V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavují dvě sochařky

Ženy, které soucítí s hmyzem

V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavují dvě sochařky
Ženy, které soucítí s hmyzem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zatímco v regulérnějším a na sdílnosti založeném umění, především literatuře (té obvykle nerozumíme, je-li třeba napsána finsky nebo pozpátku), je spoléhání na intuici, přibližnost, snivost či neurčitost škodlivé až zničující, ve výtvarném umění je to často naopak. Právě to, čemu není rozumět, je tam životodárné a přitažlivé. Ale zatímco mužské ratio vyždímalo z umění už skoro všechnu jeho šťavnatost a vlahost a proměnilo ho v suchopár, ženy mají ze své podstaty schopnost probudit ho k novému životu. A to právě tím, co bylo v umění vždy citově nejsilnější a co jim, ženám, je – nebo by mělo být – nejbližší: tedy schopností vnímat skryté obsahy, dát prostor fantazii a imaginaci.

Místem, kde se těmto sklonům daří, je pražský Colloredo-Mansfeldský palác, do jehož lehce oprýskaných barokních komnat, v nichž se konají výstavy GHMP, jsou zvány zvláštní bytosti, které je naplňují ještě zvláštnějšími výtvory. V současnosti jde o dvě mladé sochařky (nar. 1884 a 1985), Češku Annu Hulačovou a Maďarku Zsófiu Keresztes, o které se kurátorsky postarala jejich vrstevnice Sandra Baborovská. Jde o vysoce sofistikovanou výstavu, které se přitom nemusí bát ani prostá duše, jež se ráda a vnímavě dívá na podivné předměty v tajemném prostředí. Třeba na něco, co by se mohlo nazvat z barevné vlny utkané strašidlo, které uteklo z pletacího stroje a cestou ztvrdlo na kámen. Nebo na řezy ledvinovými kameny, které byly operačně vyňaty z břicha nějakého nemocného obra. Nebo cosi, co vypadá jako sbírka lahví na kořalku, ale mohou to být také tisíckrát zvětšené penisy nějakého pavouka, a je to zároveň oranžové a spojené hedvábným provazem. Nebo hlava Barunky z Gutfreundova ratibořického sousoší, jíž leze po krku deseticentimetrová strašilka. Barunka má trpělivý výraz lehkého odporu, jako když jsme něčím přitahování, a zároveň je nám to odporné. Jako právě hmyz.

Ano, výstava je ideově spojena volnými asociacemi s pojmem hmyzu, té obrovské přírodní říše v jakémsi alternativním prostoru, který nevnímáme, nebo ho vnímáme nepříjemně, potlačujeme ho, ve větším množství nebo na nepřípadných místech (stačí moucha v polévce) se ho bojíme či štítíme. V jiném ohledu na něm závisíme a život bez něj si těžko lze představit: o kolik let asi může lidstvo přežít bez včel?! Výstava se jmenuje Éntomos, což znamená řecky hmyz a jak dle Aristotela a Plinia staršího píše kurátorka, jest to důmyslné slovo, neboť znamená rozkrojený a pochází z pozorování, že „rozkrojený hmyz“ žije dále. Pravda, kdyby Aristoteles pozoroval rozkrojeného brouka, zjistil by, že zase tak dlouho nežije ani jedna broučí část, ale to není podstatné. Důležitý je emoční a imaginativní rozměr hmyzího bytí a jeho tvarů, který byl blízký všem umělcům, kteří se nespokojili s realismem a zavedeným vkusem. Proto se tolik líbil surrealistům, kteří jednak milovali jeho roztodivné tvary, a pak jeho podivuhodný život, třeba zásnuby kudlanky nábožné, jež během koitu ukousne samečkovi hlavu, přičemž v tu chvíli se zbytek jeho těla vzepře k nejlepšímu výkonu. Odkaz k surrealistům je na výstavě vyjádřen několika obrazy surrealisty Františka Janouška (1890–1943), který v roce 1935 ilustroval tehdy velmi populární přírodopisnou knihu Maurice Maeterlincka Život včel

Obě sochařky vycházejí ze surrealismu, ale jejich citovost je současná. Jsou to dnešní obsese i důvodné obavy, které se váží k jejich dílům. Hulačová je rozmanitá, invenční, jemně vtipná a řemeslně fortelná. Používá dřevo, beton, keramiku. Její sochy neopustily lidskou figuru, která je ale nějak dotvořena, třeba tím, že je do ní vložena včelí plástev. Zoomorfní objekty, třeba Vosí madona, jsou z betonu a bylo by možné představit si je i jako zahradní plastiku. Objekty Maďarky Kersztes jsou úmyslně infantilní, což je dáno pastelovou barevností a materiály připomínajícími dětství na sídlišti. Při bližším pohledu to jsou fantomy, které se vymkly Stvořiteli, nebo barevné divošské masky, od kterých člověk nikdy neví, co může čekat. 

 

Éntomos: Hulačová – Keresztés – Janoušek.  Galerie hlavního města Prahy. Palác Colloredo-Mansfeldský, Praha 1. Do 3. 3. 2019.

14. ledna 2019