KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Sto let prince Philipa. Změnilo se skoro všechno

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Sto let prince Philipa. Změnilo se skoro všechno

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Princ Philip se dožil požehnaného, ale dnes ne úplně výjimečného věku 99 let a deseti měsíců. Ještě chvíli a jeho vlastní manželka by mu poslala k narozeninám písemný pozdrav, jak se to u všech stoletých ve Velké Británii dělá.

Valná většina nekrologů se soustřeďuje na osobu, která právě odešla ze světa. Vzhledem k matematickým zákonitostem lidského umírání mívají v redakcích celé šuplíky (dnes tedy počítačové složky) plné předpřipravených rozloučení s lidmi, kteří ještě žijí. Pokud je jim nad sedmdesát, vesměs se předpokládá, že už nic podstatného ve zbytku života nestihnou. A v momentě, kdy se skutečně rozloučí s tímto světem, je hned co vydat.

Ale existuje i jiná perspektiva, méně osobní, protože ji sdíleli všichni století Evropané. Perspektiva proměn civilizace v čase.

Roku 1921, kdy se v řecké královské rodině narodilo dítě s jasně modrýma očima – jako obvykle, i tehdejším Řekům panovala dynastie pocházející zcela odjinud –, znamenalo slovo „letadlo“ nejčastěji dřevěný dvojplošník potažený plátnem a jeho pilot ještě nosil šálu, protože do otevřeného kokpitu za letu táhlo. Rozhlas byl experimentální technologií a přijímače mělo doma jen pár lidí, slavná BBC měla být založena až o něco později, když už malý Philip uměl chodit.

Už se vědělo, že existuje něco jako vitamin C, ale v lékárně byste jej nekoupili; vědci jej dosud nedokázali ani izolovat, natož přijít na způsob, jak jej vyrábět ve velkém. Lety do vesmíru vypadaly jako naprostá fantasmagorie, na některých vesnicích ještě neviděli ani auto a elektřina v domě nebyla ani ve střední Evropě všude samozřejmostí. „Počítač“ bylo pojmenování pro člověka, který výměnou za nepříliš vysokou mzdu něco počítal za pomoci ohmataných tabulek a logaritmického pravítka; v kontrastu s dnešním IT šlo o dost feminizované odvětví, kde byl muž vzácností.

Rakovina znamenala rozsudek smrti, pilně jí pomáhaly pravé neštovice nebo těžko léčitelná tuberkulóza, která řádila i ve vzdělaných a bohatých kruzích. O rok později měl posledního habsburského císaře Karla v exilu na Madeiře zabít prostý zápal plic, který by dnes u pětatřicetiletého muže snad ani nevyžadoval hospitalizaci.

I politicky byl svět roku 1921 úplně jiný než dnes. Zdaleka ne všechny „počítačky“ v západním světě už měly volební právo. Sovětský svaz ještě oficiálně neexistoval, Indie byla pevně v britských rukou a pouze odborníci na německou politiku znali obskurního bavorského křiklouna jménem Adolf Hitler. Východní Asie byla chudá a ušlápnutá část světa obsazená cizími mocnostmi. Za skutečně ekonomicky lukrativní državu se považovala Afrika, tehdy ve srovnání s Evropou řídce osídlená.

Británie a Spojené státy si nedůvěřovaly natolik, že americké ozbrojené síly udržovaly bojové plány pro případ, že by mezi nimi došlo k horkému konfliktu na oceánu nebo na hranicích s Kanadou. Komplikovala je skutečnost, že pravidelná americká armáda byla malá; nepočítáme-li národní gardu, počtem mužů ve zbrani se s ní mohlo měřit i nově vzniklé Československo. O tom, že světovým mořím vládne Británie a její Královské námořnictvo, nikdo soudný nepochyboval.

Za 36 463 dní, které princ Philip strávil na tomto světě, se změnilo skoro všechno. Na žádnou konstantu se nedalo spolehnout, věci jisté a pevné se měnily v prach, z nenápadných hrozeb se stával stín vznášející se nad lidstvem a pak zase pomíjel. Jediné, co zůstalo stejné, je lidská povaha. Udavači a zrádci se možná přestěhovali na internet, ale udávají a zrazují stejně jako v době, kdy z gramofonů v klubech hrál jazz. Odvážní lidé projevují kuráž v situacích, kdy ostatním běhá mráz po zádech. Většina z nás ostatních existuje někde mezi těmito dvěma póly.

A ještě jedna věc snad zůstala nezměněná. Smysl pro humor. Věc, která vždycky dráždí budovatele budoucích Utopií. Správná Utopie je přece dokonalá, a kdo se jí vysmívá nebo ji jen zlehčuje, je Nepřítel. A princ Philip, který dostal humoru do kolébky požehnaně, pilně dráždil budovatele Utopie celé desítky let. Díky za to – a také za to, že my ostatní jsme se mohli smát.