Nejhorším činem Miloše Zemana v prezidentské funkci bylo to, jak v roce 2013 ignoroval většinu ve sněmovně a po policejním puči proti Nečasově vládě vytvořil vládu svoji, úřednickou. Ta ignorovaná většina ve sněmovně by se tehdy shodla na tom, že premiérkou bude Mirka Němcová za ODS. S odstupem času vidíme, že prezidentova svévole byla vůči Němcové nevědomky vstřícná. Senátorka by na takovou funkci jednoduše neměla.

Například tuto sobotu jsme se od ní dozvěděli, že „už nemá smysl“ pokračování Visegradské skupiny. „Peníze, čas a energii využijme lépe.“ Je to emotivní reakce na fakt, že jeden z členů V4 vidí jinak než ona vojenskou válku Ruska proti Ukrajině a sankční válku EU proti Rusku. Viktor Orbán také v sobotu poskytl analýzu, s jejímiž východisky není jednoduché polemizovat. Podle Orbána žádný ze čtyř původních předpokladů Západu – Ukrajina může vyhrát, stačí, když jí budeme dávat moderní zbraně; sankce oslabí a destabilizují Rusko; k ostrému postupu Západu se přidá většina světa; čímž sankce poškodí víc Rusko než nás – nevyšel a je třeba se vážně zamyslet, co dál.

Například za červen, po pěti měsících bezprecedentních sankcí, Rusko hlásí nižší inflaci než Česká republika (oni 15,9 procenta s klesající tendencí, my 17,2 procenta s rostoucí tendencí). Tady se senátorce Němcové otevírá téma jak hrom. Je možné přemýšlet, co tváří v tvář rostoucím cenám energií udělá vláda vysoce průmyslové země, anebo zůstat na stanovisku, že za každé, ale úplně za každé procento růstu cen energií může Vladimír Putin, že Orbán je „Putinův nástroj na rozbití jednoty“ EU, a kromě rozpuštění Visegrádu nenavrhovat nic dalšího.

Kupodivu Polsko, jehož vláda zaujímá k Rusku nejostřejší postoj, se v té věci s Orbánem sice dramaticky neshodne, přesto nikdo relevantní z polského vládního tábora rušit Visegrád nechce. Roli tu sehrává fakt, že jak Orbánova, tak Morawieckého vláda je už roky pod soustředěnou palbou Evropské komise. Nemohou se zřeknout pomoci, která je v Bruselu pro každého nějak se vymykajícího Středoevropana vzácná. Hlavně ale vědí, že zaujetím názoru na jednu konkrétní situaci, byť tak dramatickou a zásadní, jako je tato válka, se politika členské země Evropské unie ještě zdaleka nevyčerpává. Máme tu pro naše každodenní životy, pro budoucnost českého průmyslu nebo třeba života na venkově daleko bezprostřednější revoluci zevnitř EU, nařízený přechod na bezuhlíkovou ekonomiku. Jsme terčem tažení za další odebrání kompetencí národních států ve prospěch centra. Není povzbudivé, pokud zrovna konzervativní politička nechápe, že instituce – byť jako tady neformální – je víc než konkrétní situace.

Na závěr konstatujme, že po sedmi měsících vlády Petra Fialy máme z řad této pestré skupiny několik veřejných odsudků Visegrádu a proti tomu jen tiché prosby od jednotlivců v ODS, ať to ti první veřejně neříkají. Odklon od Visegrádu je samozřejmě v příkrém rozporu s programovým prohlášením vlády.