsem se udělat šikmou střechu a takové věci, které se předtím nesměly dělat.

"Mně nedělá problém, že tady nevzniká nic světového. Nad čímž se tady často vzlyká. Architektura se poměrně vzchopila. Jsou tady kvalitní stavební firmy i řemesla. Architekti, kteří dovedou navrhovat. Jestli mi něco vadí, je to neúcta k veřejnému prostoru a ke krajině. Tohle považuji za největší přečiny těch posledních třiceti let," říká Ladislav Lábus. - Foto: Jan Zatorsky

Vám ten brutalismus připadal dogmatický a odosobnělý? Jako připadal Franku Lloydu Wrightovi příliš studený a neosobní funkcionalismus?

Wright byl organičtější. Neměl tu racionální větev architektury rád. Je pravda, že u nás ta racionální větev strašně zbytněla díky Teigemu. Ze všech těch idejí se postupně stávají dogmata. Funkcionalismus byla krásná idea a stalo se z ní dogma. Právě po druhé světové válce, když se to rozjelo naplno, se ukázalo, že žádný všelék neexistuje, tak se seznalo, že ten moderní názor ničí města. A spolu s dopravou nevnímá hodnoty starého prostředí, které je nám svým způsobem blízké. Nechodíme na procházky na sídliště, ale do starého města. Nejezdíme na dovolenou na sídliště, pokud nejsme zrovna fanatičtí vyznavači nějakého architektonického dogmatismu. Jezdíme po historických městech. To, co je v nich obtisknuto, začalo v tom šíleném architektonickém kvapu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se stará zástavba začala likvidovat. S tím přišla postmoderna. Samozřejmě to taky nebyl všelék, protože historická architektura se nedá imitovat. Generace pozdní moderny mi tehdy neimponovala. Vzory jsem hledal jinde. Tak jsem přišel ke Kahnovi nebo postmodernistovi Robertu Venturimu. Ten tehdy u Kahna pracoval. To pro mě najednou bylo znovuzrození. To mě zajímalo. Už mě nebavilo soupeřit, jestli udělám vyšší barák. Nebo drsnější barák. Začalo mě zajímat, jak je příjemné kolem toho baráku chodit. Žít v něm.

To vám zůstalo. Tím se vaše architektura vyznačuje. Když jste dostudoval, komunistický režim nedával architektuře moc prostoru. Co jste po studiích toužil dělat?

Architektura se samozřejmě nedala dělat jako svobodné povolání. Museli jsme jít do nějakého státního ústavu. Všechny zakázky byly státní nebo družstevní. Svobodná tvorba úplně vymizela. Dodavateli byly taky státní firmy. Ty se na architekturu dívaly úplně jinak. Byla to úplně jiná atmosféra. V ní jsem měl štěstí, že jsem se dostal do ateliéru Aleny Šrámkové, kde se architektura dělala. V té době bylo pár ateliérů, ve kterých by člověk chtěl být. Já jsem se hned po škole nikam nedostal.

Kam jste chtěl jít?

Byly takové ateliéry, kam chtěl jít každý. Jako slavný liberecký SIAL.

Je paradoxní, že váš bratr, který nastoupil tehdy do Ypsilonky v Liberci, byl těm známým architektům ze SIAL tehdy blíž než vy jako mladý architekt.

Tak lokálně určitě. Znal ty lidi. Pro nás byl ještě na škole SIAL velký vzor. Na to jsem si tehdy ani netroufal pomyslet, že bych byl v SIAL. V takovém hvězdném uskupení. Nastoupila tam strašně silná generace, která je zhruba o pět let starší než já. Přikrylové, Rajnišové, Zavřelové. To nebyl ateliér postavený jen na Karlu Hubáčkovi a Miroslavu Masákovi. Oni přitáhli tyhle mladé lidi, z nichž se nakonec skoro 90 procent stalo profesory, kteří začali po roce 1989 výrazně ovlivňovat českou architekturu. Nebo emigrovali a zapsali se do architektury ve světovém měřítku. Jako Johny Eisler u Richarda Meiera.

SIAL byl nejsvobodnější prostředí v české architektuře té doby?

