KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Víte, že o Babišovi natočil film Woody Allen?

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Víte, že o Babišovi natočil film Woody Allen?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Andrej Babiš řekl, že teď, když kandiduje na prezidenta, bude hodný a pozitivní. A je to pravda: dává rozhovory, kde je hodný a pozitivní, říká docela normální věci, že by je skoro člověk i podepsal a říkal s ním. Nikomu už dlouho taky nic neudělal, vlastně už vůbec nevypadá tak zlověstně, takže lidi se ho přestávají bát. Působí teď opravdu tak nějak civilně, uvolněně a skoro až přátelsky, na nikoho se nepovyšuje, nedávno ho prý někdo viděl a měl normální bundu a ten svůj rolák, nerozdával sice koblihy, ale jinak byl docela fajn. Prostě takový rozumný vstřícný chlápek, který by docela dobře šéfoval tomuhle státu, protože to umí, a ani by za to nic nechtěl. Je to tedy dosti jiný Babiš, než jak ho pamatujeme, když tady bořil, jak on říká, polistopadový kartel, ale samozřejmě je to pořád on. Jenom vypadá úplně jinak, jako nějaký úplně jiný Babiš.

O záhadné osobnosti Andreje Babiše vznikly už stovky a stovky textů, napsalo se už aspoň tucet knih, konaly se možná už i nějaké konference, a ještě to zdaleka nekončí. Málo se ale dosud ví, že o něm už v roce 1983 natočil Woody Allen film, jmenoval se Zelig. A nebylo to sice přímo o něm, neboť tehdy ještě mladý Andrej plnil tajné funkce, ale Allen v něm geniálně vystihl podstatu babišismu, aniž tedy konkrétně myslel jeho.

Hlavní postavou toho skvělého filmu je Leonard Zelig (hraje ho Woody Allen), jenž má tzv. chameleonský syndrom, to znamená, že se neustále proměňuje, stále mění tvář a identitu, protože samozřejmě žádnou nemá. Je totiž dokonale přizpůsobivý a tvárný, takže v každém prostředí, kde se objeví, s ním dokonale a k nepoznání splyne. Když je mezi slušnou společností, chová se slušně, mezi gangstery mu zhrubnou rysy, když jde do jazzového klubu, stane se z něho černoch, v Brooklynu mu naskočí pejzy, mezi indiány mu na hlavě přistane čelenka, když zapadne do opiového doupěte, má čínský copánek, mezi intelektuály začne mluvit filozoficky, mezi sportovci začne poskakovat, mezi nácky zase začne pochodovat, což je v Allenově podání obzvláště vtipné. V davu samozřejmě zmizí, není vidět, rozplyne se.

Allen svého Zeliga natočil jako pseudodokument, jako pseudorekonstrukci slavného případu muže-chameleona, kterým byla ve 20. a 30. letech fascinovaná celá Amerika. The Changing Man se stane fenoménem společnosti, vznikají o něm písničky, tančí se chameleonský tanec, nosí se chameleonská móda, vyjadřují se o něm slavné postavy, třeba spisovatel Francis Scott Fitzgerald, který říká, že za věčnou Zeligovou proměnou je touha být oblíbený, což je vlastně způsob, jak si splnit svůj americký sen. „Chtěje se stát oblíbeným, znetvořil se k nepoznání,“ říká klasik americké literatury o nikdy neexistujícím Zeligovi, takže to vlastně říká Allen.

My tady máme Zeliga reálného před sebou a bude záležet na nás, zda mu ten jeho sen splníme. Nebude to sen americký, ale jen český, ale i tak na něm Babiš maká, jak jen může. A ač se přitom mění jak chameleon, je to pořád Zelig.