Novodobí Češi nepovstali na bitevním poli, neuhnětla je nějaká krvavá revoluce, ale vychovali je před dvěma staletími dobráci kantoři a starostliví kněží. Byla to jejich trpělivá, usilovná a nacionalisticky uvědomělá indoktrinace, která z těch vesnických prosťáčků, kteří ani pořádně nevěděli, kdo jsou, udělala národ, který se pak začal hlásit o svá práva, což vedle pozitivních věcí (kdo by chtěl komu upírat práva?) přineslo také své problémy a konflikty. Ale tak už to bývá a díky tomu tu pořád jsme.

Zatímco význam kněžstva v národě pominul (spíš bych řekl bohužel), učitelé, či hlavně učitelky, tu s námi jsou pořád, bez ohledu na to, kam to národ mezitím dopracoval a jestli se jako národ pořád cítí. Jejich význam už není dávno v nějakém buditelství a udržování národního plamene, ale především v tom, že někdo musí s našimi dětmi provést ty složité úkony a úkoly, které nikdo jiný jen tak nezvládne. Rodiče na to nemají čas, chuť a ani odbornost, nezvládnou to ani děti samy, i když si někdo, třeba ony, myslí, že ano. To znamená musí je naučit číst, psát a počítat, což se sice podceňuje, ale těžko si představit důležitější věc, kterou musí každý v dětství projít a která se nedá provést jinak, než že někdo bude vědět, jak na to, a mít tu trpělivost a vážnost.

Tím to samozřejmě nekončí, s těmi dětmi a pak teenagery musí také někdo dlouhé roky něco provádět, musí jim něco vyprávět, nějak je umět zabavit, nějak je zaujmout, něco jim stále ukazovat, vysvětlovat, poučovat je. Ale tak nějak zajímavě, chytře a přitažlivě, což si tedy zkuste. A musí je naučit a doslova jim i vnutit mnoho věcí, které jsou docela těžké a jen tak do hlavy nenaskáčou, a to přitom budou muset často poslouchat, že je to už zbytečné a překonané a že se bez toho obejdou, že je to stejně všechno na internetu. Často budou mít pocit marnosti a nedocenění a pocit, že společnost je vlastně spíš proti nim, než aby stála na jejich straně a chápala, jak jsou potřební. A v takové situaci, kdy budou o sobě často číst a slýchat, jak to neumí a jak jsou směšní a nemoderní, budou každý den muset jít do třídy, stoupnout si před tu ne vždy přátelskou tlupu a udržovat u toho aspoň základní disciplínu a pořádek, a to přitom už na ně pomalu nesmí ani zařvat, natož aby jim dali jednu za ucho, to by rodiče okamžitě zešíleli a média taky. A musí umět vycházet s těmi rodiči (a médii), takže učitel (a učitelka) musí být psychologem a stratégem a diplomatem a na jedné straně musí mít autoritu, protože bez toho se to nedá zvládnout, ale zase na druhé straně musí být demokrat a humanista (tedy nesmí ty děti začít nesnášet nebo jimi pohrdat, byť to je mnohdy těžké), a pokud nemá vyhořet a spáchat (symbolicky) sebevraždu, tak tomu musí aspoň trochu věřit a jeho samotného to musí také trochu bavit.

A musí se také těšit na to, že až skončí vyučování a příprava na druhý den, má před sebou trochu svého osobního a rodinného života, ze kterého nemá být frustrovaný a myslet na to, že by měl vzít ještě nějaké jiné zaměstnání, nebo že si nemůže koupit pomalu ani dražší knihu, natož že by se mohl jet podívat třeba na výstavu do Vídně nebo do Mnichova, protože by na to neměl.

Protože bez toho, tedy bez té základní jistoty, že to má smysl a že je za to i odměněn, to nejde. A kdo by se pak chtěl dívat na vyhořelého a frustrovaného učitele? Vždyť si to my trochu starší, co máme školu za sebou, snad pamatujeme. Pro některé, třeba pro toho, kdo to tady píše, to byl důvod, proč se učitelem nestal, i když se na to vlastně vyučil. O to víc si těch kolegů, kteří do toho šli a hlavně u toho zůstali, váží. Ať již dnes stávkují, nebo ne, měl by člověk, který aspoň trochu neztratil představu o tom, co je v životě společnosti důležité, být na jejich straně.