Ono to svým způsobem podobně svobodné, i když ne tak hektické bylo i v ústavu u architektky Šrámkové, kam jsem nastoupil. Když to začalo, tak se to jmenovalo Sdružení ateliérů. Vzniklo dva roky před SIAL z iniciace architektů Prágra, Machonina, Šrámka a Klena. To byly první čtyři ateliéry, které vystoupily z tehdejších Stavoprojektů a založily nový Projekční ústav. Ten v sobě měl lidštější podmínky, jak to nazvat, jakéhosi jugoslávského socialismu. Ateliér Šrámkové si koupil barák tam, kde je dnes v Praze na nábřeží hotel Four Seasons. Za peníze, které měli navíc, si ho sami rekonstruovali. V dalším ateliéru si koupili jachtu v Jugoslávii a jezdili tam na dovolenou. To, co si ten ústav vydělal, mohl částečně investovat do nějakých společných cílů. Právě na tomto principu byl pak založen SIAL. Náš ústav vznikl v roce 1966. SIAL v roce 1968. Zajímavé je, že do Liberce tehdy šla ta strašně silná generace nové vlny. Oni tam navíc ještě založili tu Školku, což bylo ještě o krok dál. To v Praze nebylo. SIAL byl tehdy taková komuna. Ideálem bylo tehdy žití v komuně. To se možná trochu blížilo čínskému nebo izraelskému modelu.

Architektonický kibuc?

Tam se dělalo od večera do rána a od rána do večera. Ta Školka byla v Jedlové na úpatí Jizerských hor. Ti lidi tam neměli kam chodit, tak byli pořád spolu. Kdežto to pražské prostředí je jiné. Přes tu super sestavu, která v Liberci byla, se toho u nás v Praze v ústavu postavilo mnohem víc. Včetně toho Bočanova Londýna, který jste zmiňovala.

V ateliéru u Šrámkové jste vydržel hodně dlouho?

Byl jsem tam osm let. Pak jsem tam vedl svoji vlastní skupinu. Pak se to v roce 1991 rozpadlo.

Ladislav Lábus je pověstný mimořádným citem pro zasazení stavby do daného terénu. Rodinný dům ve Vidovicích. - Foto: Jan Zatorsky

Jak se dnes díváte na tehdejší stavby svých kolegů? Prágrovu Novou scénu Národního divadla. Machoninův Thermal v Karlových Varech, dům Šrámkové na pražském Můstku.

Mám to trošku rozdělené. Pro mě Šrámková na Můstku není to samé jako Nová scéna nebo Thermal a Kotva. Pro mě byl Můstek ukázka, jak může dobře v centru města vypadat nový moderní barák, který tam dobře zapadne. Kdežto na Novou scénu si asi už nikdy nezvyknu. Je to takový brutalismus. Nebo Kotva. To byly stavby, kde se architekti mohli uplatnit se svou vlastní invencí. Estetické krédo tehdy bylo, že to kašle na prostředí kolem. To byla doba, kdy se počítalo, že se zbourá celá Petrská čtvrť a postaví se tam nové domy. Já ty baráky ale hodnotím podle toho, jestli kolem nich a pod nimi rád chodím. Jít kolem Kotvy je ale děsné. To není město. Tam nechci být. Příšerný prostor. Ty slepé fasády toho baráku.

Zboural byste Kotvu?

To už se dneska nedá zbourat. Já bych ji nestavěl.

Kam jsme se v architektuře od roku 1989 v evropském srovnání dostali? Učíte na architektuře, navrhujete domy, rekonstruujete památky. Máte přehled o všech oblastech.

Mně nedělá problém, že tady nevzniká nic světového. Nad čímž se tady často vzlyká. Architektura se poměrně vzchopila. Jsou tady kvalitní stavební firmy i řemesla. Architekti, kteří dovedou navrhovat. Jestli mi něco vadí, je to neúcta k veřejnému prostoru a ke krajině. Jak se zabírá volná krajina nesmyslnými skladovými areály. Vadí mi, že když má někdo půdu, tak si myslí, že si tam může postavit úplně, co chce, i když je to mimo intravilán obce. A vlastně by se tam stavět nemělo. Tohle považuji za největší přečiny těch posledních třiceti let.

Jak se to dá řešit? Kde ty sklady stavět?

To je hodnotový problém, jestli si vážíme své krajiny. Je to hodně vidět třeba ve Zlíně. Celý průmyslový areál, kde se neví, co s ním. A přitom tam za Zlínem stavějí nová nákupní a skladová centra, která by se vešla do toho průmyslového areálu a pomohla by ty chátrající stavby oživit.

Teď se po covidu s rozmachem on-line nakupování promění nakupování i práce. Jak to ovlivní architekturu?

To bude obrovský problém s těmi obřími kancelářemi. V boomu se nastavěly spousty nákupních center. Za patnáct let se styl nakupování úplně změní. Jak kdysi zestárl obchodní koncept Kotvy, ale ten barák tam stojí dál. To se teď stane s nákupními centry. Když ale s těmi domy zacházíte svobodně, tak se dovedou změně společenských trendů přizpůsobit.

V Praze je spousta kanceláří, o které bude stále menší zájem. Zároveň je tady obrovský nedostatek bytů. Byt je tady nejméně dostupný v celé Evropě. Řada těch kanceláří se dá přece snadno přestavět na byty. Často stojí na velmi dobrých adresách.

Je otázka, jestli architektura nepůjde do budoucna směrem, že se budou stavět univerzální budovy, které se budou využívat buď na bydlení, nebo na práci. To ale zatím neodpovídá stavebnímu zákonu. Tam musíte říct, jestli stavíte byty, nebo místa na práci. Ale asi je to budoucnost. Když se podíváte na střed města, tak se tam nejdřív víc bydlelo. Pak pracovalo i bydlelo. Dnes se tam zas víc přesouvá bydlení. Budoucnost architektury bude ale hlavně svázaná s tím, že nebudou chybět architekti, ale zedníci. Nebudou stavební profese, protože nikdo nebude chtít dělat rukama.

Už je to vidět?

Už je to znát šíleně. Veřejnost to možná ještě nevidí, ale stavební firmy už to moc dobře vědí. Až se zvedne životní úroveň v zemích, odkud k nám manuální pracovníci do stavebnictví přicházejí, tak nastane jiná doba.

Na stavbách to žádné digitální technologie a roboti nenahradí.

Částečně ano. Zase se vrátí prefabrikace. Zase se budou montovat baráky z nějakých panelů.

Jiří Lábus je jedním z neznámějších a nejpopulárnějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt. - Foto: Jan Zatorsky

Touha po kvalitním bydlení a dobrých řemeslech přece nezmizí.

Jde o to, aby taky byla touha lidí věnovat se řemeslu. Doufám, že se to změní a mladá generace přijde na to, že je lepší věnovat se řemeslu. Teď stoupají ceny stavebních prací, protože není, kdo by to dělal. Zároveň kvůli tomu, že nefunguje doprava mezi kontinenty, zdražují stavební materiály.

Jací studenti dnes chodí na architekturu? Jak se to mění během generací?

I naše fakulta trochu zmasověla. Ale zdaleka ne tolik jako filozofie. Přijímáme třikrát víc studentů než v minulosti. Je to potřeba. Architekti jsou nezbytní. Uživí se. Naši studenti nemají vůbec problém si najít práci. Na rozdíl on některých oborů, které chrlí absolventy a vůbec se nedívají, jestli jsou potřeba.

Jsou dnešní studenti v něčem jiní?

Mění se to. Už nejsou jednoznačně vyhranění, jako to bylo za nás. Já sám jsem nebyl moc vyhraněný. Pořád jsem se ale o architekturu zajímal. Dnes si člověk volí architekturu, ale často moc neví, proč. Nový fenomén je, že máme jednu čtvrtinu uchazečů o studium ze Slovenska a další čtvrtinu z bývalých sovětských republik.

To nebylo?

Lidí z bývalého SSSR přibývá v posledních letech. My poskytujeme vzdělání zadarmo nejen Slovákům jako občanům Evropské unie. Ale kupodivu i Rusům. Když se naučí česky, na což si vždycky seženou nějakou bumážku, studují zadarmo. To je nepochopitelné. To není jen architektura. Tady studují desítky tisíc zahraničních studentů, které platíme ze svých daní.

Jaké jsou před architekturou největší výzvy?

Hodně o tom teď mluvím a píšu. Tento týden tady máme konferenci evropských architektonických škol. Velkým tématem je, že se čím dál víc rozšiřuje spektrum toho, co by měl architekt umět. Ty disciplíny se překrývají. Architektura, urbanismus, krajinařina. My jsme tady také založili krajinářskou architekturu. Dokonce jsme akreditovali nový program, kde budou mít studenti všechny povinné předměty, jak z krajinařiny, tak z architektury. Studium bude delší.

V éře, kdy se řada profesí čím dál víc úzce specializuje, je to taková nová renesance, cesta k širšímu záběru.

Je to svým způsobem reflexe doby. Tím, jak se všechno rozšiřuje do mnoha oborů, které by měl architekt znát. Počínaje všemi těmi nesmyslnými normami přes počítače, do toho udržitelný rozvoj, uhlíkové stopy. Architektura si jako jedno z mála povolání zachovává univerzálnost. Je to komplexní vzdělání. Architekti nestudují na interiéry, na urbanismus. Studují všechno. Jinak všechny ostatní profese se už od prvního ročníku dělí. Často dokonce už na středních školách.

27. srpna 2021